Had aneb vyhnání z ráje

Kojot i já milujeme hady. A také spoustu dalších zvířátek. Kojot mě pozval na dnešek na příchod nového miláčka do jeho domácnosti. Jeli jsme pro něj až do Popůvek do jednoho skladu velké firmy, kde čekala fešačka až z Českých Budějovic. Byla úžasná. Fotku mi Kojot určitě pošle, takže ji dám jako úvodní obrázek později odpoledne.

„Nebudeme ji rušit,“ podíval se Kojot na krabičku od pěkného mládence.

„Ale budeme,“ žadonila jsem já.

„No tak jo.“ Souhlasil posléze Kojot.

Půjčila jsem si super ostrý vojenský nůž a začala přeřezávat lepicí pásku na krabičce. Pochopitelně, že jsem se u toho pořezala, ale dělala jsem to s vášní a zvědavostí, takže mě to snad omlouvá. Vyndali jsme z krabičky lahvičku, papíry a další krabičku. Tu jsme opět přeřezali a sundali víčko. No místo tmavého hada vylezl krásný, asi padesát centimetrů dlouhý had barvy borovicové kůry s jasně trojúhelníkovou hlavou. Velice milý a kontaktní. Jednoduše úžasný.

Pořád jsem ho mazlila a hadýška si očuchávala olizováním můj nos a plazila se po mně. Pak si jí vzal Kojot a já hadýšku fotila na jeho těle. Teda, žádné akty 🙂

Pak jsme hadýšku znovu strčili do krabičky a krabičku do krabičky na hlodavce a tu zavřeli. Během pěti minut nám jel autobus do Brna. V autobusu jsme se dohadovali zda drátek nebo zámečky a já přesvědčovala Kojota, aby tam nedával drátky, ale zámečky, protože hadýška fakt měla sílu. Dovedu si představit, jak by vytlačila drátky ze zástrček. Povídala jsem Kojotovi, jak na něj spadli dva hadi z jeho knihovny a on už si nepamatoval. Zato si pamatoval, jak na něj spadla taška ze střechy, kterou jsem kdysi přinesla jako domeček pro potkany. Taková oblá krycí věc na vršek střechy. Rozbila se na několik kusů a on to pak vyfotil a dal na blog. Inu, má tvrdou hlavu 🙂

Také jsme si v Popůvkách došli na oběd a obsluha a jídlo bylo vynikající. Já jsem sice nečekala až tak ztučnělou dardu, ale člověk nemůže mít všechno. Zelí a bramborový knedlík byly vynikající. Kojot měl rybu a nestěžoval si. Já měla klasicky Kofolu, on pivo.

A tak jsme si užili ve slunném odpoledni krásný výlet. Jak Liška přivolává události jak princ Corwin z Amberu, když prochází stíny, tak jsem mluvila o tom, že tady jsou fialové a růžové fialky, pak tam byly žlutooranžové fialky a bledé malé kvítky, rozkvetlá fortenzie a stromy obležené růžovými květy. Pravé jaro, jenom mi chyběly podběly. V jednu chvíli jsem odběhla na druhou stranu silnice na volání přírody. A byly tam! Krásné, žluté, vysoké podběly. Když jsem vylezla z příkopu, tak jsem na vratkém podkladu tancovala s mými střevíčky a vypadalo to, jako když jsem pěkně nametená. Kojot se mi smál a přibližující auto se vyhnulo až do druhého protipruhu. Zřejmě jsem vypadala jak pořádně sjetá smažka nebo opilec. Je to první taková šoková reakce auta na mně. Řidič se musel opravdu leknout.

Pak Kojot vystoupil z autobusu i s hadýškou a mě vyhnal autobus z ráje na konečné, dvacet metrů od domu, kde bydlím. Však se taky řidič divil, že nevystupuji se všemi. Ale takový už je úděl obyvatel Starého lískovce.

Hadýšku Kojotovi moc přeju a teď už čekáme jen na lišku. Domlouvali jsme se, jak ji budeme hlídat a jak jí to udělat co nejjednodušší a nejkomfortnější, už i kvůli Kojotově kouření. Jak soužít lišku s kočkami a tak. Jak se budeme u lišky střídat. Spací možnosti a tak. No prostě koordinace dvou lidí u jednoho liščátka, co se musí krmit co dvě hodiny několik týdnů za sebou, než začne samo pít z misky.

Bude to úžasné!

DIGITAL CAMERADIGITAL CAMERADIGITAL CAMERADIGITAL CAMERADIGITAL CAMERADIGITAL CAMERA