Do čeho jsem se to zase dala!

Byla jsem u Kojota a myla nádobí. Bylo před dvanáctou a najednou mě to skoro srazilo na kolena. Myslím, že u mě nikdy nezabíralo modlení na zemi. Párkrát v životě jsem to zkusila a zjistila, že pro mě je nejvhodnější pevný, mírně rozkročený, postoj. V této etapě života to tedy tak nebude. Pravda, racionálně jsem se opřela o linku a při pohledu na podlahu mi bylo jasné, že by mi pět minut na kolenou rozežralo tepláky. Takže jsem nutkání srazit se na kolena přešla jako jakoukoli jinou nevolnost. Aspoň jsem se v duchu napojila na Zdroj a vyslala myšlenku, že je mi to jasné, ale z výše uvedených parametrů nemůžu pohnutku splnit.

Myslela jsem na to, jaké to bude až budu mít práci, ale vzhledem k praktikování slovanské magie vím, že místo a čas nejsou nikdy problém. Soukromí se vždycky najde. Co se zjevilo jako pravděpodobná nová dovednost je předvídání. V rádiu mi interpret nebo název písničky zaznívá v ústech pár okamžiků před skladbou. Je to pocit jako když máte najednou plná ústa, doslova „něco na jazyku“. Našla jsem tři černé gumičky.

Co se rýsuje jako problém k vyřešení, to je bodání v srdci při pomyšlení na Kojota. To mám už od včerejška, ale teprve dneska jsem si toho více všimla. Okamžitě jsem začala stavět obranné hráze, ale jak jsem si to uvědomila, tak jsem přestala, protože to by bylo to nejhorší, co bych mohla udělat. Tu chybu už jsem jednou udělala a dopadlo to špatně. Musím všemu nechat otevřená stavidla, i těmto pocitům. Ráda bych řekla, že ke Kojotovi cítím už jen čistou lásku a soucit, ale zřejmě v srdci ještě kus toho zklamání bude. Jinak by to nebodalo.

Při posledním velkém obrácení jsem se výdobytkům s ním spojeným bránila. Teď to dělat nebudu. už jsem si říkala, když jsem se v tramvaji kroutila z bolesti srdce, že další takovou srážku se zklamáním už nepřežiju. Hned jsem se přesvědčovala, že jakmile začne utrpení agónie, které tak dobře znám, najedu na tvrdý půst a pojedu jak drak. Půst minule pomohl, sice po necelých třech letech čtyřiadvacetihodinové agónie, což mě málem zabilo, ale pomohl. Akorát teď vím, že bych musela vydržet buď jednadvacítku nebo čtyřicítku, což nevím, zda jsem natolik odvážná. Chce to hodně sebedisciplíny. Vím, že dva týdny vydržím. Ale výsledky to neslo fakt až v posledních dnech čtrnáctidenního půstu a chtělo to ještě počkat, aby se stalo něco víc. On i půst má své cykly. Nemá smysl čekat kupříkladu na den osmnáctý, kdy to zabalíme. Je třeba počkat až na den jednadvacátý. Z vlastního úsilí v oblasti půstů mám zkušenost, že to opravdu funguje po cyklech. A potom návratovka, což je navykání na jídlo stejný čas jako půst. To je ještě těžší než půst. Pokud vás přepadávaly vidiny jídla v půstu, zdržování od pořádného jídla v návratovce je ještě náročnější na duchovní a duševní zvládnutí. Já používám na zkrocení metodu vzdáleného pozorovatele, který si uvědomuje, že je to jenom představa. Nic víc. Ono to za pár hodin pomine.

Druhý den za mnou. Třetí přede mnou.