Přivolala jsem ho

Byla jsem nešťastná, že jsem ho ztratila. Místo něj mám lady Myšinku. Myšinka je úplně jiná, počínaje tvarem těla a povahou konče. Nekousá dráty. Mrouská. Je hubená. Žádný chlupatý macíček. Žádný kufr, žádné umyvadlo. Je prostě jiná.

A jak jsem tak byla nešťastná, přivolala jsem ho. Vedl mě do drogerie, koupila jsem svíčky podle jeho nálady, velké, vysoké barevné svíčky. Hoří už druhý den na mém oltářním stolku. Hoří ještě kadidlo. Kadidlo zapaluji málokdy, bohové se většinou neshodnou, jestli chtějí či nechtějí vůni kadidla, takže pálím kadidlo málo. Přesně za svíčkou mám jeho fotku. Myslím na něj kdykoli se na svíčku podívám. Bude hořet ještě několik dní. Je zajímavě hnědá.

Mohla bych jít zapálit svíčku na jeho hrob. Jsou tam desítky dalších našich zemřelých zvířat. V podstatě všech našich zemřelých zvířat. Místo pohřebiště vybral v roce 2006 v lednu Kojot. To zemřela Min, jeho kočka, které bylo sedmnáct let. Pak už to šlo ráz na ráz. Min bydlí ve stráni pod velkým balvanem. Tam, kam se zvěř nedostane. Ostatní zvířata jsou umístěná tam, kam to určilo kyvadlo. Ale jsou kolkolem pospolu. Hadi, ještěři, potkani, kočka, myši… Celá eskadrona.

Duchovní kontakt sice není tak „kontaktní“, jako je pokleknutí na jeho hrobě a zapálení svíce, ale je stejně konkrétní, stejně intenzivní. Je mi těžko, ale nemůžu si říct:“Život jde dál…“ To je blbost. To bych na něj musela zapomenout. A to já nemůžu. Proto pálím svíčku u jeho fotky. Jsem s ním v kontaktu.

Oba žijeme dál, i když každý na jiné rovině.