Sebekázeň je někdy na prd, když je na nepravém místě

Moje sebekázeň je schopna přenášet hory. Jenže je jí moc. Rozděluju a panuju na svých duchovních územích a místo abych si užívala příjemných pocitů, tak si garantuji sebekázeň za veškerých okolností.

V praxi to vypadá tak, že bez jakéhokoli duchovního problému vstávám ve čtvrt na čtyři do práce, provádím pravidelné modlitby za předepsaných úředních hodin (v těch si užívám omezeného pocitu blaha), peru v ruce, uklízím po zvířatech, nenadavuji se při každém  blitku svém či Eliščím a Myšinčím, jednoduše se ovládám železnou rukou. K posrání.

A tak jsem si všimla, že už nejsem zamilovaná, když jsem si připustila, že by to mohl být mladý soused, protože je mladý a protože je to soused. No vemte si že jednu chvíli se vznášíte na obláčku, druhou chvíli spadnete na prdel a kde jsou ty libé pocity? Jednoduše nejsou. Jsou zakázané.

Až mě to dneska zarazilo, když jsem o tom přemýšlela za větrné vichřice ledového větru, který způsobil, že tenhle večer se stal nejstudenějším a nejhorším v maratonu nynější zimy. Pěkně jsem vychladla, jela domů kvůli pozdním hodinám hodinu a půl, z kteréžto hodinu jsem strávila čekáním ve větru. Nicméně jsem přežila, narozdíl od mého pocitu zamilovanosti. Prostě ve chvíli, kdy jsem zjistila, že to je mladý soused, pocity vyčpěly, vysublimovaly a hotovo. Práce podvědomí je až neuvěřitelná, když si vezmete, jak silný to je cit.

Myslím, že se podvědomě bojím pustit své pocity ven s tím, že se v nich asi utopím, udělám ostudu, nezvládnu to, prostě něco.

Jojo, nikdo mi s tím ani nemůže poradit, protože nejhorším i nejlepším vládcem jsem si já sama.

3 komentáře u „Sebekázeň je někdy na prd, když je na nepravém místě“

  1. Se nevytahuj…tuhle „sebekázeň“, ve skutečnosti schopnost zatrhnout si všechny hezké pocity, má kdekdo, vlastně to není ani schopnost, ale naučenost, výchova. Sebekázeň je naopak příkaz – budu žít, budu se usmívat, uvidím dobré stránky člověka, nebudu reagovat hned vztekem ale zastavím se a zapřemýšlím…teprve tohle je dril 🙂 Začít si hrát, to potřebuješ trénovat. Třeba pozdrav nadřízenému – co takhle zkusit každý den jiný tón? 🙂 Jsi svůj vládce, tak si poruč 😉

  2. No možná máš pravdu a možná taky ne. Já to takhle v životě neznám. S nadřízeným mám problém, že mě furt virtuálně vyhazuje. Když jsem se podívala, že mám za třičtvrtě měsíce nasbíráno sto čtyřicet čtyři hodin, tak řekl, že pokud nebudu dělat takové přesčasy, že mě nepotřebuje. Je to třeba pětkrát denně a nemá smysl se s ním dohadovat. Myslíš, že bych to tónem zkazila? Já s ním nemám problém jako s člověkem. Mám s ním problém jako s třeskutým vedoucím. Pokud se mi něco nelíbí, tak se mám obrátit na vedení, on se se mnou dohadovat nebude. Tam ať řeknu, že nechci dělat přesčasy a uvidím, co oni mi na to řeknou. On mě v takovém případě nepotřebuje. To je teprve sebekázeň neskočit po něm. Myslím, že štěstí se nedá naprogramovat. Moje štěstí spočívá v modlitbách a adoracích, kdy štěstí prožívám. Jinak mám běžné pocity. Při vstávání ve tři ráno a lehnutí v devět večer moc štěstí za den nenabereš. Já jsem ráda, že neusnu vestoje. A neusnout, to je zatracená sebekázeň. Já prostě řeším úplně jiné problémy, než Ty.

    1. To ani ne, řešíš sebe, a já řeším tebe, to je přece pořád jedna a ta stejná věc, není-liž pravda :-). A nic neřeším, jenom opakuju, že každá situace se dá rozehrát různými způsoby. Jak dokázat aby chlap roztál a neopakoval pořád takové kraviny, nějak mu podstrojovat? vyhovět jeho vojenské nátuře? zahrát vojenského robota, se salutováním vstoupit do dveří, nebo naopak říct ale pane plukovníku, vy vy vy … Jenom doporučuju abys v sobě uvolnila skrytý talent slovní a hravý, protože ty ho máš, jen sis ho schovala, už hrozně dlouho sis nehrála. S přečasy neporadím, takových drilů je v soukromé sféře víc než si myslíš, vidím to na své dceři, ale ona si to právě otočila tak aby si v práci užila srandu, když už je tam tak dlouho…takhle bych to přála i Tobě, moc Ti držím palce.

Komentáře nejsou povoleny.