Vábné touhy

Pravděpodobně se to stalo takhle: seděla jsem v tramvaji a laxně míjela stanice. V tom vstoupil On a já si poklidně řekla:“Teda, to je pěknej chlap.“ A pak zapomněla. Ale podvědomí nezapomnělo. A tak se mi o něm zdá. Už se mi o něm zdálo asi třikrát nebo čtyřikrát. Pochopitelně se mi nezdá nic pornografického, protože já jsem na slova a dotyky, ještě spíše náznaky dotyků, telefonáty, mlčení a tak.

Ještě k tomu dělím snovou pozornost mezi něj a Kojota, kdy se Kojotovi snažím vysvětlit situaci, že si fakt nemůžu pomoct, ale že tohle je chlap, kterej mě strašně bere. Dneska v noci se mi zdálo, že si domlouváme rande po telefonu  a bylo to úžasný. Bylo vidět, jak je to oboustranné… Úchvatné.

Ale v reálu – vůbec nevím, kdo to je, kdy a kde jsem ho potkala nebo jestli je to jenom snová konstrukce. Nemá vůbec nic společného se „Skobou“, jak přezdívám chlapíkovi z Bílovic, který má úžasné jméno, které tu nemůžu říct, protože je nalezitelnej po internetu. Dokonce má hodně krátké hnědé vlasy a takovej je tuctovej. Takových už jsem viděla. Jenom nevím, proč zrovna on mě zaujal. A tak se potkáváme ve snu a užíváme si tu platonickou známost.

Když se Kojotovi zdá o konci světa, já nesmím zaostávat, řeklo si moje podvědomí. A tak jsem dneska prožívala potopu a spoustu zmařených životů. Z celého světa zbyla jediná Archa, ze které postupně mizeli lidé, kteří byli vybráni neznámo kým. A já chodila na začátek snu a snažila se zachránit známé a rodinu. Máma řídila tirák s návěsem, bratr hrál rugby, no divila jsem se. Lidé se snažili zachránit na Arše, ale ta po patrech byla stavěná po hrobech a každý tam měl svůj se svým jménem. To byla polovina tajemství. Lidé byli už předvybráni, neboť tam měli náhrobky. A když náhrobek zmizel, bylo jasné, že zmizel i příslušník jména. Spodem pyramidové lodi odtékaly zbytky lidí, tucty slepenin nohou a rukou s trupy, rozsekané a náhrobky mizely. Já jsem zjistila, že jsem byla vybraná už při narození, protože jsem už při porodu dostala zvláštní kartu, která byla složená z koleček z hodinek a malby stylu Muchy. Byl to takový stroječek, taková karta, která mi měla napovědět část života. Pak jsem nacházela další a další karty a zjišťovala souvislosti. Nakonec to asi nebyla potopa, ale nějaké vesmírné asteroidy nebo co, o tom se mi už jednou zdálo, jak vybuchovala země a do ní padaly vesmírné kameny. A místa k žití bylo stále méně a méně, lidé umírali, ubývali. Pak ta potopa, no konec světa. Do toho jsem si volala se svým mysteriózním milým a snažila ho nasměrovat, abychom se setkali a zachránili se. Vedle Kojot, divím se, jak se to všechno do toho snu mohlo vejít. Jednou částí snu bylo kumulování znalostí a dovedností, takže se tam nacházel Koperník a další matematici a lidé s nadáním pro různé oblasti života, aby na Arše bylo všechno, i když se i lidi třídili postupně, jak se to vyselektovalo, aby se nevyskytovaly duplicity…

Taková obdoba Kostky. No nic, jdu něco dělat.