Proč nejsem pilot vrtulníku

Popravdě řečeno, narazila jsem na tenhle problém v Ábíčku online. Trochu jsem se vrátila do dětství a znovu si vrátila pocity, jaké jsem měla při odebírání Sedmičky a Ábíčka. Bylo to super! Měla jsem vlastní časopisy, což je věc, kterou nemám v podstatě ani teď. Nějak mě současné časopisy neoslovují, nebo jsem z nich vyrostla, případně vystřízlivěla. Typické malformace nesnáším, zvlášť, když jsou záměrné. Kupříkladu Týden už neodebírám právě z tohohle důvodu. Jinak sleduji čiré internetové dění, i když jenom tak zběžně, tedy důkladně, ale pro pestrost jen zběžně.

Vlastně jsem typický bulvární čtenář, ale začínám se nacházet v Technetu.cz a na IDnes.cz případně Ona.idnes.cz. A také vědecká rubrika v ABC současně s Morrisonem skýtá dobrý druh informací. Je to v kostce, s malým videem či obrázky a redaktor je kvalitní, což po denním sledování Blesku, AHA a podobných krávovin mohu směle posoudit.

Popravdě řečeno už léta obdivuji zápletky dětských knížek. Kolikrát naprosto netuším, jak bych se v dané zápletce zachovala já. Například otázka posmrtného života, posmívání při chození na náboženství a jak je to s upíry by mě asi dostaly víc než jak přicházejí děti na svět. S péčí o děti mám bohaté zkušenosti a někdy jsou jejich otázky ukrutné.

No co bych asi řekla dvanáctiletému dítěti o posmrtném životě, upírech (jež reálně existují) a vytrvání v chození na náboženství, to fakt nevím. Posmrtný život není prokázaný, upíři neexistují a náboženství je jen otázka náhledu na skutečnost? Fakt se z toho takhle vylhat je umění. Nicméně stoslovný závěr takový, aby prošel většinovou skutečností, to je umění. Dělat takovou poradnu není vůbec jednoduché. Krátké odpovědi na složité otázky, jaká úleva v dnešním bulvárním světě.

Ale co je důležitější, vzpomínám si na své představy o životě dospělého. V určité fázi svého života jsem si pod vlivem svých zkušeností se sebou řekla, že být takovým esoterikem není vůbec špatný nápad. Tohle se mi, například místo domu ve dřevě se zahradou a patrem, splnilo. Tenkrát jsem však pojmenovala situaci jinak, podle svého dětského vidění. Ale pocit byl týž.  A jsem čím jsem chtěla být.

V asi patnácti letech jsem chtěla profesionálně psát, živit se slovy. Složila jsem několik básní a byly fajn. Když jsem je našla jako velká, byly pořád dobré. Nicméně nejsem básník, dokonce nejsem ani prozaik, jsem blogger. Jsem víceméně spokojená. Už mám jiné uspokojující podněty než samé biče z češtiny a čtení mých prací před celou třídou. Nicméně pokud se mám podívat na takového typického spisovatele, vidím Kojota. Já píšu ale úplně jinak. Ono je to taky poznat na počtu vydaných knih, to ale mohu změnit.

Dneska jsem taky byla na WuWejovi a přečetla si tam pár recenzí a komentářů. Všimla jsem si, že už nejsem v seznamu blogů, což mě trochu zamrzelo, co si asi Wu myslel, když mě ze seznamu mazal. Popravdě, číst recenze knih, které si v životě nepřečtu, je trochu mimo můj šálek čaje, ale on to vidí asi stejně.

Jedna komentátorka mi napsala: „Dobrý den, četla jsem téměř celý Váš blog, a musím napsat, že Vaše upřímnost je hodně kouzelná. Vše co tu píšete, není manipulativní, nic nepodbízíte. Ač píšete něco zmateně, popř. to neznám nebo tomu nerozumím, snažím se to pochopit, protože cítím, že je to upřímné.“ To je super pochvala. Moc si jí cením už proto, že jsem se na vědění, které sem dávám, hodně nadřela. A ano, jsem upřímná. Nic nepodbízím, s lidmi nemanipuluji. Kdo tohle může po deseti letech psaní říct… To je přece vynikající.

No, má to jeden závažný aspekt – nefabuluji. Nejsem korektní „spisovatel.“ Momentálně čtu Kojotův povídkový román v tištěné podobě, vidím jeho korektury finálního textu a divím se, že mi takový klenot dal. Už ho čtu asi po sté. Sice napřeskáčku, to bych to nebyla já, abych to četla odpředu dozadu, ale přečtu si kousek, popřemýšlím, pak zase kousek, zjistím, že jsem se ztratila a hledám minulou myšlenku někde dvacet stran dozadu. Naprosto se ztrácím v elfích jménech, ale přitom zcela vnímám inspiraci různými díly, krajinami a městy. Usmívám se u toho, když na ten vtip přijdu. Je to dobrá próza, ale kdybych uměla skládat slova a situace jako Kojot, nebyla bych to já. Bylo by to vymyšlené. Sice dobře, ale vymyšlené. To já neumím. Proto nejsem pilot vrtulníku a jsem jen esoterik a blogger.

Je to asi jako čisté víno. No, konkrétně já zrovna čisté značkové víno neocením, chybí mi ta ovocná dezertní vína, co se po nich člověk rychle opije, jsou sladká a opojná jako májový deštík a ráno po nich bolí hlava. Dneska jsem zrovna takové víno hledala v regálech a už ho asi nikdo nevyrábí. No spokojila jsem se s asi jediným ovocným patokem v regále, který teď upíjím s vodou a jsem spokojená. Přesně patok jsem chtěla a taky ho mám. Hurá. Dneska večer upeču bábovku se švestkami, udělám si játra na víně (vína mám opravdu hodně, takže tam naleju klidně litr vína a zahustím to a bude!), alkohol se vyvaří a zbyde příjemná chuť.

A abych to spojila s osobním přesahem, úplně budu spokojená s blogováním kvality ovocného vína. Na vysokou literaturu nemám hlavu a dobré víno nepoznám. Nejsem znalec. Leda by to bylo ledové tokajské víno a to už do toho člověk jde s tím, že kvalita rovná se cena a tudiž si to může vychutnat. Možná i některé mé texty jsou hodny zařazení kvality ledového tokajského vína. Ale takové texty jsou vzácné 🙂 stejně jako čtenáři, kteří si vychutnají mých aktuálně 1145 příspěvků. Wow. Taková vzácnost, mít takového čtenáře. To si snad ani nezasloužím…

A tak piju víno, přemýšlím o tom, co v životě budu dělat dál, čím se budu zabývat, jak budu prohlubovat svůj esoterický život, o čem budu psát, do jakých časopisů a co, do jakých knih vtisknu to, co vím a jak. Jaké magii se budu věnovat, koho budu oslovovat, kým se budu inspirovat a zda má smysl dělat hodinu a šestnáct minut ráno ásanu v pranájámě jako Lon Milo Duquette. No, mám aktuálně rozepsaný třeskutý námět duchovního života v konceptech, to někdy z poledne, a zatím v konceptech zůstane. Vyjádření s vínem se mi zdá lepší. Hlavně mě psát baví a to je hlavní. Tedy – jedna z hlavních věcí.

Další věc, kterou vím, že už nikdy nechci chodit na noční směny, jedno jako co. Jakákoli profese, která mi vezme noc, je pro mě špatná profese. Dneska jsem byla nakoupit, koupila dvojnásobné množství mouky, tuku, cukru a mléka, dokoupila další nezbytné suroviny a jak jsem to tak táhla sídlištěm, vyhýbala jsem se překážkám a cestou jsem narazila na tři jabloně, které lze obrat, zpracovat a sežrat. Účelné využití vlastního času, kombinatoriky cest sídlištěm se znalostí terénu – přece nebudu drkotat po rozbitých chodnících, když můžu jít po silnici – a schopností.

Vyhýbala jsem se rozjetým jablkům s mou pojízdnou taškou a řekla si: „To je přesně to, co musím udělat se svým životem. Najít místo, kde se budu seberealizovat a u toho se najím za přiměřené množství času a práce, které do toho vložím.“ Takže základní složky přežití – bydlení, jídlo, spánek, sex, peníze. Byl o tom na netu článek, jak se tomu jeden chlápek věnuje profesionálně jako firma a že přežít v divočině zkoušel už když byl malý. No, já jsem zase zkoušela všechny uvrtat do toho, že jsem nevidomá a vázala v rodině okolostojícím šátky a chodili jsme v terénu bytu tak, abychom nezakopli. Tak v tom už jsem se taky realizovala, chce to najít další cíl.

Mám velkou knihovnu. Teda, už tak moc velká není. Vyrostla se mnou a mnoho knih jsem už prodala a nebo vyhodila. Zbývá zlaté esoterické dno a dvě poličky odborné literatury ze sociologie a sociální práce. Bohužel nevím, jestli to je to, čemu se teď chci věnovat, tedy jestli chci svůj studovaný obor znovu otevřít a vřítit se do něj. Asi ne. Nemám na to tu správnou charitativní náladu. Ten profesionální drajv. Možná jsem to studovala zbytečně. Jen pro touhu po titulu asi ne. No stále se bavíme o víně a tedy i o jablkách, z nichž to dnešní víno piji.

Zítra je půjdu očesat a přemýšlet můžu u toho…

 

 

12 komentářů: „Proč nejsem pilot vrtulníku“

  1. som takisto vďačná za blogerku ako ste Vy (ty) a dlhodobo nachádzam inšpiráciu na týchto stránkach. tak tiež ďakujem za túto vzácnosť a ostávam stálym (aj keď doteraz len tichým) čitateľom 🙂

  2. Ahoj Terezo! Moc mě těší, že o Tobě vím. Mám z toho vždycky moc velkou radost, když někdo takhle napíše a ocení. Ono mi to vydrží hrozně moc let, taková radůstka 🙂

    Klidně komentuj a ptej se, splkneme… Ale když budeš chtít jen číst, nevadí 🙂 Já se budu snažit držet ještě dlouhá léta!

  3. můj život se v duchovní oblasti úplně překopal naruby. přestala jsem se věnovat východním naukám, cvičit taichi i jogu a cvičím s babičkami v domově důchodců. trochu si připravím sestavu a ony mají rády furt totéž.
    a taky přemýšlím jak dlouho setrvám v práci, je mi jasné že dělat ve fabrice je nesmysl a pokud chci dělat něco smysluplného tak je to možná péče o slabší třeba přímo o staré lidi. udělat jim nějakou přednášku aby je neokrádali a někam s nimi vyjet. poradit a potěšit.

    a začala jsme chodit s mužem pravidelně do kostela. prostě je to všecko teď jinak než bylo dřív.

    Když čtu tvoje úvahy tak vnímám pevné rozhodnutí jít dál tvojí jedinečnou cestu. nalézt ji a jít po ní. držím ti palce.

    1. Ratko, díky za obsáhlý komentář! Je to zvláštní, ale dříve jsem byla víc do charitativna a nápomocná a teď, tedy čím dál tím víc už pár let, jsem víc pro sebe. Jsem čím dál tím víc pro sebe. Takových třicet let jsem se přesvědčovala, že chci dělat pro lidi a moc jsem všude byla poklonná a teď… Vůbec taková nechci být. Vyvíjím se spíš do Tvého minula, akorát ta jóga mě asi mine. Jinak je to takové, že hledám co jsem. Možná je to krize středního věku, dneska jsem se rozhodla, že od letoška slavím 196 narozeniny, jelikož se cítím letos na 195. Dneska jsem dala poprvé Elišce límec a stačilo pět minut abych zjistila, že už jí ho v životě nenavlíknu. Tak nešťastného psa abys pohledala. Rozhodně nechci činit Elišku nešťastnou. Vždyť může přes noc umřít a já s tím nechci žít. Chci ji vytvářet trvale šťastnou. Pesa není můj experiment, i když jí bolí nožička. Trápení nikdy nikomu neprospělo. Takže možná zvířecí útulek? Možná…
      A určitě esoterik, ale jakou cestou dál, to se musím rozhodnout.
      Mám nějaké těžké období či co.

      1. zvíře sdílí tvoje energie a u tebe je doma – s tebou. co dělá špatně? Proč má límec? sdílí tebe, žije tebe. i když ji dáš od sebe pořád bude spojena s tebou. je zrcadlo do kterého se díváš a které (asi) musíš snést. teda ten pohled.

        omlouvám se ale musím jít, odpověď si přečtu zítra.

        1. No Kojota napadnul límec. Ona si to sice moc nelízá – má zanícené nehtové lůžko a tak to má zavázané a čistím to třikrát denně. Prý by se to hojilo líp kdyby to měla na vzduchu a zároveň si to nelízala. No, každé zvíře má tendenci si bolístku lízat, ne? Proto mají pro psy límce. Ale je to něco příšerného a jak řekl Kojot, nerozumí tomu. No prostě některý věci dělat nebudu, i když to Kojot myslí dobře. Ale když cítím, že něco nemám dělat, tak to dělat nebudu, pesa nepesa. O prstíček by ještě mohla přijít, ale to dělat nebudeme, pokud to jenom trochu bude možné.

          1. Pesa tomu nerozumí, proč jsem jí dala ten límec (na chvilku). Kojot ani neví, jak to pesa těžce nese, ten je daleko. Teda ví to, ale doufá, že jsem rozumná no a já nejsem, no… On teďka s pesou není, tak do toho nemá co mluvit.

            1. taky nejsem rozumná 🙂 nechala bych psa s láskou ať si poradí a to místo vylíže a vykouše dle instinktu. asi má nutkání to dělat.

              práce v útulku by mě bavila taky. to je hezká práce

              1. Ano, udělala jsem to stejně jako bys to udělala Ty. (Kojote, dál nečti!)

                Rozhodla jsem se, že to nechám na Elišce. Včera se to namočilo, dneska ráno to dostalo vodu a hlínu, rána je trochu zašpiněná, ale je vyschlá a je skoro o půl centimetru menší! Čistota půl zdraví, špína celé. Eliška si to vůbec nelíže, nekulhá a vše je v nejlepším pořádku, podle mě. Psí satelit – kdo neviděl, neuvěří, co všechno jsou lidi schopni na psa narvat – je v komoře a tam taky zůstane. V pátek jdeme na kontrolu a límec vrátím.

  4. Kristova noho, já se dneska vyjadřuju jak vožralej. Hrozný, takových kiksů jsem v životě neudělala – ve slohu.

Komentáře nejsou povoleny.