Praxe ve smrti

Šla jsem na bohoslužbu a potkala paní s nemocným pejskem. Pejsek měl 31 kilo, Eliška má 30, takže byli skoro stejné postavy. Pejsek měl hodně, ale opravdu hodně nemocné zadní nožičky, až učurával, protože moč neudržel. Bylo to otřesné setkání s realitou a diskutovaly jsme na téma eutanasie.

Paní řekla, že už jednou byla na veterině s tím, že pes měl obrácený žaludek a smutné oči. Přežil prý kdeco, ale podle smutných očí pozná, kdy je čas na konec a ten zatím ještě nenastal. No pes vypadal otřesně, nestál, ona jej držela za šusťákovou podšívku nad zády, ale smutné oči neměl. Oči kroužily po ptácích a pes se usilovně snažil ploužit sadem. Pro mě osobně už byl za hranicí, za kterou hodlám snášet zvířecí utrpení. Jenomže paní neměla tu mou praxi a odestávala si jednu z prvních smrtí. Tím chci říci, že právě v její situaci bych se zachovala jinak a už mnohem dříve.

Kojotova Isabella umírala na rakovinu dlouho. Jeden den překročila hranici a zrovna byla sobota nebo pátek, oba dny jsou k neutahání dlouhé. Do pondělka daleko, dala jsem jí tedy bohatě tramalu a ona ožila. Evidentně jí přestalo všechno bolet, začala kousat můj prst- jemně a plazit se po posteli. Bylo to strašné. To poznání, že musela doteď trpět, že to není jenom o tom, že má nádory a jinak dobrý. Od té doby jsem neváhala s poslední injekcí, nikdy. Vždy jsem byla ten první kat a bohužel jsem musela přijít s první umělou smrtí až příliš pozdě pro Isabelku.

Totiž, dostanete-li se do situace uspat či neuspat, tak nemůžete říct, že odpovědnost za to nese někdo jiný. Jste to vždy vy, kdo rozhoduje o životě a kvalitě života pro daná zvířata. U lidí se dají nadávkovat prášky proti bolesti, ale u zvířat, třeba potkanů? Neexistuje. Nejde říct, že budete dávkovat morfium až do smrti, aby jedinec neumíral v bolestech. Neexistují náplasti s morfinem. Smrt trvá chvilku, ale umírání trvá příliš dlouho. Na to už jsem jí zažila mnohokrát, padesátkrát, šedesátkrát, víckrát…? Mockrát. A jenom možnost eutanasie ze mě dělá člověka. Ne to, že nechám zvíře chcípat v bolestech až do konce, ale jeho slušný konec a výborný život dělá ze mě slušného člověka. Protože mám možnost rozhodnout se pro neutrpení.

Se smrtí přichází i zapomnění. V tomto ohledu musím zmínit Kojotův článek o tom, jak to má s reinkarnací a musím říci, že s jeho vývody souhlasím, ačkoli jsem vždycky byla na straně víry. V tuto chvíli je Isabelka dočista mrtvá a rozložená na humus pro kytičky, což je potěšující. To je ta pravá reinkarnace. Isabelina pamětnost bude trvat dokud o ní budeme smýšlet. A pak už o ní nebude vědět nikdo, že byla první, koho dali Polákovi utratit a za humánnost takového činu se nestydí.

isabelka

 

2 komentáře u „Praxe ve smrti“

  1. Achjo, zrovna dneska na to téma myslím. Protože naše úžasná pracovní kočka je poslední dny nějaká špatná, málo žere, slábne. Taky si říkám, že dokud má to zvíře ještě radost, dokud spokojeně spí, má svoje lidi kolem, trochu jeví zájem o hraní, tak je to v pořádku.
    A přesně jsem ten člověk, který nepozná tu hranici. Protože ji nechce vidět.
    A který nechce eutanásii. Protože co kdyby ještě byla naděje nebo byl život zvířete ještě kvalitní… A nechci být ten, kdo rozhoduje: Smrt teď!

    Takže nevím. Zase se v tom – po dvou letech – budu teď plácat.

    Hlavní co jemi proti srsti: nosit kočku (jakoukoli) z jejího domova někam k doktoru na eutanásii.
    Vím, že existuje taková četa, co i přijede na místo, za příplatek… ale stejně.
    Tenhle článek je pro mě podpora.
    A stejně vím, že zas budu zuby nehty chtít zachovat život.
    Přitom to pak ubližuje i mně, plavu v tom, trápím se … Ale hlavně aby se netrápilo zvíře, jak to poznat …:((

Komentáře nejsou povoleny.