Slepá kočička

Rádio Krokodýl odvysílalo dnes odpoledne reklamu na pomoc v nouzi nějakému, snad brněnskému, útulku. V ní bylo nabízeno kotě, které bylo oslepené. Věřím, že v jedenácti lidech z deseti se vzedmul pud soucitu a lítosti, soucitu ke zvířeti a lítosti za člověka. I ve mně se vzedmul a jala jsem se hledat kontakt leč nenašla jsem nic. Krokodýl zřejmě kulhá na jednu píár nohu a druhou má strčenou za protilehlé ucho nebo tak něco. Nedokážu si vysvětlit takovou chybu v komunikaci u firmy, která se notabene komunikací s veřejností živí a bere za to nemalé peníze.

Nicméně nevyřešilo to problém slepé kočičky. Google našel jednu slepou kočičku v Praze…

Proč vlastně chci slepou kočičku? Nechci ji jenom ze soucitu? Stoprocentně bude mít vhodné prostředí a milá zvířata k sobě na dobu, kdy nebudu doma. Teď jsem na jednu stranu šťastná, ale moc doma nebývám, ale to by se změnilo brzy. Vize druhé kočky se velice rychle a vtíravě usídlila v mé mysli.

„Dvě kočky jsou skoro to samé, co jedna,“ říká polovina mozku.

„Když budeš mít dvě kočky, už nebudeš moci mít hnědého kocourka, po kterém tak moc toužíš… To už by byly tři kočky.“ Povídá druhá polovina mozku.

Nekompenzuju si tím něco? Jasně, vymyslím si stojedna důvodů, jak si to vysvětlit. Některé jsou velice dobře uvěřitelné, ale sama sobě nesednu na lep, na to se znám už moc dobře.

„Mi-lu-ju…“ Říká moje vzlykající já, které rozdává rohlíky bezdomovcům. Nějak moc totiž poslední dobou dostávám a tak reflexivně rozdávám, co mohu. Dokonce i jídlo.

„Šťast-ná…“ Říká moje pracovní já. Už se znám, takže se nebudu uměle brzdit, protože to nemá smysl. Syndrom vyhoření zrovna v tomhle konkrétním případě není. To už mám vyzkoušené. Zabije mě spousta věcí, ale tohle mě nezabije.

„!“ Dělá moje extrémně introvertní část mne. V žádném případě na mne nikdo nesmí ani sáhnout. Z toho se hroutím, když si uvědomím, že mi zbývalo takhle málo, abych neposlechla sama sebe. Jediný, kdo se mě může dotknout, je Kojot, a ten se mě pouze letmo jemně dotkne na mých rtech svými rty. To na blízkost docela stačí. Pro mne je něco takového intimnější než pro jiného třeba sex. Ale aby se mě dotýkal někdo jiný? Bych chytla psotník. Utírám slzu a uvědomuji si svoji rezervovanost. Nejde to jinak.

Ovšem slepá kočička, to je něco jiného. Tu bych pořád mazlila. Zvířatům se rozdám úplně celá a klidně si ještě půjčím.

Do Krokodýla jsem napsala a zatím se nikdo neozval. Třeba to do rána stihnou.

6 komentářů: „Slepá kočička“

    1. 🙂 Tvůj odhad je určitě erudovaný! Při tolika kočkách máš už opravdu praxi. Nejmenuj, ale když sečteš jednotky starostí a práce ohledně Tvých zvířat, na kolik koček to odhaduješ?

  1. Máme zcela slepého pejska, zrak mu odcházel postupně, teď je mu skoro 15 let. Zatím to zvládá dobře, chodí podle okolních zvuků a po „hmatu“. Jenom jsem musela udělat doma pár opatření, jako třeba zahradit schody do sklepa – spletl si to s venkem. Jsem ráda, že ho mám, beru to jako přípravu na stáří. Adoptovali jsme ho v jeho 8mi letech a od té doby s námi spí v posteli. Podotýkám, že je to hladkosrstý vysloužilý dostihový vipet.

    1. Nojóóó, ta Ty máš čistýho nechlupatýho pejskááá 🙂 Tak to jóóó 🙂 Já Elišku stříhám na zadku a břiše, protože miluje válení v bahně a listí, teda spíš v listí a tudíž i v bahně. Eliška už taky špatně vidí. Taky špatně slyší. A taky se špatně hýbe. Už je prostě stará.

      S nevidomými jsem strávila poměrně hodně volného času ve svém životě, takže mě tohle postižení nijak nevyrušuje z mého vnitřního světa.

      Díky za sdílení zkušeností. Já třeba Elišku naučila na „semafor“ – ukazuji rukou, co chci, aby udělala. Velká gesta celou rukou před hlavou. No a rozumíme si.

      Komentuj častěji, píšeš moc zajímavě 🙂

  2. Náš staroušek má naštěstí ještě dva „vodiče“, máme vipety 3, dva adoptované, jeden od štěněte. Před měsícem jsem musela dát uspat čtvrtého pejska, bylo mu 16 let a 8 měsíců, což je nějakých lidských 96 let….Jsem ráda, že jsem našla tu odvahu a byla s ním, mám ho pohřbeného na naší zahradě u ostatních….celý život jsem na hlaďáky.
    Občas se doma nebo na zahradě zamotá, tak ho musím navigovat, ale do koše a do lednice trefí naprosto na první pokus! Současní tři vipeti jsou už také v důchodovém věku, ale beru to jako život a jsem šťastná, když jim můžu posloužit, současně ale zastávám názor, že když se život stane už utrpením a už to „nejde“, je třeba najít v sobě tu sílu a dopřát mu milosrdnou smrt.
    Celý můj život někomu dosluhuji k smrti…..beru to jako velikou milost, však jsem totální štír. A to mi moje máti celý život nadávala, že jsem bezcitná bestie, no, nehroutím se, neumím dávat emoce najevo….tož tak.

  3. Jasně, tohle znám. Dnes jsem našla při procházce s Eliškou mrtvého bažanta. V klidu jsem zjistila na co umřel a šla to řešit. Během života mi umřelo přes padesát zvířat, většinou jsem já byla ten kat na veterině a naprosto Tě chápu.

    Někdy se člověk složí někdy nesloží. Ale zvládnout to musíme vždycky.

Komentáře nejsou povoleny.