Ten vánek saharský

Když jsem byla před sedmi lety v červenci v Africe, tak tam bylo příjemných pětadvacet. Pršelo. Zvědavě jsem hleděla na písečné pláně a očekávala rozkvetlou poušť přes noc, jak se to chronicky opisuje pořád dokola. Není to pravda. Nic nikde nevykvetlo a to déšť způsobil lokální záplavy na silnici, na které jsme stáli několik hodin, protože se nedalo jet. Zřejmě někdo kdysi kecal a pak už se to jenom opisovalo.

V dunách bylo docela horko, ale vál vánek a já tam byla jako na celé třítýdenní výpravě v zateplených bagrech do půl lýtek. Ona izolace funguje na obě strany. Písek má možná osmdesát, devadesát stupňů. Domorodci chodí bosi, mně bylo v teplých botech a dvou párech tlustých ponožek plus jedny z Moiry dobře.

Dokonce u nás v Čechách bylo tou dobou víc stupňů než na Sahaře. No ale Sahara má tutově víc písečných blech. Také jsme si několikrát zažili písečnou bouři, jak o ní tak poutavě píší Mayovky. Není to tak zlé. Pokud si dáte ten jejich velký šátek přes obličej a snažíte se nekoukat do písku.

Kdybych si měla vybrat – volím Afriku… Tady v Čechách je to naprosto nudná otrava. Sžírá mě to víc, než si jsem ochotna připustit. Ale není kam utéct. Rozpálený hic paneláku ze mne dostává duši.

Ano – chci se připojit modlitbami za všechny ptáky a tvory, co žijí v lesích a na pláních, kde není vodní zdroj. Na jaře umírali na chlad, v létě uschnou rostliny – vidím ty pláně vypálené trávy a kytek a už není kde by se aspoň k ránu zkondenzovala vlhkost a napojila zvířata a rostliny. Afrika má aspoň velký přechod teplot mezi dnem a nocí. Tady u nás na to naše zvířata nejsou uzpůsobená tak, jako tam.

A to mi je líto…