39 komentářů u „– článek byl smazán –“

  1. Skoro to vypadá na „reinkarnaci“ tvého bývalého domácího. 🙂 Otázkou je, čím si takové lidi k sobě přitahješ.

  2. Je to sousedka. Jak jsem mohla vědět, že ona a její zhruba pětačtyřicetiletá dcera budou takhle střelené. A máš pravdu, někde vzadu na patře to bylo, že je to jak můj domácí, ale Tys to vystihla dřív a líp 🙂 Fakt dobrej postřeh.

  3. Taky mě napadá, že ke mně se nikdy nikdo takhle nechová; jen ve chvíli nepohody, kdy nejsem ve své kůži se mi to stalo (ale jinak) – někteří lidé vyčuchají intuicí všechno a mají hned po ruce ten správný jed a přesně vědí, do jaké rány ho nalít. Svině takové. Narušené. Ale ty jedové radary jim nelze upřít, ta schopnost je obří. Tfuj.

    Taková sousedka, to jenom zírám. Odporné 😦 Teď je otázka, jestli jít do magie, nebo naopak jinou cestou – třeba jak jsi pořídila tu fotku; to by mohlo zapůsobit! I když na tyhle nezmary… :((

    1. Jo zdá se, že se mezi námi vytvořila komunikační bariéra, takže spolu nemluvíme. To je fajn. Tak by to mohlo vydržet několik let. Klidně. Ale ať už dají mně a Elišce pokoj.

      To víš, chodím na noc na čtrnáctky, občas na den, organismus v tom má bordel, jsem furt unavená….

    1. No já vím, že pes není koza a samostatný dům je něco jiného než panelák.
      Pro psa, který mne notabene podporoval, když jsem se nastěhovala do Brna, všechno. Klidně i malou válku, ale přece nepřestanu luxovat, zamykat a tak dále… Jsou prostě normálně vyšinutý baby. Tady se neuklidí jeden den a je tu bordel. Určitě to znáš taky.

      Ale z hlediska vyššího to je žabomyší válka. Oběma se ale jedná o své miláčky. Proto je to tak ostrý.

      1. Panelák je vesnice nastojato. Podobná bába mne připravila o víc jak polovinu kozoovčího stáda, včetně půjčeného dotačního kozla. Splácela jsem ho ještě skoro rok po tom. Nedokážeš a i když jo, tak prachy stejně nevyrazíš. Logika kdyby nebyly hladový, tak ty dva pytle poloplesnivejch rohlíků nežerou, je neúprosná. Nebydlí ani na našem konci, ale vadí jí vše a ráda by šéfovala v každé domácnosti – to samé co tvoje sousedka. Nevyhledávám ji, na každou její vymyšlenost reaguji „máš pravdu“ a v okamžiku, kdy to vyslovím zapomínám, co vlastně mlela. Je to možná pokrytecké, ale duševní zdraví mám jen jedno. Babě bych nic nevysvětlovala, neomlouvala se, pokud tedy nedělám zrovna něco neobvyklého a na sousedy vliv majícího (napadá mne výměna podlahy nebo tak něco, kdy po nutnou dobu musím být částečně vystěhovaná i na schodišti) a vlastně bych na ní nijak nereagovala. Hádky jí dělají tuze dobře a vždy si najde důvod.
        Mimochodem, kotvím teprve dvanáctý rok. Těch čtyřicet let před tím byla pouť od paneláku k paneláku.
        Dívej se na to tak, že dokud tě drbe a ječí na tebe, tak žiješ.

  4. Moje Eliška zblajzne kočičí hovno ani nevíš a nevysvětlíš jí to. To k těm poloplesnivým rohlíkům. Prostě zvířata mají něco ráda a vydupou si to, i když na to můžou umřít.

    Já mám vůbec na takový baby štěstí, všechny jsou stejný. Dokonce ani v nemocnici si od nich nikdy neodpočinu, protože mi kafrají do toho, co mám a nemám jíst, jak se mám zvedat z postele a tak dále. Platí na ně seřvání.

    Teď mám v práci také tichou domácnost – uklízečka mi začala vykat a recepční přišla včas a nevyplkávala. Dneska to byla radost ten konec směny,

    Je mi líto, že jsi přišla o půlku stáda, to by člověk zabíjel… Když na to doplatí ti co máš nejradši, je to hrozný. Muselas mít hrozné pocity.

    Ach ty lidské osudy.

  5. Víš, čtu si ten rozhovor poněkolikáté, a je mi nějak smutno. Mně osobně z něho nevychází konflikt, ale setkání osamělých lidí, kteří neslyší výzvy v hlase toho druhého, a jen reagují…Promiň,nejsem tam a po bitvě je každý generál. Jenom se mi zdá, že její „výhrůžná! věta se dá přečíst i jinak, třeba jako volání o pomoc -jsem bez té práce ztracená, tolik let jsem byla důležitá, vyřídila jsem tolik papírů pro lidi, co ted, jak si ted mám dodat pocit důležitosti, jak se z toho nezbláznit, komu velet…Místo obyčejné reakce na stejné slovní úrovni by se na tohle dalo odpovědět :opravdu, tolik let, není vám ted bez toho smutno? Myslím že i ta její dcera se snaží mamince jenom vyplnit volný čas…nedal by se jim předhodit nějaký zástupný cíl? třeba binec ve sklepě, nebo partaje o patro výš 😉

    1. Binec ve sklepě dělají moje dvě matrace 🙂 Tak to ne. Zatím jsme se ještě nesežraly. Třeba to bude lepší. Jednou.

  6. Jako rozhodně souhlasím. Ale nebudu to praktikovat, protože situace je zcela jiná. Nemám si koho udobřovat, když spolu nemluvíme. Udobřování už tu bylo mockrát z obou stran a nikdy to nedopadlo dobře – musely jsme tu jejich parodii na psa trhat od mého psa. V tu chvíli ti lichotky nepomohou.
    Ale můžete za to vy, protože ten pes takovej nebyl, než jste se sem přistěhovala. No, ne, že bych přála zvířeti něco zlýho, ale vyhraje ta, kteréž zvíře přežije.O což se snažím.

    1. Mně vůbec nejde o udobřování, na tyhle věci kašlu, cukrkandl kazí zuby. Jde mi o porozumění, a to je něco čeho je na světě málo a mělo by se pěstovat. A že o tom píšu tady, vůbec neznamená že se to týká jen tohohle případu. Ty se s tímhle problémem setkáváš všude kam vkročíš, až mi to připomíná jeden vtip. Jak pacient říká doktorovi- bolí mě všude kde se dotknu, hlava, nos, ruka, noha, břicho- načež pan doktor řekne- tak my vám ten zlomený prst zasádrujeme, a uvidíte že se vám uleví 🙂

  7. Vážně vůbec nechci mluvit o udobřování, taky hned vidíš všechno v nejčernějších barvách :-). Lidské vztahy mají ale tolik rovin, a mně se trochu zdá, jako bys jiným lidem nepřiznávala některé vlastnosti a emoce, jako bys neuznávala že můžou mít třeba strach? Je to proto že si myslíš že dospělí lidé tyhle pocity nemůžou mít, vždyť jsi nikdy v dětství u nich nic takového neviděla? Nikdy se nebáli s Tebou, o Tebe? Před Tebou o sebe? Báli se jen toho „co řeknou lidi“, a tenhle strach jsi považovala za špatný tak jsi ho zapřela? A teď si s ním nedovedeš hrát? Nějak se snažím naznačit, že když pochopíš toho druhého člověka, přestaneš brát jeho jednání jako zlo, a jako osobní útok. Lidé často křičí a zlobí se z důvodu strachu, křičí na něco čemu nerozumí, nebo mají pocit že jim ten druhý nerozumí, často křičí na cizince jako na hluché;-), křičí na něco co je jiné, neznámé…rodiče křičí na dítě když je hned neposlechne (ale většinou je problém v tom že mu nerozumí, nevidí co v něm doznívá). Někde na tebe křičí uklízečka. Stejný případ, nerozumí Ti. Nějak bys asi měla být srozumitelnější. Nebo legračnější. Kdys naposled zpívala, tančila. Co třeba zahrát trochu divadlo, rozhodit ruce a říct nestřílejte, jsem tady zelenáč, nebo něco stejně hloupého, milého, hravého? Jestli mi porozumíš, nevím. Chci říct, že si klidně můžeš s lidmi bojovat, a řvát na ně, ale dokud se nepokusíš vidět je z jiné strany, s jejich láskami a bolestmi a strachy, vždycky se bouchneš do zavřených dveří…

    1. Ano. Proto jsem také napsala ve svém komentáři, že by bylo dobré, zamyslet se nad tím, čím si takové lidi k sobě Lucienne přitahuje. Taky si nemyslím, že „seřvání“ je nejlepší prostředek. Je to jen facka, poslaná dál a až to všechno oběhne, vrátí se zpátky.

      1. Nevím, čím si k sobě takové lidi přitahuju. Ale myslím, že bych se měla mít čím bránit. Já se neumím bránit a už vůbec ne včas. A to mě hrozně sere. Myslím, že se mám naučit s těmi kreaturami zacházet. Ale bez asertivity a agresivity to nepůjde. Příliš mnoho lidí mě v životě chtělo ovládat a povedlo se jim to. Jsem z toho moc nasraná. Už jsem velká na to, aby mě někdo ovládal. A mám vztak.

        1. Lucienne, neplač, nebo plač, ale věř tomu že co Tě teď ovládá není člověk, ale právě a jenom Tvůj vztek, zoufalství, zloba – tyhle pocity sedí v Tobě, tahají za nitky, zamotávají Tě do sítě, zavírají do sudu, kladou černé klapky na srdce a oči, smějou se a dovolujou si čím dál víc…pamatuješ? nebývalo to takhle vždycky…nestarala ses o jiné když jsi měla dobrou náladu, zabývala ses představami lásky, láskou, a celý svět se smál… a bývaly v něm stejné „kreatury“, jen sis je nevšímala, nebo v nich dokonce viděla docela obyčejné osoby… Pořád jsou kolem nás stejní lidé, jsme pořád ve stejném pokoji. Jenomže jednou jsme smutní, a jednou veselí. A pak je rozdíl v tom co vidíme. Co chceme vidět. Co můžeme vidět. Nikdo Ti nechce ublížit, Lucienne, neboj, opravdu ne – svým způsobem Ti lidé kolem dávají takhl najevo, že si nevědí rady s tím balvanem co máš v sobě. Přáli by si vidět Tvůj úsměv a slyšet tvůj smích, slyšet nějakou peprnou a vtipnou narážku…ale ty přijdeš se svou pravdou a smutkem a zacpeš kyslík a zadusíš smích. Oni se pak odtáhnou…nic víc v tom není, jde v podstatě o velice jednoduchou věc, když přijdeš na ten princip. že jediné co Ti pomůže je bojovat se svými vlastními černotami. Nikoho jiného nezměníš, a nad někým násilím vyhrát…znáš smysl rčení Pyrrhovo vítězství? Zkus dát svému vzteku nulovou hodnotu. Nenechat se jím ovládat…ale v tom musíš vydržet hodně dlouho, nestačí pár dní, to je na furt 🙂

    2. Já jsem je právě vždycky snažila vidět z té lepší strany a ony do mě ránou. Prostě teď jsem ve fázi, kdy chci rozdávat rány já, pokud mě někdo napadne. Nechci být milá, laskavá, legrační, ostatní taky nejsou. Nevidím to na nich. Nikdo se neusmívá.

      1. lidi jsou, milá Lucienne, jen zrcadlo…a Ty jim teď nedáváš moc šancí – svým způsobem jsou z Tebe vyděšeni, oni nevědí co jsi zač, jsi pro ně nečitelná, nemáš náladu na vtipy…takže jsou v rozpacích,. A kruciš, je to pořád o tom jak si bereš jejich slova. Nech je ležet, nech je zapadnout za obzor. Nech je po sobě stékat jako vodu…zkoušej to, prosím, odlehči se a neber je sebou domů ;-). Vůbec nemusíš vždycky odpovídat. Anebo můžeš začít mluvit o něčem jiném. Je pětadvacet způsobů, jak vnímat tón slov druhých lidí, a jak na ně reagovat. A Ty jsi velká, a můžeš si vybírat. Vztekle třískat, to bys udělala krok zpátky, někam do dětství. Nevzdávej se ještě, ju 🙂

        1. Jo, to je asi pravda. Hele, teď jsem se probudila z těžkého snu a zítra ráno brzy vstávám, takže až dojdu domů a pokud budu ještě použitelná, budu se Tvým komentářům naplno věnovat. Hned jak bude čas a použitelnost. Díky za pochopení, jdu spát.

        2. Když v sobě hledám slova na komentáře po dvaceti hodinách spánku, dospívám k názoru, že jsem nenapravitelná. Po zkušenostech už neumím být taková, jakou mě chceš vidět. Taková jsem byla před dvaceti lety a od té doby se vlastnosti jenom odečítají. I v té práci si teď držím sakra odstup, protože uklízečka, co mě nazvala čumící píčou mi prostě nedá spát. Nemůžu si lidi jenom tak pustit k tělu, to to končí právě takhle. Chápeš? Prostě to takhle nechci.

  8. ale tyhle věci nejdou nijak uspěchat nebo nařídit, k tomu člověk nějak musí vnitřně dozrát sám. Asi s věkem. S tím dozráním mizí a člověk už necítí už žádný pocit ukřivděnosti, ublíženosti a nespravedlnosti….a pak to jednání „laskavé, hravé“ plyne jaksi přirozeně.

    1. Promiň, ale nesouhlasím. S věkem přichází sama tak akorát otupělost. Všechno ostatní je spojeno s tvrdou prací a bojem proti vlastní lenosti, pohodlnosti, pocitům strachu, vzteku – jakmile cítím že se na někoho zlobím, tak musím zkoumat proč tomu tak je, a hledat v sobě jiná řešení – a to není jednoduché, to nepřichází samo, osvobodit se od takového nutkání, to je jako uřezat si nohu zaživa .-)

      1. No, dalo mi to to, že v nové práci jsem extrémně opatrná a lidské tváře si nepřipouštím. První dva se zdají být takoví fajn, ale zdání klame. Naopak si dám ještě větší pozor, když slyším:“Tady se opravdu nic neděje, tady se budete nudit, pokud se něco neděje.“ To bych vyskočila z kůže. Tři tisíce sešitů, tři budovy v jednom mrchocelku, nesjednocené, fuj. Bude to tvrdá šichta. Během půl roku jednou hořelo, jednou unikala z centrálního cosiho ve velkém pára, jednou vytopeno, jednou protékaly záchody až na chodbu. No tomu říkám ne klídek, ale vysoce riziková budova. Tohle se mi dít doma, tak se odstěhuju.

  9. Když má člověk uvnitř strach, snaží se ho maskovat. Být třeba i drsný na okolí.Ta drsnost představuje agresi. Když je člověk agresivní, předpokládá, že to okolí a lidé kolem něj, jsou také agresivní. Jenže ta agrese, vyvolá v těch druhých lidech, pocit strachu – tím následuje jejich obranný postoj a jejich agrese. Je to stále začarovaný kruh. Agrese je strach. Strach můj, stejně jako tak strach ostatních lidí – vzájemně se to prolíná.

    1. Asi jo. Máš pravdu. Snažím se být teriér s nehybnou tváří, aby nikdo nevěděl, co má ode mě čekat. Být Profesí. Poker.

      1. Takhle ne, Lucienne, postavíš zeď, a už ji nezboříš, budeš se tak dlouho zavírat až zčernáš… Vrať se zpátky do dnů, kdy se svět kolem Tebe smál. Jakás byla tehdy? Otevřená, odvážná, vnímavá, veselá, oči Ti svítily…svět reagoval na to co viděl, cos dávala ze sebe… víc lásky, víc odvahy, víc lehkosti. Víš, hráč pokru není maska. To je právě ten, kdo ovládá své emoce- rozpustil svůj vztek, a ví že nemusí na nic reagovat, jen na to co sám chce. Tož jestli si z tohodle chceš brát vzor- tak budu spokojená 🙂

        1. Víš, já to mám tak, že se uzavírám. Prostě to tak mám. Nejdůvěřivější a nejodvážnější jsem byla v těch svých šestnácti až dvaceti. To jsem byla vzorná žena – podle Tebe. Ale s každou tvrdou ránou jsem se zatvrzovala. No a teď jsem takový červený trpaslík. Nekonečná hmotnost na minimum prostoru. Mám za sebou opravdu šeredné zkušenosti. Fakt hnus. Neměnila bys. Obávám se, že se tohle opravdu nezmění. A i ve zkušenostech se zvířaty – už mám naprogramované cesty, jak zvířata vidět. Kolikrát automaticky procházím „budovu“ a hledám, volám, kde je kočka, kde je pes, jestli potkan žije a jak se má. Automaticky prohlížím, jestli má vystouplé chlupy a dýchá. Ale to všechno přišlo až časem. Nedávno jsem u Kojota našla uteklého hada – suchého. To jsou ty průsery. Nemůžeš rozebrat všechno, i dvoumetrového hada můžeš hledat měsíce. Vlastní zkušenosti.

  10. Máme hodně, hodně podobné zážitky a zkušenosti, Lucienne, i s tím uzavíráním se, a protože to u mně už trvá déle a můžu vidět jak je to zabijácké, tak se tady zastavuju. Máš pravdu, nedá se rozebrat všechno, ale to ani není dobré, po svých zkušenostech už vím že uvolnění a jakýsi ten lehčí pohled na svět je víc a důležitější než napětí a vážnost a cokoliv jiného. A to uvolnění se dá trénovat, jenom se musíš rozhodnout sama…

  11. Já to mám jinak – takhle jako Ty funguje moje máma, ona se čtyřikrát týdně sebere, jde hrát na kytaru do hospody do třech čtyřech klubů a ve společnosti se zasměje. Já společnost nevyhledávám a je mi nemilá. Jsem samotář už od založení. Směju se málo. Ráda bloguju, střádám myšlenky, ráda se starám o zvířata a tak. Jediné, do čeho investuju a chci nadále investovat je duchovno, magie, cesta sebepoznání, práce s duchy, s přírodou, to je pro mě ten určený svět. Nikde jinde to neznám tak dobře a do ničeho jiného se neženu. Takže to sublimuju do duchovna. Dělá mi to dobře, narozdíl od společnosti. A tam, jak si tak vzpomínám, je uvolnění, co přijde samo. Ale jinak jsem naprosto marná.

  12. Cesta sebepoznání a duchovna. Cesta ze svého nitra ven. Je to jako nádech a výdech. Uzavření a otevření se. Cesta sebepoznání a duchovna by neměla být hradbou. Cesta sebepoznání a duchovna by měla být nástojem jak poznávat sebe a okolní svět. Cesta sebepoznání a duchovna je o souvztažnostech.

    1. Hele, napsala jsem opravdu dlouhý komentář, který se mi nějak sám smazal. Takže to tady asi nemám rozebírat. Věř, že Tě v něčem chápu, v něčem mám jiný názor a opravdu jsem se snažila to tady vypsat a pak se mi to smazalo. Díky moc za komentáře a piš dál.

  13. Ale tím nástrojem sebepoznávání a poznávání okolního světa může být cokoliv. U mě třeba je to i má práce s lidmi v nemocnici, kdy si uvědomuju jejich svět a jejich vnímání. A zároveń tak pomáhám sama sobě, kdy díky těmto lidem objevuji v sobě to nové a nepoznané. jako když se otevírají další dveře.

    1. Já momentálně dostala v práci s lidmi duchovně stopku. Všechny rady, které jsem udělila, byly přijaty marnotratně a marně. Tudíž se budu vykecávat tady na blogu pro těch pět čtenářů a hlavně pro sebe a tím to hasne.

      1. Ono to právě není o vykecávání se s lidma, i když to tak možná z mého komentáře na první pohled vyznívá. Spíše to vychází později, z ticha, kdy mi něco po nějakém čase docvakne. Ale předcházel tomu ten kontakt s lidmi, to je pravda. Při tom dalším kontaktu s lidmi mám už to „uvědomnělé“ zpracované. Já Tvé situaci rozumím. Z mé strany to není o tom,že by sytý
        hladovému nevěřil.

        1. Je to třeba i pro mě o tom – jak zvládat nárazový stres, kdy najednou deset lidí po mně chce teď hned nějakou věc. V práci.
          Abych nevylítla na ty lidi, nebyla nervozní, ujasnila si pořadí priorit, co půjdu a udělám jako první a pak druhé a abych hlavně z toho já nebyla otrávená, protože když budu kyselá a otrávená, podrážděná já – přenesu to na ty druhé. Ale to je právě taky o tom, že jsem si k tomu časem sama nějak dospěla.

          1. Jo, tomu se říká profesionalita 🙂 A umím to, pokud to jenom trochu jde z mé strany. Víš, jak to myslím… Když budu v depresi, tedy v té opravdové depresi, tak nenadělám vůbec nic, budu ráda, že se zdvihnu, abych si došla na záchod. Když budu velmi smutná a budu brečet, těžko se zvednu. Ale když budu jenom normálně vykolejená, tak se přes ty lidi přenesu a jde to.

        2. Aha, minuly jsme se. Taky Tě chápu, moc Tě chápu. Teď jenom prostě nemám tohle téma dál rozebírat a zaobírat se radami pro ostatní nebo tak něco. Prostě mi zmizel komentář a moje symbolické magické myšlení to pochopilo takhle. Prostě mi to takhle funguje a neřeším to. Určitě víš, o co se jedná, někdo by řekl, že už tuplem se přes to musím přenést, ale to není to, co bych podle sebe měla dělat. Měla bych zvolnit…

Komentáře nejsou povoleny.