Sen o krásném ostrově a lázních uprostřed

Tenhle sen píšu proto, abyste věděli, jak moc mě ovlivňujete a když mě všichni sepsujete, tak mě to pak trápí a výsledkem je třeba takový sen.

Mé snové krajiny se krásně prolínají. Výsledkem jsou celé kilometry čtvereční krajin, které procházím ve snu. Nejenom dopředu, dozadu, ale do všech stran, až si připadám jak v Zeměploše, když po dvaceti dílech vydají mapu Ankh-Morporku. Železná logika v uspořádání krajiny, která ukazuje, jak mají situace v životě logiku i ve snových krajinách, které odrážejí dění v mysli i ve světě.

Z téhle krajiny znám už několikrát takové jezero, průhledné, s kamínky a různými amulety a talismany, které sbírám. V tomhle snu jsem sbírala desetikoruny, protože mi na hlavní pracovní poměr nabídli 5600Kč hrubého a já už jsem fakt neměla vůbec na nic, tak jsem hledala v jezeře peníze. Mělo to být za práci u počítače, nějaké složité tabulky a ježdění s kamiony – konkrétně parkování vzad do úzkých mezer. Kamiony byly s návěsem. Říkala jsem:“Já takovou práci vůbec nemůžu vzít, i když je to jediná práce, která je k mání. Jak bych vůbec žila?“ Jak se to vůbec shoduje s minimální mzdou? Jak si to vůbec můžou dovolit mi regulérně nabídnout práci za 5600 hrubého a myslet to vážně (parkování vzad mi nikdy nešlo a parkovat kamiony s návěsem, to je snad zlej sen).“ Toto je reálná životní situace, kterou právě prožívám. Za mojí práci mi nabízejí čím dál tím míň a já jsem pak v pasti. Ale vy se to dovídáte až teď, takže mě, prosím vás, v komentářích šetřete, neřeším jenom duchovno. 

Octla jsem se na klinice, kde jedno patro bylo pro lidi, kteří měli zvláštní věci v hlavě. Pár lidí jsem tam znala. Byla tam taky moje babička, která už zemřela. Byl tam také pán, který měl nějaký výrůstek v mozku a bál se, aby to nebyl nějaký zhoubný útvar. Nebyl. Dostal foťák, kterým ho fotili a dívali se do jeho hlavy. Já jsem také měla v levé hemisféře nějaký útvar, ve tvaru pazourku. Já jsem strach neměla, cítila jsem se dobře. Pan doktor mi řekl, že další den budou vědět výsledky, co to je. Vzala jsem si foťák, který byl v koši, zřejmě na jedno použití a s balíky prádla jsem se pracovním výtahem dostala ke stěně kliniky. Bylo vidět krásný den. Otevřela jsem dveře a uviděla schody, strašně dlouhou řadu schodů jdoucích dolů v krajině plné zeleně. Ty stromy byly úžasné, modré nebe, vůně kolkolem a dole jsem viděla to jezero, jak se bliští. Došla jsem dolů, hledala ty desetikoruny a došla k tomu, že aktuální nabídky práce jsou víc než otrocké a že se mi to nelíbí. Jakmile má někdo změněnou pracovní schopnost, tak po něm chtějí horší práci než pro normálního zdravého za ani ne minimální mzdu. Moc jsem si přála normální práci za normální peníze. K čemu jsem studovala, když je to pak o hovně…

Dosbírala jsem peníze, doráchala jsem se v mělkém jezeře. Fotila jsem kolem sebe okolí a zaujalo mě pár postav, které vybíhaly ze spodních pater kliniky, která působila až neobvykle vysoce, byl to takový objekt uvnitř kopce, kterého prorůstal odzdola až nahoru. Šla jsem dovnitř a viděla kus baletního představení uprostřed arény sedadel a v jednom kusu kruhu byla reklama na lázeňský pramen z Karlových Varů. Princip celého toho představení bylo představení lázeňského pramenu jako základu celé kliniky a ostrova. Viděla jsem nedokonalé představení, temný sál, žádné medaile nebo ocenění skupin, které tam měly vystoupení. Začala jsem přemýšlet a zlepšovat představení. Dokonce tam byl jeden pán, který režíroval vystoupení baletek a měl připravenou na konec představení dvouocasou černobílou lišku. Tyjo, to byla bomba. Takovou lišku jsem ještě neviděla, ale podařilo se mi jí vyfotit. Udělala jsem spoustu fotek. Byl čas vrátit se nahoru na kliniku pro výsledky vyšetření.

To sice nevíte, ale minulou noc se mi zdálo o chlapovi, kterému smrděly nohy a nerad se myl, ale rád se mnou byl a tomu jsem se s vyšetřením vůbec nesvěřila, jako se nerada svěřuji s důležitými věcmi, dokud nenastal čas, což může být třeba i za pár měsíců či let. Ale byl tam.

Výsledkem bylo, že není třeba vůbec nic dělat, že jsem v pořádku. Ten pazourek tam prostě patří. A s tím, že mám trochu jinak tvarovanou hlavu, si nemám vůbec dělat starosti. Sešla jsem znovu dolů do hotelu, co byl pod klinikou. Vymyslela několik scénářů, popsala i nějaké obálky plnícím perem. Byla jsem svými nápady nadšená. Ten lékař, pod kterého to celé spadalo, zase vymyslel, že dřevěné lavice poskládané do arény vystele hermelínem (hranostajový královský hábit) a celkem jsme to dobře dávali dohromady. Měla jsem přehršel nápadů. Lidé tam byli zmatení, nestíhali moje nápady. Já jsem jenom sršela marketingem.

Nakonec jsem hotel i kliniku opustila a šla do volné přírody k jezeru a dívala se na blyštící kamínky a maličké poklady, které jezero obsahovalo. Byla to taková konkluze – mám sice jinak tvarovanou hlavu, ale svět kolem mě i ve mě je v pořádku.

 

 

4 komentáře u „Sen o krásném ostrově a lázních uprostřed“

  1. Na tvém místě bych změněnou pracovní schopnost spíš zatloukal, než přiznával. Ona je totiž pro typického českého šmejdského podnikatele známkou toho, že jsi v nouzi a že ti o to víc může šlapat na krk. Víš že zaměstnavatel na jednoho ZTP pracovníka dostává dotaci až 15 000 měsíčně? Takže mu tam pak pracuje prakticky zadarmo.

    Zkusila jsi neziskovky, které se zabývají mj. sháněním nebo poskytováním práce pro lidi se změněnou prac. schop? Jedna známá takhle sehnala slušnou práci, která ji i baví. Pracuje v jejich neziskovém obchůdku.

    Další možnost je získat plný ID a pak někde ještě pracovat načerno.

    1. No, nelze nepřiznat, že musím chodit po doktorech. I poslední a předposlední místo bylo postavené na dotacích, přičemž ještě ze mě měli zisk. V obou pracích.

      Víš, já jsem hodně pracovitá. Zapálená. Pracovat chci, pokud mohu. Ale to abych ještě doplácela na to, že pracovat mohu. Myslím finančně.

  2. V kapitalizmu se usilovnou prací peníze vydělat nedají, jak je všeobecně známo. Málokdo ocení pracovitost, a když už, tak jen ústně, na platu se to jaksi většinou neprojeví. Po předchozích zkušenostech některé svoje dovednosti tajím, protože by to dopadlo například tak, že bych ve firmě kromě standardní pracovní náplně dělal ještě správce a údržbáře počítačů, pochopitelně zadarmo a pokud možno na přesčasy(zatímco najmutí externí firmy by vypočítavého podnikatele stálo 500,-kč/hod).

    Nevím, jak často musíš chodit k doktorovi, ale jednou týdně se to dá nějak okecat, jen si člověk musí vymyslet nějaký banální zdravotní problém a ne se prezentovat třeba s poruchou imunity. Nejdůležitější je, nebýt během zkušební doby víc jak jednou nemocný. A když už je člověk nemocný, tak to opět svést na nějakou banalitu, byť by člověk byl v ohrožení života. Při troše snahy by se dalo sehnat i potvrzení od jiného doktora, než je třeba onkologie či imunologie. Prostě lhát, lhát, lhát, zatloukat, zatloukat, zatloukat. To jediné na české rádobypodnikatele funguje.
    Pokud takhle nějak člověk překoná zkušebku, tak během následujícího roku má možnost, aby zjistili jeho kvality a už ho pak kvůli nějaké nemoci jen tak nevyhodí. Podle mých zkušeností je kritická právě zkušební doba.

    1. Je to těžký. Já jenom slyším, že mám lhát, tak se mi udělá fyzicky špatně. Já prostě nelžu. Pokud mám fungovat sama se sebou na úrovni vnitřního dialogu, tak se nesmím ničit ohýbáním sama sebe lží a nikdy nelžu, pokud tedy nesleduji nějaký vysoký cíl, na který bych jinak nedosáhla. Tedy – v současnosti už rok a půl lžu v jedné jediné věci a to, že je Elišce šestnáct, ačkoliv jí je čtrnáct, protože když jsem ji sem k sobě musela vzít, tak měl pan domácí problém, že je to mladý vlčák. Tak jsem prostě zalhala s ohledem na vyšší morální princip, protože kam by jinak šla nemocná Eliška, nemoha chodit, to nevím. A moje tělo to ví, proto mě za tu lež nijak nepotrestalo, i když je to nepříjemné. Ale jinak opravdu nelžu, nemohu si to dovolit. Moje tělo na lež prostě špatně reaguje.

      No, když už jsem nemocná, tak je to většinou rovnou na nemocnici. Je to složitý.

      Zkušební doba je určitě klíčová a je jasné, že pro obě strany.

      Ale podle předvčerejší introspekce měním obor a už mám doma nové knihy, které se musím naučit. Pak už by to mohlo být jednodušší, protože by to nemuselo být tak závislé na mezilidských vztazích.

Komentáře nejsou povoleny.