Myška jako robot

Myšinka to má. Chodí a povídá. Co povídá, ona neustále mele. Když jí pohladím po zádech, zalehne jak voják na zem a šlape dopředu. Plazmo. A u toho furt povídá a povídá. Tak mi to nedalo a vnořila se do doby před pětadvaceti lety, kdy vyrobili někde v Asii první prototypy robotických koček a psů. Četla jsem to v tehdejším ábíčku, jehož jsem byla odběratel.

Kovové kočky a kovoví psi vypadali dobře, posunovali se krok sun krok po zemi a štěkali a mňoukali. Byli vymyšlení jako hračky v reálné velikosti a jako společníci, zřejmě. Něco jako mluvící panenka, co se počůrává. Něco nového, inovativního.

Tak jsem tak hladila Myšinku a Myšinka povídala a pohybovala se a já si říkám, vždyť jsme spolu tak sehrané, že vlastně nic jiného neočekávám. Pohyby a mňoukání. Jenže pak jsem myšlenku zaplašila. Zahltila jsem svou mysl protiakcemi a nevypočitatelností kočky, se kterou se přátelím.

Hraní s mašličkou, fackování zeleného míčku s rolničkou, rychlé běhy s úskoky přes a pod postel, pašování sama sebe na balkon kdykoli může a pak vyskočení na zábradlí, kdy ji co nejopatrněji sundám, aby se nedejbože nelekla a nespadla mi z pátého patra. Proto ji už na balkon nepouštím. Vlastně je to moje chyba – našla jsem tabuli, která se dá rozcápnout do stran a nahoře na ní je místo tak akorát pro kočku jako kdyby byla na zábradlí balkonu. Takže si to pěkně nacvičila, ukazuje mi to tady denodenně, ale tady klidně může, tabule není balkón.

A pak že pohyby a mňoukání. Prdlajs. Nevypočitatelnost a náladovost. Je po mně :).