Teda, já jsem ale baba jedovatá!

Srážka s blbcem? Ne, spíš srážka se sebou.

Dnes mi přednášela na kurzu jedna brněnská osobnost. Personalistka. Když se už potřetí jadrně vyjádřila, že jakmile uchazeč přistoupí na vyjednávání o výši platu nebo jiné vyjednávání, pro ni to začíná být hra. A opravdu se v tu chvíli změnila v hrajícího si tygra, úplně nemilosrdného. Vyjádřila se také, že udělá u pohovoru naprosto všechno, použije jakékoli lsti, aby zjistila, jak se kandidát chová. Také dělá spoustu testů a tak. To není nic proti testům, to jenom tak na dokreslení důkladnosti. A chápu to, je výkonná personalistka…

No, když si to řekneme na rovinu, ona dělá výběrová řízení na pozice, na které asi v životě nedosáhnu, takže bychom se spolu asi nesetkaly, ale já to v sobě neudržela. Opět jsem se zachovala jako blbec, akorát jsem si to vzápětí uvědomila a na její výtku, že je to nevyprovokovaná agrese a tak dvouminutové koukání se do očí, které jsme ani jedna nepřerušily byť mrknutím, jsem už nic neřešila.

Já si představila situaci, kdy člověk sečte svoje náklady, dovednosti a vzdělání a jde hledat zaměstnání. Tady na Moravě jde člověk pracovat za docela málo. Navrhne tedy cenu… a pro ní začíná hra! Jde o tisícovku níž a ještě níž a jde si hrát, za kolik se daný uchazeč nechá koupit. To mě braly mory a bohužel – dala jsem jí to sežrat. Pak už řekla, že se blbě vyjádřila a vypadá teď jako manipulativní mrcha, ale že použije naprosto všeho, aby odhalila, co jí uchazeč skrývá.

Ty vole! V duchu jsem se styděla za všechny personalistky, co jich znám. Ale příště budu držet pusu, bylo to přeci úplně zbytečný…

17 komentářů u „Teda, já jsem ale baba jedovatá!“

  1. Teda to je ale kráva nebeská. Divím se, že ji nějaká firma vůbec zaměstná. Zároveň se mi nezdá, že by mohla dělat výběrové řízení na nějaké vyšší pozice. Takto nevybere do firmy toho nejlepšího pracovníka, ale toho největšího zoufalce, co si nechá kálet na hlavu. Zkušený, vzdělaný profesionál, odborník ve svém oboru, který se ve věcech orientuje ji po použití takových laciných triků a lstí ve výběrovém řízení nanejvýš pošle do háje a nechá si zavolat někoho kompetentního (jeho budoucího šéfa), nebo rovnou udělá čelem vzad a odepíše tuhle firmu jako maximálně neseriózní. Oni se někteří personalisté obecně dost přeceňují a mají nereálné představy o svojí důležitosti, ale většinou mají o problematice požadované profese jen mlhavou představu.
    Ale radši se svého známého personalisty zeptám, jestli je to pro něho hra na kočku a myš 🙂

    1. Ne fakt jsem se s takovým přístupem nikdy nesetkala. Ale jinak byla dokonalá šedá myš schopná všeho. Věřím jí, že je schopná zahrát cokoli na kohokoli a ten člověk si další den ani nebude pamatovat její tvář. Byla jak kardinál, jak šedá eminence z Mušketýrů.

      Já jsem hodně soucitná, ale asi je blbý, abych s každým nějak soucítila, když ho potřebuju vykopnout. Ale uvědomuju si, že popíchnutí při nějaké, pro mě zjevné, situaci, je konfliktní. Asi nejsem zrovna nekonfliktní osobnost. Bohužel.

      Pak napiš personalistovy zkušenosti 🙂

  2. To je nějaká nafoukaná paní. Sama jsem opakovaně našla dobré místo a bez dohadování. Personalistka mě pozvala a dál pokračoval kontakt s mým budoucím nadřízeným. Cenu jsem řekla jemu a on řekl ano. Personalistka to zkoušela ještě nějak ukecat. Ta to napsal jí písemně aby to bylo zřejmé.

    podle mě je zbytečné se s personalistkou moc vybavovat. je to tak jak píše Albatros. Buď se dohodnu s mým šéfem nebo nedohodnu a jdu pryč. Personalistka dohodne schůzku a napíše si moje jméno. nevím co víc by měla dělat a proč by měla otravovat nějakým koukáním do očí. asi bych se začala smát 🙂

    1. Ratko, to dobré místo bez odmlouvání – bezva. Na mě to spíš párkrát zkusili a já na to nemám nervy, takže radši jsem na málo placených místech. Asi nerada riskuju vlastní kůži na více balančních místech. Neumím být taková ta přirozeně příjemná a milá osobnost, na níž se všichni shodnou, že je super. Žere mě to, ale bohužel s tím nic neudělám.

      Já si myslím, že to koukání bylo spíš takové ujištění, že jsem v opozici. Dvě minuty stačily pro ověření, že jsem asi takový blázen, že to myslím vážně. Ale uznávám, že to byla chyba.

      1. no to máš možná pravdu, když hledám místo tak se do opozice nestavím protože mám o ně zájem. proto jsem taky přišla se ucházet o práci. jsem nastavena pozitivně. něco ve smyslu mám zájem dělat a umím tohle, berete? je to taky hra

        1. Jasně. Když si hledám místo, tak se do opozice nestavím. Tahle paní to prokoukne a dostane ze mě, že se jí dokážu rychle postavit a vlastně bez důležitého důvodu. Ona mě učila, dneska jsem jí poprvé viděla a obě máme zkušenosti. Já jsem asi trochu shodila její pozici tímhle rýpnutím. Jenomže tohle bylo podle mě strašně přestřelený, i když to byla hra. Nehraju hry o existenci, existence je pro mě vážná věc, takže je to jak o té kejhající huse. Nejsem schopna si v tomhle ohledu hrát. Chápu proces, chápu, že je to pro ni hra, za kolik se ten který uchazeč nechá koupit a jak dá jenom strop a nechce si hrát, tak jí to nebaví. Ale říkám narovinu, chybí mi pro tuhle hru nadhled, beru to moc osobně.

  3. Zajímavý!
    A představ si, jak se pak cítila ona a co si psala na svoji internetovou stránku 🙂

    Dobře, že si nenecháš srát na hlavu hned zkraje.
    Já jsem právě spíš ten typ, co dlouho velmi ochotně pracuje a ochotně vyhoví, všichni si to pochvalují a mají mě v oblibě. Někdy jsem byla až moc splachovací. A všichni si spokojeně zvyknou.
    A jednou přijde den, kdy se mi něco nelíbí a nedržím hubu. Najednou je většina lidí v šoku, jejich pohodlí je ohroženo, jejich obraz mne je změněn skokově, nečekali, že se ozvu. Překvapení, pozdvižení a průšvih pro dost zúčastněných, protože já už necouvnu. A vyhraju. Vím, že vyhraju. Protože vím, že oni do toho nedají tolik, co já – kdyby toho byli schopni, byli by taky schopni být předtím tak ochotní a splachovací jako já. Je to jen druhá strana mince.
    A oni se najednou diví, že ta bezproblémová pohodová ochotná osůbka je převálcovala.
    Přitom z toho žádnou radost nemám – ale prostě necouvnu a neprohraju. A nevadí mi, že jsem rázem zcela nepopulární (to je slabý slovo – jsem pro ně rázem původce všeho zla).

    1. no a další level je – nebojovat, ani si nenechat dělat na hlavu, nemít potřebu si cokoliv dokazovat, ani se necítit zneužitá, nedoceněná a cítit se dobře, spokojeně – neukřivděně a neublíženě a být s ostatními v pohodě – to je zlatá střední cesta.
      předchází tomu – nejít do všeho hrr a po hlavě a myslet si že vše spasím a zrovna tak nejít ani proti zdi – ale aby to člověk pochopil a naučil se to – je třeba si tím vším nepříjemným i nadšeneckým projít a totálně vyhořet a pak povstat jako fenix z popela.

        1. ale ty začátky jsou stále stejné. bud je to od začátku odměřenost a zed a nebo naopak vstřícnost ochota a velké nadšení. nedá se tomu vyhnout – obojí s sebou nese určité riziko, s tím spojené trápení a teprve časem člověk zjistí jak na to. ale z jednoho extrému do druhého extrému není dobrý.l prostě přichází to pozvolna. tady ano, chchi a budu ochotná a tady už ne, protože jsem ochotná dělat jiné věci a na ty jiné nemám čas.

          1. tím člověk získává malinko odstup a nadhled, jak to pozoruje. všímá si toho, kde je jeho místo a kde jsou místa a kompetence ostatních. když tohle ochopí – pomaličku se tím nechá směrovat a není už ta potřeba bojovat ani si příliš negativně vztahovačně brát věci od nadřízených na sebe. ale není to tak, že mi ta práce je jedno – ne, postupem času si všímám daleko smysluplnějších věcí ve své práci a pak to baví a mě to dává smysl a určité naplnění a pak nemám ani problém tu práci dělat.

            1. zpět k tvému článku – pravdou je, že jsem nikdy nezažila pohovor s personalistou. to neznám. to není v mé profesi, tam se tihle pracovníci nevyskytují, takže vlastně vůbec nevím, jak to v té „jiné“ pracovní realitě chodí. 🙂

              1. Já jsem byla na obou stranách barikády. Moje povaha je co nejvíce to člověku ulehčit. Ale jsem zřejmě jedna z mála, co jsem se na místo ptala, tak tam si mě vždycky vychutnávali, což jsem nesnášela.

  4. Zdravím Tě, Lucienne, jsem ráda že jsi zase tady:-). Nakousla jsi zajímavou věc, rozumím že osobně silnou. Ale jestli můžu, kouknu na to jinak. Ve dvou směrech: Je velice dobré setkat se s nepřítelem na neutrální půdě. Znáš to, říká se Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.:-) Poznalas jejich strategii, můžeš s tím pracovat. A to je ten druhý směr : proč žádat málo, nebo rozumně málo? pak nemám prostor k manévrování, přece. To se musí nasadit hodně, a pak se dostanu na rozumnou úroveň 🙂 . A omdlívat musím, už když se cifra pohne o stovky, kdeže čekat na tisíce :-)))

    1. Taky Tě zdravím Vero! 🙂 Ano věc byla osobně silná, že jsem o ní zčerstva napsala. Už jsem se vyvztekala, s paní rozumně pohovořila, omluvila se jí a řekla z čeho mé rozhořčení plynulo. Z ní zase vypadlo, že dlouho nemohla pochopit, že píšu barevně a pokaždý, když jsem vzala do ruky jiné pero, tak jí braly mory 🙂 Jo, píšu si všechno barevně, abych si to líp pamatovala. Někdo si píše barevně nadpisy, já si píšu barevně všechno 🙂 A prý už zjistila, že nemám v barvách žádný systém, třeba jako něco zeleně, něco žlutě… Ano, nemám žádný systém… Nakonec ze mě byla ona víc perplex než já z ní.

      Jinak samozřejmě chápu její roli.

      A jinak jsem prostě moc měkká na to žádat moc. Jednou v životě se mi stalo, že jsem stála před rozhodnutím – dělat práci, která mě baví a dělat za čtyřicet pět nebo za patnáct. No co myslíš, že jsem si vybrala… Tu za patnáct. A můžu Ti říct, že i když bych věděla, co mě čeká a měla znovu možnost stejné volby, volila bych stejně. Dostala jsem mnohem víc, než jsem žádala. Ne v penězích, pochopitelně. Ale neměnila bych.

      Asi většina by šla do těch pětačtyřiceti… No, já ne, no…

Komentáře nejsou povoleny.