Problematika trestání

Shrnu to: jsem proti trestání. Za prvé to moc nepomáhá a zoufalí lidé či zoufalá zvířata dělají zoufalé věci. Trest patří k věcem, které zoufalost vyvolávají. Je to nemohoucnost se bránit, protože pokud už trestám, tak mám převahu nebo tím převahu získávám v té dané věci. Tím u trestajícího i trestaného roztáčím kolo znovuzískávání převahy nad situací a tak dále, do nekonečna.

Když jsem byla malá, říkali mi, že přeci musím být rozumnější, když jsem ta větší. No, rozumná nejsem, ale v této věci si myslím, že mám docela jasno.

Mám hodná zvířata nebo máme s Kojotem hodnou Elišku s Myšinkou, oba jsme je měli dlouhý čas. Nikdy nezlobí. Mají své slabé chvilky – Eliška vyžere uvařené slupky od brambor z koše nebo něco jiného, Myšinka soustavně nažírá pytel s Eliščími granulemi a skáče na zábradlí od balkonu, ač jsme v pátém patře. Netrestám je za to. Za prvé mám klid, za druhé nemám ustrašená zvířata, za třetí mám větší odpovědnost, protože předcházím takovým kolizím a vůbec. Mám klidnější vztahy s oběma, protože když potřebuju, aby něco přestaly dělat, sáhnu do kuchyňské linky pro kokinka a granule a ty je zaručeně odvedou od všech činností, co dělají, ať už dělají cokoli.

Pan domácí chodí a trochu trápí Myšinku. Je vyjeven, že se Myšinka ničeho nebojí. Ano, ničeho se nebojí a to je důsledek mojí výchovy, protože nikdy nic Myšince nedělám. I Kojot jenom tak zlobí laskáním. Prostě Myšinka se nemusela nikdy bránit nebo škrábnout. Dneska jsme Myšince stříhali drápky, pan domácí držel Myšinku, já ji v rychlosti stříhala, přeci jenom mám už něco nastříháno. Říkal, že ho pak bude Myšinka nenávidět, když jí dělá takové věci. Já na to jako proč, když jsem jí nestřihla, celou tu krátkou dobu ani nemňoukla a klidně se posadila ke dveřím, hlavnímu dějišti. Má to za sebou poprvé v životě a pohoda jazz.

Takže – netrestat. Nikdy. Buď je trestáte pravidelně a pak se bojí a nebo je nikdy netrestáte a pak to nechápou. Obojí je na prd. Radši zaveďte kokinka. A je jedno u koho.

4 komentáře u „Problematika trestání“

  1. A co když zvířátko uvažuje způsobem „Aha, když zlobím, dostanu kokinko, to já budu zlobit tím tuplem!“ a vlastně se tak učí to, co je pro majitele nežádoucí?

    1. Já je vždycky vytrhnu, respektive vůbec nereaguju na jejich činnost, tím jí neposiluju. Prostě jdu k lince a zavolám obě, na Elišku ukazuju, protože neslyší. Zavolám na obě kokinka a ony se u mě srotí, tedy dělají úplně jinou činnost, než kterou dělaly. Je to mnohem bezpečnější, než rvát kočku ze zábradlí z pátého patra, například. Kočka sama skočí dolů a jde hned na jídýlka. A dělá to ráda, hned a já u toho vůbec nejsem. Považuju to za ideální řešení…

  2. Co se týče dětí, tak jednostranná „kokinová“ metoda vede k výchově rozjívených sebestředných spratků. Jinak je to individuální. Někdo je povahově mírný a hodný, jiný usměrnění prostě potřebuje. Pokud je však nutné bití, tak to už považuji za selhání výchovy (občasné vyjímečné plácnutí nepovažuji za bití, tříletému dítěti prostě rozumově nevysvětlíš, proč se do silnice neleze).

    1. Jasně, uvažovala jsem i o dětech, ale… Mám zkušenosti z Anglie a Irska a jako nejlepší výchovná metoda byla humorná nadsázka a mazlení. Jinak tresty vůbec nefungovaly. Taky chápu, že kočka a pes jsou jenom se mnou a s Kojotem a tudíž nejsou vystaveny prznicímu tlaku okolí, takže je to i na jejich povaze. Jinak já jsem, co se týče výchovy, docela přísná a to, že jim dám sem tam kokinko… Považuju to za adekvátní. Sebestřední fracci, to bych taky zahlušila. Jenomže já to beru citem a nemám pocit, že by byly Myšinka s Eliškou nějak rozmazlené. Spíš jsou vymazlené… Jinak chápu, o co Ti jde, ale v globálu – každý se dá koupit, pokud je to důležité.

Komentáře nejsou povoleny.