My, staří trempové, zřejmě neskutečně sereme krajinu aneb lištička a klíšťata

Jinak si to nedokážu vysvětlit. Moje pražské bytosti moje pokusy o zpěv starých trampských písniček (i novějších) nesly s nelibostí. Explicitně jsem se jich ptala, jestli se jim ta hudba líbí a bylo mi řečeno, že vůbec ne. A to jsem ještě neměla kytaru. Nechápu, co jim vadí v dynamickém žánru s notoricky známými melodiemi. Až dneska jsem na to asi přišla. Je to to, že je nás jako smetí. Vyrazíme do přírody, zpíváme, hřejeme kanady u ohně, hrajeme si s army oblečením a vybavením a jednoduše děláme bordel až do noci na mnoha místech. Myslím, že pop by se asi neumístil nejlépe na místech, kde otravují parníky s hlasitými disco hity až do rána den co den. Viz Labe.

Kojot si včera přinesl domů lištičku. Je velká asi dvacet centimetrů, má nožičky jako Vydrýsek a nezapře se v ní šelma. Kojot jí včera odblešil a doufá, že blechy vyskočivší na jeho postel chcíply. Dneska jí objevil první klíště, velké, nedalo se přehlédnout.

„Umíš vytahovat klíšťata?“ Ptal se.

„Jasně.“

Řekla jsem s hrdostí sobě vlastní s životními hlubokými zkušenostmi s těmito neřády. Každý desetiletí se mění návody, jak klíště dostat z kožichu nebo kůže. Tisíckrát jsem mazala klíště máslem, když nebyl olej, ale prý se to nedá, protože klíště jen začne vypouštět jedy do nositele. Takže jsem měla před sebou malé dravé lišče, co si nezadá s kočkou a protože jsem věděla, že v oblasti klíšťat se nedá na Kojota vůbec spolehnout („Jasně, že jsem jí prohlížel všude…“) a na něm jsem během dvou hodin našla a zlikvidovala asi třicet klíšťat, z toho nejméně deset na hlavě (jedno obzvlášť vypasené se skrývalo vevnitř mezi ušními záhyby). Lištička Živa všechno vydržela, protože musela. Čím kratší dobu je klíště přisáté, tím menší doba k přenosu nějaké infekční nebo zákeřné choroby.

Veškerý čas jsem obětovala Živě, takže místo uklízení jsem vyndavala klíšťata z neklidného divokého zvířete. No a protože v podstatě nic jiného než trampské písně neznám, tak jsem jí u toho zpívala. Bohužel, stejně jako ostatní lesní bytosti trempárny nenávidí, takže sebou trhala ještě víc než normálně. Tak jsem si vymýšlela vlastní písně, ve kterých hrála Živa a klíšťata, která z ní vyndavám, písně o Kojotově nepořádku, o tom, že nemůžu dělat dvě věci naráz a dávám přednost jí, lištěti, protože vím, jak je nepříjemné klíště mít. Působily na ní tóny hned hluboké, hned vysoké, klidná slova, klidná mluva, žádné vypalovačky. Jo, svojí oblíbenou West side story jsem nezkoušela. Jinak jsem jí občas zamotala do trička, abych měla na ty záušní milimetrová klíšťata aspoň relativní klid. No, užila si. Já teda taky. Trpělivá je moje druhé jméno 🙂

Ještě jsem si pocvičila taktiku, kterou jsem se dozvěděla před třiceti lety jako malá holka na dovolené na Slovensku. Klíště se prostě chytne u kůže a vytrhne se. Když se dobře chytne, vyrve se i s hlavičkou. Mám to nacvičené nejméně třicetkrát. Ranka potom trochu krvácí, ale aspoň se bordel vyplavuje ven. Klíště jsem pak hygienickou cestou usmrtila.

Ale je mi záhadou, jak liška z lesa může nesnášet trempárny jako bytosti v parku v hustě obydlené zóně, ať už v Brně nebo v Praze. A není to tím, že bych zpívala falešně, i když samozřejmě už jsem všechno zapomněla a musela jsem improvizovat. Tím, že si nepamatuju ani Dajánu, myslím, skončil můj trampský život. No, myslím, že skončil už tehdy, když jsem si vystačila s Prahou a to duševně a duchovně. Všechno jsem si řídila „od stolu“.

Možná s tím má co dělat alkohol a drogy, protože moravské bečky jsou o nějaké skále, kde se dá rozdělat oheň, ožrat se, zfetovat a usnout pod stromy. I když tam se hraje spíš rock.

Všechno je individuální, jen některé rysy zůstávají. Fotky doplním později, až mi je Kojot pošle.

One thought on “My, staří trempové, zřejmě neskutečně sereme krajinu aneb lištička a klíšťata”

Komentáře nejsou povoleny.