Setkání s mimozemšťanem

Mám svojí planetu, které rozumím já a z větší části jí rozumí Kojot. Když o něčem nemluvím, neznamená to, že není co říci, ale že je třeba házet udičky. Když na žádnou extra udičku nezaberu, pak je průšvih někde jinde. Je třeba čekat, opatrně našlapovat, protože díra do země může být extraultrahnusná a podlá. To se pozná podle toho, jak nemluvím, o čem nemluvím, o čem mluvím a k čemu svádím pozornost. Stačí být chvíli ženatý a už vám to vejde do krve.

Dnes jsem ve své ubikaci zvící dvaceti metrů čtverečních, která oplývá nejen nedostatkem té zatracené pračky a minimálně ještě jedné židle a stolu k jídlu, ale také oplývá nedostatkem mužského elementu, uvítala hosta. A nebyl to host ledajaký. Byl to dvoumetrový, dobře stopadesát kilo svalů a tak stopadesát krátkých vlasů, farář. Voják. Když jsem tak trapně zaspala a přiznala se k tomu, že jsem si tedy po probdělé noci vzala ve čtyři ráno prášek na spaní a upadla do komatu, z něhož mne vzbudilo řinčení zvonku na dveřích, styděla jsem se.

„Já, voják!“ Zaznělo mezi větami a mně připomnělo, že on třeba na cvičení i tři čtyři dny nespí a pořád funguje, že támhle někde ve sračkách v Afghánistánu se s ním nikdo nemazlí.

Dokonce proběhla debata o tom, jak koho zabít magií či jinými technikami a co s tím má co dělat Bůh a při přednášce za mnou pronesl, jak koloval ten svatý muž mezi policemi knih o magii, voodoo, andělech, čakrách a jiných hrozných ztrátách mého času, že kdyby mě chtěl zabít, tak to klidně udělá. Normálně mně podřeže jakýmkoli nožem. No vzhledem k tomu, že moje nože jsou strašně tupé by se mu to tedy nepovedlo, kontrovala jsem.

„Ale povedlo, jakýmkoli nožem a je úplně jedno jak. V Afghánistánu se prostě musíte naučit přežít. A Bůh s tím nemá co dělat. A nevěřím na to, že někdo může někoho proklít, protože potom ten, co proklíná, má Satana v sobě a on, farář, když má v sobě Boha, tak ho nikdo takhle napadnout nemůže. Prostě na to nevěří a je to.“

Pravda, Bonaparte nevěřil na bacily a měl ohromnou vůli chodit mezi malomocnými či kýho čerta měli ti ubozí nemocní a neonemocněl, narozdíl od většiny lékařů a sester, co na to prostě zemřeli. Vzpomněla jsem si teď na Čapka a jeho Bílou nemoc. Jak „já, já,“ mlátil se Maršál (Hitler) do prsou, až zjistil, že nic necítí a na prsou má bílou skvrnu. Doktor Galén, který vynalezl lék proti Bílé nemoci byl potom ušlapán davem i se svými léky. Kam mne to jenom tenhle článek vede.

Snažila jsem se promluvit o násilí ve svém životě, z čehož vyplynulo jenom prokletí jako vůdčí stimul k přechodu, souběžnému s ostatními aktivitami, ke křesťanství, přičemž jsem doteď nepochopila Krista, Ježíše nebo jak se všichni ti chlapi jmenovali. Ale to neznamená, že mi to nefunguje. Jenom z toho všeho využívám asi jenom tisícinu toho, co mi to může dát a chci od pana faráře vydyndat těch devětadevadesátdevět setin, protože když zvládnul Afghánistán, snad zvládne jednu Polákovou.

Ne, necítím se jako ovce v davu. Tenhle blog je důkazem, že ovce nejsem. Jsem ale takový kozorožec, ani černý, ani bílý, jak si poskakuje kdesi v osmi tisících metrech na stezičkách, stopu od smrti a kouká na ty ovce, co narozdíl od něj všechno chápou a tak možná trošičku jim závidí, pak se uzalkne čerstvým vzduchem a všudypřítomnými mraky, mezi kterými vidí samé špičky dalších osmitisícovek a sedmitisícovek a na nich další, velmi vzdálené kozorožce, jak sem tam uždibnou kus trávy či kleče, jak ji tam zafoukal vítr a mají se božsky. Mezi skalami létá Milarepa jen tak v košili a oni už si vůbec nemyslí, že tohle je normální svět, ale myslí si, že jsou asi všichni mezi samými šílenci a tam dolů už je nedostane nikdo ani párem koní. Tím myslím svoje trvale svoje blbý názory a těch sto tisíc lidí, kteří tu tyhlety moje výlevy čtou a něco jim to dává. Je to pozice já dávám vám.

Jak se mám z této pozice dostat do komunikativní role k faráři, co prošel Afghánistánem a vyjádřit svoje potřeby, které mi způsobují abstinenční syndrom, když neprojdu rituálem mše svaté a nedostanu hostii s vínem a nedotknu se Boha? Tohle jsem se snažila panu faráři říci, že to prostě moje tělo a moje mysl vyžaduje a jak to nemám a nemám možnost to přijmout a projít si pravidelným rituálem, tak mám prostě problém. Jeden z mnoha. Když ráno necvičím hodinu jógu a hodinu nemedituji a nepročišťuji nervové dráhy Nádí Šódhana Pranájámou, mám taky problém. Když se nevyspím, nefunguji. Chápu, že zrovna tohle je jako aby hladový vysvětloval sytému, že je hladový. Je to nepochopitelné pro lidi, kteří tohle nikdy nezažili. Bez svíčkové se obejdu, ale bez tohoto ne. Možná kuřáci, kdyby si nezapálili, tak by cítili neklid, pak by se cítili blbě no a pak by pro cigáro udělali cokoli. Je to přesně opačný pól – ty dáváš, já přijímám.

Je to těžké v obou aspektech – jak já dávám, vy přijímáte – protože můžu dostat do dršky od nějakého chytrolína nebo si nadobro zkazit pověst léty budovanou, tak vy dáváte, já přijímám – protože tohle mi jde sakra špatně a Kojot to ví. Já jsem nejradši v té blazeované pozici, kdy já vím a vy ne… Ale přiznávat se někomu, že něco nevím a nevím co vlastně nevím, to je jako hrozný. Jak má potom ten druhý začít – a chce vůbec začít? Má tendenci něco vysvětlovat blbovi, který ani neví, co neví? No najít někoho takovýho je těžký.

Totiž ono je to taky o tom, kdo učí koho. Chce pan farář, aby věděl moje praktické zkušenosti, třeba by mu to připadalo jako nějaké přesvědčování, jako nějaká ztráta času. Co já vím, o čem se do krve řežou na těch jejich kongresech, ale o prokletí asi ne. To tak možná v době čarodějnic a to bylo určitě fuj. Pro ženy.

Ale když už jsme u toho prokletí, tak vám řeknu zážitek z praxe. Byla jsem na přednášce ruské léčitelky, která tam ukazovala sejmutí prokletí z batolete. Bylo nás tam asi sto. Přišla mladá maminka s dítětem, které proklela babička, její maminka. Léčitelka si nechala přinést dvě sklenice a dvě domácí vajíčka. Jedno vajíčko dala stranou a vyklepla ho do skleničky. Druhým vajíčkem projížděla nad dítětem, zvláště nad páteří a u toho mumlala zaklínadla. Trvalo to asi pět minut. Pak dala paní posvěcený chleba a aby chlapci dávala žvýkat každý den. Následně vajíčko rozklepla do druhého pohárku. No nebudete věřit, ale ty dvě vajíčka od stejné slepice bylo každé jiné. Ne barvou, ale počtem šňůr a vzduchových bublinek. Léčitelka řekla, že to druhé je plné odsátého prokletí. Všichni jsme to viděli na vlastní oči. No a má v tom co dělat Bůh nebo nemá? Nebo je to jenom lidská záležitost? Tenkrát jsem sama léčila rukama, takže jsem takovou lekci fakt ocenila.

Ale má to smysl říkat faráři, vojákovi, otci od rodiny, co má přímé napojení na Boha a v tomto smyslu mi i řekl, že každý má přímé napojení na Boha, čímž se tedy pozitivně odlišil od všech ostatních, kteří tvrdí, že to tak není a s Bohem lze mluvit jen přes prostředníka, kněze. Takže je moudrý, že uznal takovou věc. To je pozitivní.

Ale zpátky k tomu, jestli to, co buduji, je monolog nebo dialog. Kojot by chtěl, abych budovala dialog. No z mého hlediska je tohle strašně těžký. Nejlíp si pokecám s Kojotem a od nikoho jiného ani neočekávám, že by se mu, byť zdaleka, přiblížil. Já asi chci budovat monolog, tedy cestu od faráře ke mně. K čemu mi bude dialog, když on je na úplně jiné hoře než já a třeba vůbec nic netuší o praktickém proklívání. Co teprve léčení energiemi, jasnovidectví, aury, telepatie… O tom si sice nepokecám ani s Kojotem, ale chápu, na to musím mít jiný lidi.

Já prostě potřebuju zhuštěné praktické křesťanství v nějaké srozumitelné podobě. No, snad to vykomunikuji tímto článkem, který panu faráři posílám k přečtení.

Děkuji za váš čas.

17 komentářů u „Setkání s mimozemšťanem“

  1. Tak doufám, že pan farář bude vědět nebo tušit, co potřebuješ… já si ani na třetí přečtení nejsem jistý, o čem mluvíš. Držím palce.

  2. To víš, Wu, to jsou ta léta práce a odříkání, napsat text tak, aby tomu nikdo nerozuměl. Ale přesto si myslím, že ví, o čem mluvím. Ale úplně nejvíc ví z textu Kojot, protože mě prostě zná nejlíp posledních sedm let.

    No a pochopitelně já a mé ego má strašnou radost, že se mi povedlo napsat tak duchaplný a mnohoznačný článek pojatý nejméně ze dvou stran a plný metafor a trochy té duchovní historie, protože takové já píšu nejradši. Mám z toho takový ten dobrý pocit… 🙂 Ale obávám se, že to plně docením jenom já sama :))))))))

  3. Zajímalo by mě Lucienne, proč ten kněz přišel. Je to tvůj přítel nebo něco od něj čekáš? Nějakou pomoc nebo radu?

    1. Farář přišel, protože jsme se domluvili. Potřebuju si vyjasnit nějaké otázky. V článku píšu přesně to, co od něj chci. Podle Kojota by měl být přesně ten typ, co ho potřebuji. Ale jestli to bude fungovat, to nevím… Uvidíme…

    2. Ještě dodám komentář, který jsem z určitého důvodu psala na Vonrammsteinově blogu, ale přijde mi nosný i tady jako odpověď na Tvou otázku:
      Příklad: asi před hodinou jsem se dívala na vraždy v Midsomeru. Jednalo se tam o nějaký božský symbol, nějaký “aven”, no nic takového jsem v Googlu nenašla, ale bylo tam řečeno, že je to symbol spojení s bohy, starodávný symbol druidismu. Předělávala jsem odpoledne svůj oltář a výsledkem jsou jakési čárové vzory, asi vyfotím a dám na net. Jsou to čáry z kamenů a andělů. Velkou vázu jsem měla dát za sebe na zem ke skříni (vnitřní pocit a kameny a ostatní věci jsem dávala podle kyvadla). Nato jsem v Midsomeru viděla ten symbol a když jsem uklízela peřiny z balkonu, jedna peřina zvrhla vázu s rozkvétajícími větévkami a voda se vrhla na zem do vzoru “avenu” vyvěrajícího ze zelených větévek. Je to jasná synchronicita, jasný symbol ujasňující mojí cestu s Bohem. Je to super. Takových situaček mám prostě spoustu, není čas ani důvod o nich psát, jsou to jen moje interní dialogy s Bohem. Ale je Ti jasný, o co se mi jedná… Je to prostě symbol, který je několikanásobně znásobený a neradno ho podceňovat.

      1. Děkuji za odpověď. Budu ráda když třeba k tématu později něco napíšeš. zda ti setkání pomohlo a jak…

  4. No, jsem na tom podobně jako Wuwej a vzbuzuje to ve mně docela starost, protože ten text se mi jeví jako monolog a málo srozumitelný, málo konzistentní. Jestli je to záměr, tak dobrý.

    1. Je to záměr. Nešílím. Mělo to být pro nezaujatýho spíš takový esoterický povídání o létajícím Milarepovi mezi mnohatisícovkama jak kouká na ty lidi dole, který mají jinou realitu než on nahoře. Milarepa byl tibetský buddhistický jogín a básník z 11. století a podle Marcela Vaneka i létal. Je to samozřejmě i pošťouchnutí na stratifikaci společenských vrstev. A pochopitelně se tam jedná o ten základ křesťanství, který prožívám prakticky a teoreticky moc ne. Teď už je snad jasný, že jsem nezešílela a jenom jsem se poeticky rozepsala o věcech neviditelných, z nichž s něčím můžu přijít za Kojotem, s něčím za specialisty, kteří třeba vidí aury jako občas já (pan farář ji má modrozelenou a když se rozjede, jde do žluta), s něčím za farářem, protože potřebuju prožitek praktické křesťanské spirituality a to od nikoho jiného než od vhodného člověka, nedostanu. I přesto, že ví, kdo jsem a byl u mě doma a viděl všechno to, co jsem popisovala v článku, tak mi dneska dal hostii a všichni jsme se pěkně chytli za ruce a neodmítl mě. A to je fajn, ne?

    2. Ještě jsem se podívala zpětně na oltář, který je vždy obrazem mne samé, což je logické. Není to chaos, zpětnovazebně je to soustředná struktura. Jak budu mít čas, vyfotím 🙂

  5. Přiznávat někomu že něco nevím, že nevím co vlastně nevím – to v případě, že uznáváš přímé napojení na Boha, ztrácí smysl. Protože stačí ponechat prostor tomu, co vstoupí…Pokora. Začít sloužit, a zapomenout na sebe. Mám pocit, Lucienne, že už nepotřebuješ jen mluvit o praktikování. Už nemusíš shánět literaturu o norských vzorcích, ty už můžeš splétat příběhy nové. Nepopisovat sebe, ale využívat sebe pro jiné. Jsi okouzlující a ohromující, ale lidem stačí tvé srdce, a prostá slova. Žít s lidmi nemusí být jen válka. Není nutné, aby ti všichni všechno rozuměli. Důležité bude, jestli ty budeš milovat všechny. Taková nějaká je boží cesta? 🙂 Lucienne, držím palce.

    1. Dobře řečené a vpravdě univerzální. Jsem pořád člověk. Moc nepíšu, hodně prožívám. Možná proto to zní potom nesouvisle. Ale nemám potřebu se z toho, co žiju, vypisovat. Popravdě píšu na podnět Kojota, který si myslí, že by mi to v této životní etapě pomohlo. Možná bych fakt psát neměla. Díky za držení palců, to je vždycky potřeba. A už mlčím…

      1. Vždycky jsi psala, možná přišel čas že psát nepotřebuješ, i zrno klíčí potimě a potichu. Milarepa si také prožil několik let v ústraní, než se usebral. A jak potom zpíval:-) Přeju zklidnění a sílu 🙂

  6. Zlí jazykové by řekli, že srozumitelný článek o duchovnu prostě napsat neumíš 🙂

    Z mého pohledu logicky založeného člověka se to tak občas jeví. Ovšem s určitou dávkou pokory musím uznat, že je těžké poznat, zda je chyba na vysílači, nebo na přijímači. Nebo prostě vysílač jede na úplně jiné frekvenci než přijímač.
    Tím tě ovšem v žádném případě nechci odrazovat od psaní, zvlášť když si někdo kdo tě dobře zná myslí, že by ti to mohlo prospět.

    K tomu křesťanství. Základem nejen křesťanství, ale i dalších duchovních směrů směřujících ke skutečné duchovní podstatě tohoto světa je pokora. Člověk se naprosto musí vzdát jakéhokoliv osobního chtění a směřování, aby mohl být místo toho boží vůlí a moudrostí, která neskonale přesahuje tu mravencoidní lidskou. Přes tohle vlak nejede, je to jediný způsob. Ty fráze o potlačení ega jsou úplně pravdivé, jen se to lehčeji řekne, než provede. Ego se drží jako klíště. To je ta podstata křesťanství. Jednoduché na pochopení, složité (pro dnešního člověka) na provedení. Ale ve své podstatě to je jednoduché jako lusknutí prstem. Mě se to jednou z velké části povedlo, do pár minut jsem dostal odpověď shůry a den jsem žil v tomto blaženém stavu. Pak jsem spadl zpátky do svého ega, kterého jsem se nechtěl úplně vzdát.

    1. Albatrosi, píšu, jak umím. Myslím si, že bych teď psát asi neměla, protože to tak cítím. Často dám na Kojotův názor, ale někdy se taky netrefí.

      Ohledně duchovní cesty – každý víte přesně, jak to má člověk prožívat. Já to mám prostě tak, jak o tom píšu a jak o tom mlčím.

      Promiň, já se víc nechci na tohle téma dohadovat.

Komentáře nejsou povoleny.