Co jsem cítila, když mi řekli, že můžu umřít?

Bombastický název, že? 🙂

No, necítila jsem nic. Neměla jsem strach, nevyšilovala jsem, nebrečela. Byla jsem úplně v klidu. Jediné, co jsem udělala pro překročení prahu, bylo sepsání jednoduché závěti. Dala jsem ji Kojotovi, aby ji měl u sebe a nemusel nic hledat, kdybych umřela. Všechno jsem odkázala jemu. Když jsem se ho po pár dnech ptala, jestli ji četl, řekl, že ne, že jsem mu neřekla, aby si ji přečetl. Chtěla jsem, aby kdyby něco, tak aby měl vše jednoduché – na zlatém talířku.

Zavolala jsem své mámě – hovor nebyl úspěšný. Jsem špatná dcera a zničila jsem jí život. Co k tomu dodat. Přála mi, abych neměla bolesti.

Bolesti – zrovna v tu chvíli už jsem byla jenom hrozně unavená. Nic mě už nebolelo. Jenom jsem nemohla dýchat, ujít pár kroků, v hlavě prázdno. Pak samozřejmě bolesti přišly, no a nakonec, po několika týdnech, zase odešly.

Možná jsem se měla intenzivně připravovat na smrt, jako někdo, kdo o tom něco ví. Tibetská kniha mrtvých a tak dále. Nedělala jsem vůbec nic. A nic jsem si z toho nedělala. Bylo mi to úplně šumák.

O nic jsem neprosila. Nedělala žádné životní shrnutí – co jsem dokázala a co tu po mně zůstane.

Asi jsem cynik a nevěřím v nic.

Bane 🙂 Jsou to životní etapy. Jednou pracuji s tím, jednou s oným, jednou s ničím. Myslím, že odevzdání se do Boží náruče je v takové životní situaci to nejlepší, co můžu udělat 🙂

No, co byste dělali vy?

 

7 thoughts on “Co jsem cítila, když mi řekli, že můžu umřít?”

  1. Někteří lidé mají hrozný strach ze smrti. Tak velký, že se jen pomyšlení na ni vyhýbají jak to jen jde. Já se považuju za člověka s prakticky nulovým strachem ze smrti. Mě spíš věci spojené se smrtí od mala fascinovaly. Jsou jiné věci, které mě dokážou vyděsit k smrti 🙂
    Přesto si netroufám odhadnout, jak by mi bylo, kdybych skutečně byl na pokraji smrti. Podle mě to ani dost dobře odhadnout nejde. Asi by mi bylo líto věcí, které už nestihnu udělat. Myslím si, že duchovně založení lidé to mají na pokraji smrti lehčí než ryzí materialisté.

    Jinak ta tvoje matka, to je teda síla. I když to není první případ rodiče, který se odmítá smířit se svým dítětem tváří v tvář (možné)smrti jednoho z nich, se kterým jsem se setkal.

    1. Já jsem se taky nikdy smrti nebála, spíš jsem jí zvědavě a toužebně očekávala.

      Tenhle poslední pokus smrti jsem byla s Kojotem, který viděl, že už nemůžu a byl v klidu. Taky nestresoval. Po cestě mi u nemocnice koupil kokina, abych měla něco hezkého a dobrého. Zůstal se mnou a donesl mi věci až do pokoje. Nešel kvůli mě na pivo s kamarádem, se kterým měl schůzku. Byl na telefonu, kdyby něco.

      Závěť jsem napsala a věděla jsem, že nic nemůžu udělat jinak, chovat se jinak nebo že mám nesplníno. Jako celkově uzavřeného a nespolečenského člověka bez smyslu pro běžnou lidskou soutěživost mě tu opravdu nic nedrželo. Určitě bych tu nezůstala jako bludná duše a máme s Kojotem takovou dohodu, že bychom za sebe udělali rituál, aby ta smrt byla doopravdy čistá. Možná by mě po smrti jenom překvapila láska ke Kojotovi a pak bych mu naháněla šťastný náhody, prachy a ženský, to za tu svatost 🙂

      Můj Kulíšek, kocourek, taky nechtěl odejít a chtěl nám hlídat naše kočky. Tak hlídá.

      Jaké by ale bylo konečné vyrovnání po uvolnění podvědomí, to nevím…

    2. Jo, moje rodina, to je bída na druhou. Ale doufám, že Kojot cítí, že se na mě může spolehnout tak, jako já na něho. Pro Kojota a naše zvířata bych udělala cokoli.

  2. Právě jsem narazil na aktuální článek od Hnízdila. Prý ještě objednává lidi na příští rok, tak by jsi to mohla zkusit, dokud jsou ještě volné termíny. Na letošek je to už všechno obsazené.

Komentáře nejsou povoleny.