Střídání Světla a Tmy

Zdálo se mi o tom, že jsem si na pravý prsteníček navlékla kopii prstenu se zirkonem, co je můj nejoblíbenější prsten přes věky. Byl tam drahý kámen, také s ploškami, vypadal trochu jako nepravidelný broušený démant uprostřed indigově fialový, jako ametyst, s výraznou levou stranou, která tak dvojnásobně přerůstala stranu pravou, která byla výrazně standardnější.

Také se mi zdálo o dvou mužích, z nichž jeden, ten jemnější z nich, se obléká za ženu a i se tak maskuje a vypadá. Žijí spolu a loupí spolu banky. Úplně super bylo, když si někde v Nizozemí vykradli banku a odvezli si kamion plenkových kalhotek maskovaných za běžné účty. Pak prožívali příběh loupežné dvojice na útěku a spolu tak zestárli. Viděla jsem jednu scénu, kdy se během deseti prožívaných let hádali o to, že neměli děti. V jedné verzi příběhu byli nešťastní, v druhé byli vlastně relativně spokojení a bylo to jenom tak naoko, aby bylo dráma. Scéna, kdy leží na zahradě na dřevěných lehátkách a jemnější maskovaný muž jemně škrábe dlouhým nalakovaným nehtem hruď mužného muže a povídají si hrubými hlasy o dítěti, se mi vryla do hlavy.

Dnes jsem překonala svůj strach a nechala se ostříhat. Co nejdříve si nechám udělat manikůru a překonám strach z dotyků druhých lidí. Mám novou práci a je třeba vypadat perfektně. Jsem naprosto nadšená, plná energie a nových nápadů. Zdraví funguje.

Odešel mi starý lustr a dneska mi domácí přinesl lustr nový. Je to takový jednoduchý lustr se třemi velkými černými svítivými tělesy, takže mám najednou opravdu hodně světla.

Strašně se těším na tuhle etapu mého života. Ta tma už mě ubíjela dost dlouho. Pokud to tak budu cítit, napíšu ještě blíže o transformaci pocitů a událostí přechodové zóny mezi Světlem a Tmou.

Každopádně už mám tyhle vzlety z tvrdých pádů už tak zažitý, že už se sebou umím zacházet. Dneska už tak nějak víc chápu Kojota v roce 2006, kdy jsme si porovnávali horoskopy a on mi dal poznat svoje moudro v tom přijmout osud takový, jaký je. Doteď si vracím naše okamžiky jako film a pamatuju si skoro všechno.

Hrozně ráda bych s ním sdílela svoje slzy i svoje radosti, ale momentálně je provozně duševně nedostupný. A tak o tom ani neví, že se něco děje a mohl mi podat ruku, abych se tím neprokousávala tak sama. Holt mám smůlu. Kamarádky moc nepochopí některé věci, které může pochopit jenom člověk, který je se mnou zažil.

A to je na tom to smutný.

16 komentářů u „Střídání Světla a Tmy“

  1. To je fajn, že jdeš nahoru ke světlu. Já jdu teď pro změnu dolu. Asi se budu muset transformovat v permoníka a vykopat tam v temné hlubině poklad, se kterým se budu moci navrátit nahoru do světla. Někdy člověk prostě musí jít napřed dolů, aby se dostal nahoru (tímhle se utěšuju).

    Ps: ta tvoje závislost na Kojotovi, to už je na MUDr. Nešpora 🙂

  2. Albatrosi, to máš tak.

    Truchlení po úmrtí partnera – normální – nepřejde zhruba ani po dvou letech. Když slovo „závislost“ v Tvé větě zaměníš za slovo „láska“, hned Ti bude jasné, co prožívám. To, že jsem si vzala chlapa, kterého prostě miluju, to Ti přece přijde normální. To, že ho budu milovat až do konce života, je taky normální. Nesháním se po jiných partnerech… Co nesháním, žádné nechci. Sice nevím, jestli to tak bude do konce života, ale v současné době to tak mám už pár let a zdá se, že mi to ještě kupu let vydrží, znám se.

    Nevyžaduju však po Kojotovi, aby dělal to, co já, naopak… Přece člověka, kterého miluju, nebudu držet ve vztahu, když touží po jiné. Naopak, přeju mu, aby byl šťastný a než najde tu jinou, tak mu chci uklidit, aby byl v hezkém prostředí, zašít díry v oblečení, aby nechodil odrbaný, postarám se mu o diář a všechno zařídím, postarám se o Elišku a o ostatní zvířata, protože se prostě staráme oba o všechny, budu mu snášet modré z nebe, aby byl šťastný. O to přece jde.

    Ty vidíš jenom to, co zde občas řeknu na blogu. Holt jsem prostě stavěná na dlouhodobé vztahy, možná nikoho takového neznáš, ale věř mi, že některé ženy takové jsou. Opravdu si dokážu představit sebe v šedesáti letech, jak hledím na Kojotovu fotku a jsem stále sama. A není to vůbec špatný řešení. Prostě to tak mám.

    Věř tomu, že Kojota nijak neomezuju ani neznásilňuju jeho přirozenost. Mluvíme spolu denně a vídáme se několikrát týdně a kdyby mu něco vadilo, tak mi to řekne. Je to Chlap, ne žádná padavka. Máme dobře vymezené hranice. K nim patří i to, že můžu takový finální odstavec napsat do blogu a vykecat se a on respektuje moje soukromí, i když si to přečte, a o takových věcech se už nezmiňuje a fungujeme. To je zásadní. Chápeš? A to, že někoho miluju, neznamená, že musí milovat on mě. Oba to víme.

    A na to, abych rozuměla sobě nepotřebuji Nešpora. Byla jsem taková, když mi bylo šestnáct, dvacet šest, třicet šest a budu taková až do konce života.

    Co na mně chceš měnit, Albatrosi? Vadí Ti variabilita v ženském myšlení? Chápu, že jsem menšina, ale ve mně jednou rozdmýchaný cit nejde jen tak uhasit. Tys to nikdy nezažil? Milovat někoho víc než sebe? Pět let, deset let, patnáct let, pořád…

    1. To mě teda nenapadlo, že to moje nepatrné rýpnutí jen tak na okraj vyvolá takovou rozsáhlou reakci. Rozhodně jsem neměl v úmyslu vyzvídat, jak to mezi sebou máte. Soukromí já respektuju.
      Prostě mi jako vnějšímu pozorovateli a tvého blogu čitateli přišlo, že se držíš něčeho, co už je minulostí, co odplynulo a je už pasé. Já mám s ulpíváním na věcech, co se staly minulostí taky své zkušenosti. A z nich mi vyplývá, že je to ztráta drahocenného času, kterého tu na zemi máme po čertech málo.

      Měnit tě nechci, jsem už dost starý na to, abych chápal, že druhého proti jeho vůli prostě měnit nelze. Variabilitu moc nevidím. Spíš mě mrzí, že jsou ženy všechny na stejné brdo, jak přijde na lásku a partnerské vztahy. Holt biologický program.

      S láskou je to složité. Trochu jsi mne zahnala do kouta. Láska má mnoho podob, ale předpokládám, že mluvíme teď čistě o lásce partnerské. Mojí zkušenosti je dost blízké jedno vyjádření které jsem četl zrovna tady na tvém blogu. Něco ve smyslu, že láska a nenávist k sobě mají docela blízko, aspoň co se týče té mezi mužem a ženou. Z mojí zkušenosti taky není daleko od lásky k šílenství. Samozřejmě, že jsem takovou brutální lásku zažil. Tehdy bych i líbal zemi po které Ona kráčela. To je záležitost, kterou prožije většina lidí někde mezi 15. a 30. rokem. Pravda, dostával jsem se z toho několik let. A ty ztracené roky mě docela štvou.
      K lásce jsem docela skeptický i proto, že se člověk zamilovává spíš do své zidealizované představy, než do toho skutečného člověka. A to mě dost drtilo, když jsem zjistil, že má vyvolená je ve skutečnosti jiná, než se mi jevilo ve své zamilovanosti. Teď mě od ní dělí bezpečných pár set kilometrů a upřímně řečeno, těžko říct, co bych cítil, kdybych se s ní zase setkal. Možná to už vyvanulo, možná jsem to jen zatlačil do pozadí. To jeden neví, dokud to nezkusí.
      Z mojí zkušenosti nejsou dlouhodobé vztahy trvanlivé díky lásce, ale spíš díky vzájemné závislosti, kdy ten jeden má to, co tomu druhému chybí. Pokud je ta závislost vzájemná, tak je to ideál.

      1. Jo, taky jsem se rozmýšlela, jestli to mám napsat, nicméně nenapsala jsem tuhle myšlenku nejméně dva roky, takže jsem usoudila, že je načase se vyjádřit, měla jsem k tomu i jiné důvody.

        Kojota znám skoro devět let osobně, byla jsem jeho ženou několik let a víc než dvanáct let ho znám z jeho psaní. Opravdu mohu říci, že na zidealizovanou představu ho prostě znám dost dobře, takže tahle verze padá. Vím naprosto přesně, jaké má slabé stránky a co to obnáší. To si piš.

        Ohledně litování ztraceného času – to je na zvláštní článek. Ne, nelituji ničeho a nemám žádný ztracený čas. Jak jsem psala v článku, kdy mi řekli, že už to nemusím rozdýchat, nic bych neudělala jinak a nemám žádné nevyrovnané účty nebo tak něco. V tomhle jsme jiní.

        Ad ženy a jejich stejnost ohledně lásky a partnerských vztahů – no to mi popiš, to si nějak nedokážu představit.

        Ad ta závislost – to není můj případ.

        1. To o té stejnosti žen bych tu raději nerozebíral.

          Nemusíš si to co píšu automaticky vztahovat na sebe. Je to prostě moje zkušenost, se kterou můžeš a nemusíš souhlasit. Prostě potkal jsem hodně párů, které spolu byly výrazně déle než deset let a přesto aspoň jeden z nich měl toho druhého zidealizovaného. Začínám mít dojem, že je to nutná podmínka k dlouhodobému udržení vztahu.

  3. Hurá, práce a lustr!

    Taky mám novou lampu teporve pár týdnů a skutečně se mi dostalo určitého osvětlení toho, jak funguju. Takže světlo v lustru je dobrej tah!

  4. Jo! Lustr je to nejlepší, co mě mohlo jako synchronicita potkat 🙂 A víš, kolik tam teď mám světla? Neuvěřitelná změna!

  5. Já si kromě koupi nové stojací lampy dala novou žárovku právě i do lustru (tedy do takového toho kruhového deklu ve stropě). Předtím tam byla úsporná žárovka pana domácího a svítila bídně, pak se rozbila úplně, tak jsem koupila svítivou.

    Jo, on ten Goethe měl pravdu s tím svým posledním výrokem.

    1. O úsporných žárovkách mi povídej… Já teď svítila čtyřma bodovkama a bylo to strašlivý.

      Prosím Tě, prozraď mi, jaký měl Goethe ten poslední výrok?

  6. Myslím, že pronesl: Světlo, více světla….
    Já si po 5ti letech ustřihla asi 50 cm vlasů, měla jsem je ve svém středním věku do půlky zadku, najednou jsem chtěla změnu. A dala jsem si trvalou, ale protože mám ráda retro, tak je to kladená vlna a lá Věra Ferbasová:)

  7. ahoy Lucienne, mám radosť, že sa ti darí! držím labky v novej práci a posielam pusu na čumáčik Myšinke aj Eliške 😉

  8. hm, s tou láskou je to pekne domotané. myslím, že každá láska je svojím spôsobom aj závislosť. a ak je to vzájomné, tak je to dar. a takmer zázrak. Lucienne je múdry tvor.

Komentáře nejsou povoleny.