Lovec Pampalini si huntuje žaludek a nalézá řešení…

Kde nic nepomůže, pomůže magická uzdravovací myš. Jenomže já jsem jí dala vymrznout na sluníčko a už jsem ji od té doby neviděla. Měla jsem sice podezření, že ji Myšinka shodila z balkonu, jenže jsem stále prohledávala byt skrz naskrz. Dokonce se mi i zdálo, že ji znovu mám. No psycho. Kojotovi jsem to radši neříkala, aby se nezlobil, když mi ji jeho duchové dali skrz něj a doufala jsem v dobrý konec.

Můj nynější šéf je bývalý náčelník vojska, takže mě dvanáct hodin zasypává situacemi, které když neudělám nebo odmítnu, vyhodí mě. Tedy on ne, ale vedení, že on je malý pán, ale když se mu něco nelíbí, stěžuje si na velení a to dotyčného vyhodí. No pochopitelně psychosomatika na pochodu, neustále mě bolí nohy, záda, břicho, ale strašně. Vůbec nemůžu tu změnu snést psychicky. Je mi sice jasný, že když neudělám to či ono, tak tu nemusím být, ale dvanáctihodinové přednášky, to je masakr.

Zeptal se mě:“Jak se vám tu líbí?“ Nedokázala jsem mu odpovědět nic než to, že jsem mimořádně opatrná při jakémkoli hodnocení. Uvidí se po zkušební době. Popravdě jsou tam lidi zkušení z ostrah, z vězení jako bachaři, vojáci, to jenom já jsem tam jaksi omylem.

Zaplaťpánbůh za tu sebezaťatost, asi stokrát jsem už mohla usnout, ale vždycky jsem násilím zvedla oči, šla chodit nebo si šla zchladit tělo do předpolí pole minového. To mi budiž ke cti, že to sebeovládání mám nacvičené železně z duchovního výcviku a duchovní práce.

Také teď vypadám jak lovec Pampalini, mám od mámy takovou akrylovou čepici a pod to si dávám naširoko na hlavu pašminovou šálu, takže se mi hřeje i krk s ušima. A Pampalini se dneska shodou okolností dneska pokusil upít k smrti.

Ve vedlejší místnosti je automat na kafe, kapučíno, mokačíno, čokoládu a čaj, vše dotované, za dvě kačky. Asi o půlnoci jsem tam hodila dvacku. Automat nevracel… Od půlnoci do šesti jsem měla mix deseti čokolád, káv, mokačín, kapučín a čajů. Nesnáším automaty na kafe! Odteď. Ještě teď se mi obrací žaludek, když si vzpomenu na citronový čaj a mokačíno, to bylo fakt nejhorší. Ještě, že jsem tam nehodila padesátikorunu. Pětadvacet drinků by mě asi zabilo.

Nicméně všechny noční linky jsem stihla, i ty návazné. Ráno jsem šla s Eliškou ven, podle Kojotova vzoru – na vodítku bez košíku a Eliška sice trochu kulhala, ale jinak byla dobrá. Byly jsme pod balkonama a ona tam Eliška do něčeho čutá. Je to lehké, nelepí se to, snad nějaký svazek listí. Podívala jsem se na to a ona to byla moje ztracená magická uzdravovací myš! Tak tři týdny ležela v mrazu, sněhu, větru a čekala na mě.

Tak já si jdu lehnout s myší a už nikdy na balkon, kde by eventuelně byla kočka, i když po tom, co mi dvakrát předvedla, jak umí skákat a chodit po zábradlí, má od balkonu utrum.

2 thoughts on “Lovec Pampalini si huntuje žaludek a nalézá řešení…”

  1. 🙂 Jasně: Přece jim to tam nenechám, i kdybych se měla otrávit!
    Jsem rád, že se myš našla.
    Příště si na cestě do práce nezapomeň rozměnit 😉

  2. Jojo, už jsem rozměnila. Myš jsem nechala doma, tak mi nepomohla, ale batáty vyhodím a v životě už si je nekoupím. A je mi strašně zle.

Komentáře nejsou povoleny.