Chápání sousledností

Nevím, jak bych to jinak nazvala, snad životním osudem, náplní života. Včera a dnes jsem strávila s filmy ohledně snění, budoucnosti, minulosti, předurčení. Uvědomila jsem si, kolik ze mně je předurčené. Dnes víc jak dřív. Hrozím se budoucnosti, která na mě sahá svými chapadly a táhne mě dopředu, ať chci nebo nechci. Bojím se, že se jednou neprobudím nebo se probudím jako někdo jiný, kdo má základy v tomhle čase, ale budoucnost z něj vysoustruží někoho, něco, jiného, než co si vůbec dokáže představit.

Já nevím, kdo budu v budoucnosti. Kolik z toho, co teď dělám, má kameny v minulosti! Je to až příšerné. Jsem si stoprocentně jista, dnes víc jak kdy dříve, že některé mé emocionální bloky byly uložené do mysli kdysi v minulosti. Když teď s Alev komunikuji o bylinkách, cítím bázeň, kterou v ně chovám, mnohem víc než v době, kdy jsem jako dítě zvídavě prohlížela knížky od Marie Treben. Od té doby se do bylinek nemíchám, protože vím o jejich účincích a děsí mě. Možná kvůli těm knížkách jsem léta odolávala vábení okolí k marihuaně a jiným drogám, k bylinám, jak mi bylo vysvětlováno. Všechno je to příroda, tvrdili. Ano, ale já vím, že mně by to dobře neudělalo. A proč? Ptali se. Prostě to tak cítím.

Kolik z toho, co teď cítím, bude v budoucnosti můj podvědomý základ? Páni, když si uvědomím sílu svých emocí, divím se, že jsem vše přežila bez úhony. Předurčení mě zachránilo přek kroky stranou. Pravda, šla jsem zase jinudy, zřejmě plánovaně, i když jsem nerozuměla. Nikdo nezná tolik ze mně jako já sama. Dokonce píšu tak, že jsem i Alev zmátla ohledně určitých okolností. Jsem nejednoznačná. Určitě i díky blogu, kdy matu tělem a slovy. Můj blog je fikce. Z části. Roky a roky tajím určité okolnosti, píšu v metaforách, náznacích a jinotajích. Nikdo mě nepřečte. A kdo mě zná, mě nečte. Nebo čte, ale nemůže si některé mé texty dát se mnou dohromady. Když pročítám svá stará blognutí, kolikrát ani nevím sama, co jsem tím či oním textem myslela. Jsem velice metodická. Zmatu i sama sebe.

Připadám si jak útvar z moře, který se postupně vynořuje nad hladinu. Je to děsivé. Vždycky mě děsily pohledy na vraky v hlubinách. To není jen tak. Čím starší jsem, tím víc se hlubin děsím. Je to zřejmě tak, že v budoucnu budu vědět, čeho se nyní děsím. Podle toho se budu chovat a jednat. Předurčené jednání. Vím, že byliny včetně marihuany by mě zničily. Zničily by ten ostrůvek chápání a emocí, který jsem teď a který tvoří a chápe to, co jsem teď. Včetně tohoto blognutí. Jenom blognutí jsou za mnou viditelné stopy. A kolik je neviditelných! Jen já sama vím, kolik sem odvedla bytostí, kolik jsem udělala umělých vrat v krajině, kolik lidí jsem zachránila, kolik modliteb vymodlila. Kolik milosti potkala a kolik realizovala. Jsem požehnaná.

Tohle dílo si uvědomuji jako základ ve mně. Mohla bych tu psát odstavce o věcech, o nichž neví nikdo. Nejde to. Teď ještě ne. Ale kdy dílo nabude platnosti? Netuším. Ale vevnitř mně je něco obrovského, co jednou bude muset ven. Snad už budu někdo jiný.

Doufejme.

2 komentáře u „Chápání sousledností“

  1. K jedné věci jsem přece jen dospěla. „Já“ zůstává. Co je to „já“ ale ještě říct neumím. Snad mi to po dočtení knížky Já a ty bude jasnější.

    1. Je to paradox. Minulé situace a vrozené dispozice dávají člověku iluzi rozhodování. Nevím sice, jak to Buber dá do souvislosti, tenhle text jsem vypotila z vlastní zkušenosti. Každopádně „já“ musíme brát jako iluzi, prodlouženou ruku „Boha“ nebo kdo to tam nahoře je. Je to jako korzet kolem nás, co nás těsně obepíná a my jdeme podle něj. Těžká věc na vysvětlování. Jako pohan a mág tohle těžko vysvětlím křesťanovi, i když čtu křesťanské knihy jako třeba Mezi člověkem a Bohem, která mě velmi oslovuje. Nicméně to neberu ateisticky.

Komentáře nejsou povoleny.