Je devět večer a je tma. Hurá!

Nepamatuji se, že bych kdy měla tak otravné léto, jako tohle a tak otravnou zimu, jaká byla letošní. Už první den zimy, tedy první opravdu hnusný podzimní den spějící do zimy, jsem věděla, že to bude zima k nepřežití. A léto jakbysmet. Jediný malý bezvýznamý plus bylo, že jsem neutratila za make-up, protože i když jsem ho použila, stejně jsem se pořád potila a otírala a make-up byl hned pryč.

Léto jako takové už díkybohu odeznívá. Už jsem byla jako na trní, kdy už to bude. Celé léto, kdy jsem trpěla horky jako zvíře, jsem stříhala metr, kdy už konečně bude chladněji. A je tu konec srpence, je o půl hodiny méně světla a ráno i večer, kdy chodívám ven, je příjemně chladno.  Hurá!

Když je horko a světlo, nechce se mi nic dělat. Moje nejaktivnější měsíce jsou v době, kdy je už odpoledne tma. Leden, únor… Zima, že by psa nevyhnal a já trajdám venku s foťákem a fotím bytosti. Prožívám magické večery a chodím brzo spát, jako vždycky. V létě, když je světlo, je to bída. Než začnu něco provádět, už je čas jít spát.

Kojot mě inspiroval ohledně Davida z Magického života, který dělá Goetii a moc mě to zajímá, Lonem Milem Duquettem a jeho Mým životem s duchy. Duquette také pracoval s Goetickými duchy a právě se připravuji na čtení posledních kapitol knihy, kde to popisuje. Věřím, že to funguje, ale právě proto, že to funguje speciálním způsobem – přivolává to členovce a pavouky, do toho nejdu. Ale je moc zajímavé o tom číst. Jeden pavouk ročně připlutý vzduchem z peřiny větrané na balkonu mi dokonale stačí. I když někdy sním o tom, že bych chovala nějakého toho sklípkana, jako je měl léta Kojot a kochala se svým překonáváním strachu.

Pak bych ho mohla vysypat sousedce na rohožku, aby měla radost. Všechno je možné.

Rozbil se mi monitor a teď vše vidím fialovočerně. Úplně super je pozorovat odbarvené Kojotovy fotky na Flickru, i když nejsem na bezdomovce jako on, bylo to pěkné. Úplně mi to připomíná mé začátky, kdy jsem směřovala k lidem, kteří jsou postiženi nevidomostí či jiným handicapem a moje máma to nemohla pochopit. Říkala, proč chodím k takovým lidem, když nedomluvit se můžu i s běžnými lidmi. Odmítla se setkat se skupinou, do které jsem chodila pomáhat překonávat bariéry jako dobrovolnice a docela mě tím odmítavým postojem ranila.

Dneska už si nedokáži představit, že bych do svého života zařadila dobrovolnictví. Asi jsem na to už stará. Zdám se sama sobě už taková přestárlá. Marně v sobě hledám moudrost, takže asi tak stará nebudu a jak se říká, starý blbec byl jednou mladý blbec a tak v sobě hledám pučící blbost a nacházím jí sdostatek. Vždycky se dá všechno udělat líp.

Dneska jsem udělala hned několik dobrých skutků. Pár věcí jsem taky nedomyslela a nepovedlo se mi to tak, jak bych si přála. Také jsem měla příšerný rozhovor o svém soukromí a nakrklo mě to. Kočka mi opět ukradla jeden párek, aby se za mými zády nenápadně připlížila Eliška a párek dojela. Kdybych tak dokázala reagovat tak pohotově jako Myšinka a Eliška! Nevidím v sobě nejvýš vybaveného tvora.  I když sedím a nic nedělám, jen vnímám a dýchám a zadívám se na Elišku či Myšinku, obě se otočí a koukají na mě. Eliška si na nic nehraje, jen se dívá, Myšinka, to je dramatizérka. Snad se mi ji jednou podaří nafotit s hlavou v mém batohu, kde krade jídlo. Dnešním hitem byly takové loupákové uzly. Ožrané uzly, na to si holt musím zvyknout. Pak, když jsem ji zmerčila, tak jakoby nic vyndala hlavu z báglu a jala se důstojně odcházet. Do té doby, než jsem otočila hlavu a zase se vsoukala do otvoru v baťohu.

Kočičku mohu umazlit. Mazlím a mazlím a ona to strpí. Doslova. Kouká svýma netečnýma očima a ani sebou nehne. Líbám jí na tlapičky a ona se zadívá do stropu. Pak mi šlápne do oka a dělá, jak ji to nudí. Pak si řeknu, že nesmím Elišku odrbávat a jdu mazlit Elišku. Eliška mi olíže nos  a drží cituplně.  Jenom uchovat v domácnosti rovnost. Žádné podmínky k žárlení.

Dneska jsem preparovala pseudodráp, který si Eliška před několika lety zlomila. Eliška vůbec nekulhala. Přišla jsem na to náhodou. Ostříhala jsem a očistila zbytky, veterinářka nasadila antibiotika, tlapku zavázala a bylo. Včera nebo předevčírem špatně šlápla u vchodových dveří a o rohož si zřejmě do pseudodrápu rýpla. Žádná krev, žádné kulhání, žádný teplý čumák a žádná bolest. Zajímavé. Už dlouho jsem nedělala veterinární zákroky. Vždycky mě taková nutnost překvapí.

U nás na dětském hřišti před okny žije jeden gnóm. Přemýšlela jsem, jak se seznámit, ale prozatím jsem to odmítla po řádné úvaze. Možná v zimě. Kamarádím se ale s jednou pěknou lípou. Moc hezky spolu kooperujeme na emoční rovině. Někdy mám takové starosti, že se bojím k lípě přiblížit, aby to nenasála. Nechci porušit tu křehkou rovnováhu, jakou mezi sebou máme.

Když jsme s Kojotkem probírali jeho a moje focení, napadlo mě, že bych mohla fotit stromy. Pořád s sebou tahám foťák, ale zatím na to není ta správná chvíle. Mám také v úmyslu vyfotit jednu skulinu v chodníku, která mě velmi oslovuje. Ale na bezdomovce nemám. To je Kojotova specialita – nemocní, chudí a bez domova. Co mě pobavilo, že se jeden bezdomovec stěhuje po Kojotově dráze a mění místa a polohy, aby od Kojota mohl opakovaně vybrat výpalné za fotky. Také se mu už Kojot vyhýbá, jak ho zmerčí. „Jo, toho už jsem fotil…!“ Mě to přijde dost úsměvné.

Máme tu také víly a undiny. Undiny následují vodovodní potrubí. Opravdu nejsou jen v povrchových vodách.

Mě ale ze všeho nejvíc zajímají stromy a jejich obyvatelé. Ty nejde jen tak uplatit drahým kovem, jako gnómy. Jsou velice speciální.

Dneska jsem si uvědomila, kolik mi bere internet času. Musím to napravit.