Za trochu ovoce…

Tak je za mnou třítýdenní pobyt v nemocnici. To, co tam vymysleli za léčbu by člověk více duchovně zaměřený nepřežil. Já, stará harcovnice, jsem to zvládla a neumřela u toho. Léčbu půstem jsem měla více než dva týdny. Z konce té doby mám uchvacancující duchovní zážitky, leč neřeknu vám o co šlo konkrétně, jen, že jsme s některými slovanskými bohy našli poprvé cestu k sobě. Půst je půst. Jenom vůl dá půstujícímu ze dne na den plnou stravu. Pochopitelně, kdybych se nevrhla na jídlo a nechala ho být s tím, že si budu vlastní jídlo kupovat, byla bych divná. Takže jsem zatla zuby a přežila to. O to víc jsem si říkala, že nebudu jíst nic, co mi na první pohled nepřipadá přitažlivé. Takže – od téhle doby nesnáším chleba, maso, mléko, mléčné výrobky, jogurty, tvaroh atd. Jediné, při čem jsem dneska při nákupu ožila bylo hroznové víno růžové, hrušky, červené papriky, rajčata, okurky hadovky, citrony. Přemýšlela jsem nad ořechy jako doplňkem, ale nic to se mnou nedělalo, tak jsem je nekoupila.

Důsledně jsem se začala vyhýbat situacím, které mě obtěžují. Spala jsem na přecpaném trojlůžáku s přistýlkou s nemožností větrat a naříkajícími umírajícími stařenkami čtrnáct dní. Byly to ležáci. Při jejich vyměšování jsem se vždycky sebrala a šla pryč, protože půstující reaguje nepřiměřeně i na normální impulsy, natož pak na takové drasťáky. Další trápení bylo, že jedna paní byla bláznivá a pořád dokola čtyřiadvacet hodin denně naříkala. To jsem trávila dny i noci s rádiem v mobilu a se sluchátky v uších. Když jsem věděla, že bych si „měla“ chleba koupit, maso koupit a další bílkoviny, jichž prý potřebuji vrchovatě, ale zvedá se mi z nich pajšl, tak jsem věřila důsledně tělu a potraviny nekoupila. Po narychlo sežrané hrušce v supermarketu (už zaplacené 🙂 ) jsem se cítila báječně. Ano, to je to, co potřebuji.

Proběhl pokus s jednou ženou, který vedl ke stejným výsledkům jako před rokem. Nemusíme se.

Proběhlo intenzivní setkání s ženou mého druhu. To bylo úžasné.

Po třech týdnech za mnou poslali mladou studentku, která mi nabídla Prednison. Na to, jakou se mnou mají zkušenost, kdy už třináct let Prednison zásadně odmítám a mám to napsané tučně v papírech, že odmítám tuto léčbu, si mysleli, že snad nemám paměť nebo co. Tak jsem doktorku odmítla. Za další dva dny mi přišli s nabídkou imunosupresiv. No o tuhle léčbu si říkám už tři týdny, to jim to trvalo. Takže jsem na Imuranu, plná dávka. Kontrola krve každý týden, jestli mě to ještě nezabilo. Je to něco jako chemoterapie u rakoviny, akorát doufám nepřijdu o vlasy. Délka léčby – doživotně nebo dokud to bude fungovat. Pokud to nebude fungovat, což zjistí tak za dva měsíce, tak nastane radikálnější léčba, pak ještě radikálnější a tak dále no a pak rovnou do Pelhřimova. Zase mám ale zajištěno, že tu nebudu přesluhovat.

Každopádně už to, že jsem bez větší újmy přežila čtrnáctidenní půst, zapůsobilo i na mě i na bohy. Kojot v rámci léčby mé reaktivní deprese prohlásil, že jsem štíhlejší. No, tohle mi snad nikdy neřekl. Taky jsem vedle něj tiše depresivně seděla a probírala si v hlavě konec svého života, takže už nevěděl, co by zkusil, asi. Ke zvířatům jsem necítila nic. Cítila jsem se výjimečně mizerně, což jsem řekla i doktorce, která mě propouštěla.

Co bude dál? Nevím. Měla bych být dva měsíce doma, ale to si nemůžu dovolit. Uvidíme…

 

23 komentářů u „Za trochu ovoce…“

  1. Čau marodko!
    Snad ti léčba dobře zafunguje a ovocné chutě dojdou slastého naplnění.
    Zážitky z nemocnice na zdraví nepřidají, žejo, ještě že už jsi doma ve svém domáckém prostředí, to určitě hned chytneš lepší náladu!!

    1. Ahoj Liško!
      Mám toho tolik na vyřizování, že domov poznám ráno a večer 🙂 Ovocné chutě živím jak divá! Je to sice drahý koníček, ale odseknutím ostatních výrobků mě to finančně nezabije. Vlastně moje tělo realizuje svůj dávný sen jíst jen ovoce a zeleninu. Nikdy jsem nebyla tak blízko.
      Léčba je léčba, co jsem se včera dívala na nežádoucí účinky, tak po ní opravdu padají vlasy, což se mi moc nelíbí, ale nezbývá, než přijmout tuto cenu. Zatím mi je relativně dobře, není to zlé.

  2. To jsou věci. A co na půst Tvá cukrovka? Imunosupresiva a kortikoidy to vypadá na něco autoimunitního. Vůbec to není jednoduchý.

    1. Ano, je to vážné autoimunitní onemocnění, doživotní. Žiju s tím celý život. Mám na to i částečný invalidní důchod. Ale nikdy jsem to nechtěla na netu probírat a probírat to nebudu. Pokud to chceš vědět osobně, dej mi mail.

      1. Nechci to probírat. Jen jsem si přečetla cos napsala. Nenabídli třeba biologickou léčbu?. Ale je možný, že nesplňuješ kritéria pro biologickou léčbu. Není to jednoduchý.

      2. Budu upřímná. Mně to autoimunitní onemocnění napadlo již dříve – kvůli Tvým opakovaným hospitalizacím s plícemi v lońském roce. Jedna věc je důležitá. U těch imunosupresiv zapomeň na to, že v zimě budeš chodit v sandálích naboso. Myslím to smrtelně vážně. Jaká koliv sebemenší infekce, jako je rýma, nachlazení, kašel – v ten moment se stává obrovskou komplikací. Protože imunosupresiva právě tlumí obranyschopnost.

        1. Na Remicade (Infliximab) a Humiru mám ještě čas, pokud zabere tohle. Samozřejmě jsem prošla v posledních týdnech čtyřmi antibiotiky. Trvale užívám 5-ASA. Zbývají mi ještě asi čtyři položky v pyramidě agresivní léčby, než se dostanu k biologické léčbě. Vím, co můžu čekat. Pořád mám iluzi, že když tělo bude chtít být v chladnějším počasí chladnější, tak to unesu. Ale uvidí se. Zatím ještě ani nemám za sebou dva měsíce Imuranu, nevím, jestli to vydrží játra, leukocyty atd. Zatím je to jen pokus.

          1. „Zbývají mi ještě asi čtyři položky v pyramidě agresivní léčby, než se dostanu k biologické léčbě.“

            Ano Luc. Tak to přesně funguje. Biologická léčba je vrchol pyramidy.
            Na druhou stranu už je doba, kdy prochází biol. léčbě patent (12 let), Takže do budoucna je naděje (hovoří o tom lékaři), že nebude tak drahá (ročně 750 tis. na jednoho pacienta), bude tu podobná konkurence jako s jinými léčebnými preparáty na farmaceutickém trhu (začne se to vyrábět ve velkém a bude konkurence) a tudíž bude i dostupnější obyčejným lidem. Dosud je to velmi limitováno hlavně pojišťovnami. Proto tak přísná kritéria.

            Přeju vše dobré. Ať se daří a je Ti dobře.

  3. Luc. jsi komplikovaný případ :-), holt nejen osobnostně, ale také medicínsky. Je to provázané.

    1. Jistě, jedno souvisí s druhým. Nebýt tak citlivá, nejsem jasnovidná a vnímavá. V podstatě je moje nemoc dar. Líp si všímám svého těla. Holt prostě někdy tělo prosadí svou moc razantně, když reaguje na tlak.

  4. No jasně že mám radost, že už jsi doma 🙂 , obvzlášť při diagnóze takového kalibru. Mé občasné zažívací potíže mi bohatě stačí k tomu, abych si domyslela, jak se ti asi po celou dobu vedlo.. a co hůř, že je to běh na dlouhou trať.
    Má velká nedůvěra ve veškerá lékaři nasazovaná farmaka jako jsou domperidon, metoclopramid, inhibitory protonové pumpy atd, vedla k léčbě kopřivami, řebříčkem, puškvorcem, jmelím… Tyhle terapisty mám vždy a všude po ruce 🙂

  5. Aleve, tak to jsem šťastná, že Ti na mně záleží 🙂
    Je fakt, že moje nemoc není sranda. Už jsem si s ní v životě dost užila. Ale nechci o tom detailně psát, necítím se na propagátora vědění o této nemoci. Radši zvířata, magii a příběhy. Co vím, tak se téhle osvětlovací činnosti nevěnuje radši nikdo.
    Já se na bylinky necítím. Tak si občas dám mátu, ale ráda černý čaj s medem a citronem. Tam vím, do čeho jdu, egregor čaje s citronem a medem je starý a silný. Stejně se snažím pracovat duchovně a tahle epizoda mě posunula o velký kus dál a našla jsem si jednu kamarádku, se kterou si voláme. Ještě vyřešit pár věcí a bude to dobré.

  6. Aha, já jen, že magie a bylinky se vzájemně doplňují, obojí tak nějak vyžaduje přistupování s respektem a rituálem… Jak jsem si na jedné z tvých fotek všimla, jmelí alespoň v magii používáš :-). A pokud se správně přípravuje a užívá, poradí si i s nemocnou slinivkou a rozházenými hormony. Ale kdo ví, třeba se k rostlinkám ještě někdy nějakou oklikou vrátíš..;-)

  7. V rostlinách jsem byla přeborník jako dítě, tak dvanáctileté, třináctileté. Pak jsem se začala věnovat léčitelství a vlastním schopnostem. Bylinky jsou samy o sobě dost nebezpečná záležitost. Mohou přivodit potrat, mohou mysl pobláznit, můžou pobláznit lidi, kteří je hledají a nemohou najít 🙂 (tohle je sporné 🙂 ). U léků i léčivek bývá uvedeno riziko kontraindikace s léky, pokud je známo. Například třezalka tečkovaná v jakémkoli skupenství nesmí být používána při braní antidepresiv, protože se to tluče a nakonec by to mohlo mít dost špatný konec. Každá rostlina má jiný obsah léčivých látek, takže to není jednoduše nadávkovatelné. Lžíce sušené třezalky sbírané v plném květu za největší síly rostliny a v poledne je úplně jiná, než po dešti odpoledne v srpnu. To je jenom příklad.
    To, že vím, kde roste Gingo Biloba neznamená, že se hned půjdu krmit jejími listy, aby mi to dobře myslelo. To, že lidé berou marihuanu a lysohlávky a berou je běžně a i vím, kde rostou, neznamená, že půjdu plenit přírodní „lékárnu“ a zkoušet, co to se mnou udělá. Každá rostlina je droga. I dobytek nežere automaticky všechno, ale vybírá si. Chápu Tvoje čtyři bylinky, vím o nich, ale s klasickou léčbou to nechci míchat, zvlášť teď po nově zavedených imunosupresivech. Nejdříve budu koukat, co udělá tohle a pak mě třeba něco nasměruje k dalšímu bodu. Nežiju tak, abych si šla a koupila potravinový doplněk jako super věc na zdraví a že mě to vyléčí. Tyhle iluze už jsem ztratila tak ve dvaceti. Přesto se najde kupa lidí (ne Ty), kteří jenom o něčem uslyší – pupenová kůra, jánevímcozázračného, vstup do klubu nemocných a tak dále a to do mě solí. Třeba nechci takhle experimentovat, protože jsem z toho už vyrostla. Třeba se nechci scházet ve svépomocné skupině, protože jsem introvertní samotář. Nechci zázračnou pupenovou kůru za tisíce, protože v to prostě nevěřím. Přesto jsem taková jaká jsem a to si na blogu může přečíst kdekdo. Ale doporučovat lidem bylinky nebo léky… to ne.

  8. Jestli to tak vyznělo, že ti chci vnucovat určitý směr v léčbě, tak se předem omlouvám, nebyl to původní záměr… Spíš jen nezdařená výměna terapeutických zkušenosti z mé strany. Je mi jasné, že při tvé nynější nutné léčbě imunosupresivy, (nebo i bez ní) by se tvůj zdravotní stav spolu s užíváním bylinek mohl dokonce i zhoršit. Snad je mi taky jasné, že co pomůže jednomu, může jinému škodit a naopak. A stejně jako u rostlin, ani u syntetických farmak přece nikdy s jistotou nevíš, jak budou působit. A o psychotropním šamanismu ani o pupenové kůře za tisíce, se tu snad taky nikde nezmiňuji..:-)

  9. No právě. Proto jsem u svého těla velmi disciplinovaná v tom, co do něj dám. Teď aktuálně jsou to imunosupresiva a pár dalších nezbytných léků. Moje tělo chce ovoce a zeleninu. Nic víc navíc. Na rostliny si netroufám. Můj záměr u minulého komentáře byl takový, aby z něj vyznělo, že nejsem nějaký Tatar v oblasti bylinek, že vím a umím s nimi zacházet a proto je teď nevolím. Ano, stav by se mohl zhoršit. Stačí, že musím chodit spát třikrát denně kvůli únavě. Prd vydržím. Vlasy zatím drží. Když jím ovoce a zeleninu, není mi špatně, nicméně stejně krvácím. Děkuji za radu ohledně farmak a bylinek, vše postupně. Právě proto, že nevím, jak budou působit.
    Jsem moc ráda, že mi komentuješ! Vážím si toho.

  10. Taky Ti děkuji za důvěru, Lucienne. Nejspíš proto, že se zde občas zmíníš i o tom krváceni a laktaci jako následku tvé léčby, jsem se zde zmínila o těch bylinkách – poté, co jim sama vděčím za zlepšení mého stavu.. Nic víc, nic míň. Ale jak píšeš, není to tak jednoduché a vždy musíš ještě přihlížet k okolnostem, které musíš akceptovat a které znáš nejlíp jen ty sama… Jen jsem nevěděla, že s rostlinkami máš již bohaté zkušenosti. 🙂 Zrovna máš novou léčbu, tak držím palce, ať je pro tebe přínosem a vedlejší účinky jsou (pokud vůbec nějaká budou) jen minimální!

    🙂 No k Tatarům mám momentálně blíže já, když už jsem v tom Turecku. Věř, že zrovna v oblasti bylinek, (a taky ovoce a zeleniny) se vyplatí být Tatarem. Doslova a do písmene. A jsem za to nesmírně vděčná. Asi stěží kde jinde bych se seznámila s takovým množstvím nových rostlin, které se zde v Anatolii nyní na jaře chlubí svou krásou a vůní doslova na každém kroku. Teď tu třeba zrovna všude nádherně voní levandule korunkatá, mimochodem lze z ní připravit nejen skvělý čaj, ale i výbornou marmeládu.. A to jsem ještě nevzpomněla artyčoky, co nám raší už několik let na zahradě, aniž bych je kdy sadila, nebo opečovávala.. Vždy od února jen netrpělivě vyčkávám až se konečně objeví. Výhodou je, že se dají připravovat na tisíc a jeden způsobů, takže se za celou sezónu jen tak rychle neomrzí.., ale to už je zase jiný příběh 🙂

  11. Ach, to musí být krása! Taky si vždycky sednu na zadek z krás přírody. Ovšem nenaskočí mi automaticky sušená drť a marmeláda 🙂 Jo, když je to Tvoje cesta, tak se jí otevři. Já to mám jinak. Jedna místnost a v ní kočka, je jasné, že bylinky sbírat, sušit a míchat směsi, to bych nezvládla. Není prostor. Když je nemáš jako životní náplň, je to potom fakt problém. Je to jako když cestou z autobusu otevřeš bezový keř a podáš si pár květů na čaj. Tohle jde. Jinak ne.
    Mně nějak ti Tataři naskočili sami, už jsem dlouho nepoužila tohle slovní spojení. Asi jsem se napojila.
    Artyčoky jsem nikdy nejedla. Jak ty ses vlastně tam dostala? Máš někde svůj blog? Určitě by to bylo hodně zajímavé čtení.

  12. Jak jsem se tam dostala? Vlastně si mě Turecko našlo samo, když jsem se coby dítě náhodou dostala k řeckým bájím a pověstem od Petišky. Kdyby je Petiška tak poutavě nezpracoval, kdo ví, kde bych dnes skončila 🙂 No a když mi život před xx lety jednu z těch záhadných bytostí v podobě mého nynějšího manžela přihrál do cesty, tak se mi brány do Středozemí otevřely zcela, přitom již v době mého studia jsem mezi jednotlivými semestry do těchto krajů pravidelně odbíhala.
    Já kočku nevlastním. A přitom mě tu obklopují ve velkém počtu téměř dennodenně. Jejich citlivé smysly funfgují moc dobře na to, aby se rozhostily v zahradě právě v čase, kdy třeba grilujeme ryby. No a nasycené pak stejně záhadně zmizí, jako se objevily. Na druhý den se pak večeří ryby třeba u sousedů a kočky jsou u něj. Takhle to tu běžně chodí. Nikdo je nevlastníme, ale patří přitom nám všem. Takovvý komunismus a la Turca 🙂 Aniž by se cokoliv plánovalo, nebo organizovalo, funguje to víceméně samo. A tenhle životní styl mi hodně vyhovuje. Proto dosud nemám ani vlastní blog, ten by totiž určítou dávku organizovanosti nejspíš vyžadoval. I v těch bylinkách to tak mám, v případě potřeby jsem moc ráda za to, že mě obklopují a rostou u nosu, ale abych je brala jako životní náplň, to bych teda přeháněla.

    1. Díky za upřímnost, chápu Tě. Jsi odvážná. Já momentálně o svém chápání uvažuji, hodím to do článku. Je to zvláštní, ještě se zamyslím ohledně životního stylu.

Komentáře nejsou povoleny.