Jak slavík ve zlaté kleci

Slavík, co krásně klokotal ve stínu větví jabloně se dostal k moudré vrbě. V jejím stínu stála zlatá klec. Lákala ho. Uvnitř bylo všechno krásné. Barevné a jasné.

Slavík vlétl do otevřeného prostoru, který sladce voněl.

Dvířka zapadla s řachnutím. Na klec se snesl tmavý mrak. Byl to hadr, co čeledín držel, jak čekal na slavíka.

Přes všechno úsilí okolí slavík chřadl. Nejedl, nepil, nezpíval. Klec zářila a snášeli mu všemožné pochoutky. Když se nechoval, jak očekávali, odebrali mu vše za trest. Vystavovali ho pálivému slunci, polévali ho studenou vodou. Strkali ho do mrazu až mu mrzly nožičky a řvali na něj, aby už, sakra, klokotal, nebo bude zle. Ať je tím krásným slavíkem, který tak nádherně zpívá…

Tak to šlo nějaký čas.

Jednoho dne se slavík už neprobudil. Zemřel žalem z toho, že už byl jenom hračkou v rukách, které pro pýchu nedokázaly otevřít dvířka klece a vrátit ho tam, kde si bude radostně poletovat od Země ke Slunci a zpátky.

Přes to všechno usnul v tichu své duše odevzdané Cestě a s ním odešel kus lásky, kterou mohl ještě léta rozdávat těm, kdo dokáží lásku cítit…

slavík v dlani