Přeprogramovávání začíná

Vzbudila jsem se v sedm hodin ráno. Ze včerejška jsem věděla, že dnešní den musí být jiný. Ráno zkouším film, na který jsme se kdysi dávno dívali s Kojotem a že je to takový akční kultovní scifi. Matrix. Je to ještě větší blbost, než kdy jindy. Ty filmy už mě nudí. Vůbec jsem netušila, že moje včerejší předurčení změní i pohled na takový vysoce hodnocený film. Viděla jsem za poslední čtyři dny tak osm filmů. Osm a půl. Na Matrix nemám sílu se dokoukat.

Nutí mě to uklízet, uklízet v mysli i uklízet doma. Otřít prachovkou oltářní stolek a znovu ho postavit. Jinak. Jako vždycky podle pocitu a kyvadla. Zdá se mi, že slovanští bohové jsou citlivější než voodoo bytosti. Voodoo bytosti se zdají být zkušenější v lidských proměnách a nějakou tu zapomenutou modlitbu, když si na člověka zvyknou, tiše nechají být. Čekají. Nevzdávají se.

To slovanští bohoté, vytvoření ze mně a z krajiny, se mnou aktuálně nemluví. Nejsou dost trpěliví v mých proměnách. Taky je nenavrhovala trpělivá osoba, já. Já jsem jim určitě trpělivost nedala do vínku. Mají úplně jiné grády. Je to jiný svět než svět voodoo. Ani za čtyři roky je dostatečně neznám. Když se s nějakým bohem bavím, pohltí to mně celou na dlouhé hodiny přemýšlení, uchovávání vzpomínky, korelaci dle dobových znalostí, korelaci dle magických znalostí. Denně nekomunikuji s vícero než dvěma bohy. Nechci v tom mít bordel.

Zato voodoo bohové jsou jako vystřelující reketky, ten mě osloví, pak ho přebije jiný, je to doslova vřava bytostí, které se snaží docílit mé pozornosti. Tady… Tadýýý… jako kdyby volali. Já, já, pojď ke mně, nabídnu Ti víc… Jen mi dej svou oběť, zaplať. Znají svou cenu.  A chtějí donekonečna obchodovat. Svá přání musím psát na papír, to vyžadují. Jediné bytosti, které vyžadují písemnou smlouvu. Ještě s nikým takovým jsem se nesetkala.

Nejsmírnější cesta, kterou jsem kdy šla, byla s přírodními bytostmi, se zemřelými, s bytostmi stromů, parků… Jak šlo dvacet čtyři hodin dokola, tak přicházely případy k řešení, Já je vyřeším a existujeme v symbióze. Na druhou stranu mám automatickou ochranu všude kam jdu, můj byt je hlídán před energetickými vetřelci, žiju si svůj malý osamocený život napojena na Zemi. To byla úžasná léta. Jednou bych je ráda vrátila. Tak jsem se cítila asi nejlíp. Neviditelná  a přece důležitá součást krajiny. Těší mně pracovat s krajinou. Malé věci jsou zapomenuty. Zůstávají ty základní, které nikdo nedělá. Každý dělá něco pro něco. Já ne. Ta symbioticita vyšla sama ze sebe. Najednou jsem ji měla, ač jsem o ni nežádala. Jen jsem pracovala pro Zemi. Když byla Země vyděšená podzemním jaderným výbuchem, uklidňovala jsem ji. Vnímala jsem otřesy tisíce kilometrů vzdálené díry. Země naše jaderné testy, znečišťování, skládky, průmysl, těžce snáší. Nikdo ji neuklidňuje, nikdo ji nečistí, je nás strašně málo. Jak jinak bych se dozvěděla o výbuchu. Kdyby tam byl někdo, kdo by se o ni postaral… Ale nikdo takový není. Až já.

Ostatní lidé se starají jenom o sebe. Cesta otevřenosti ke krajině nikoho nenapadá. Je to jak slepá skvrna. Nevidíme ji.