Odlišnosti

Svět je naše zrcadlo.

Jdu do obchodu koupit nějaké květiny pro Bohyni, konkrétně karafiáty, které miluji nade vše. Něco dobrého pro Myšinku, pro potkany a pro sebe. Vyberu si tři kytice karafiátů, dvoje s desetikorunovou slevou. Jeden pytlík tvrdého pečiva na strouhanku. Byl tam jeden, který měl v sobě rohlíky a jednu housku, sáhla jsem po něm, říkám si:“Aspoň nějaká variabilita.“ Pár kilo rajčat, jarní cibulka, balkánský sýr, zkrátka pár drobností.

Jo, koupila jsem si taky dětskou houkačku na kolo, ať je nějaká sranda. Za tři pětky, ať to valí. Jdu k pokladně, přede mnou je prázdný pás. Rozverně na pokladníka, co se tváří, jak kdyby mu právě šlápli na nohu, houknu houkačkou a říkám:“Už jedu! Už to dávám na pás!“ A pěkně se na něj usměji, aby měl taky úsměv na tváři. Chlapík se zatváří, jako že jeho den bude černý jako noc až do smrti.

„Tak jo,“ řeknu si. „Nechce se smát, tak ne.“ A dávám zboží na pás. Když dojde k tvrdému pečivu za deset korun, začne si mne prohlížet a pečivo přes igeliťák ohmatávat.

„Co je?“ Ptám se. Na jediný pohled přiskočí ochranka a on si ještě zavolá kolegyni. Něco jí pošeptá do ucha a ona odběhne. Za chvíli přiběhne, on znovu ohmatává pečivo a silou ho stlačuje. 

„Je to tvrdé pečivo,“ říkám mírně já. „Je ho za deset korun deset kusů.“

„Je tam houska. Tvrdé housky neprodáváme.“ Řekne on.

„Já jsem tam tu housku nedala,“ směji se. „Už tam byla…“

„Od pečiva říkali, že tam dávali jenom rohlíky.“ Dí on.

„Ta houska je jak šutr. Všiml jste si? Je tvrdá. Je to tvrdé pečivo na strouhanku. Já jsem si tam tu housku nedala. Od pečiva nemluví pravdu, protože takhle už to bylo nachystané. Je to PE-ČI-VO NA STROU-HAN-KU! Tvrdééé pečivo.“  Říkám důrazně.

„Já vidím, že je tvrdá,“ mačká housku a znovu ostatní pečivo v pytlíku. Odkládá pytlík za sebe do jakési bedýnky a ignoruje můj udivený pohled.

„Já Vám to neprodám.“

„Tak mi přineste jiné pečivo, je tam ještě jeden pytlík a v něm jsou samé rohlíky.“ Děvčica, co bedlivě sleduje vyvíjející se situaci, odběhne pro rohlíky a my pokračujeme v krasojízdě.

Ochranka, dva zlí hoši s oholenými hlavami, jeden tak sto, druhý sto dvacet kilo živé váhy, na mě kouká a hledá, jak ve dvou pytlících rajčat, pár svazcích cibulky, kostičce sýra a  krabičky s kočičím jídlem, schovávám nějakou krádež, něco horšího než domněnku propašované čerstvé housky v pytlíku s tvrdým pečivem.

Začne markovat květiny. Jedny z nich nemůže načíst. Říkám:“Je tam sleva, tak možná proto.“ Opíše kód ručně a nic. Opíše kód podruhé a nic.

Odloží květy dozadu za sebe k tvrdému pečivu, už tam má koneckonců pěknou hromadu věcí a prohlásí:“Květiny Vám také neprodám.“

„Proč?“

„Ta cena už neplatí.“

„A proč?“

„To zboží tady není evidované. Musíme ho odepsat.“

„Tak mi ho dejte.“

„Musíme ho odepsat a zlikvidovat.“ Květiny se třesou hrůzou.

„Aha…“ Nějak mi docházejí slova. Dívá se na mě chladně a přezíravě. Uzavírá nákup a chce peníze.

„Tak moment! Já potřebuji celkem tři kytice a také ty rohlíky.“ Rohlíky, co mezitím slečna donesla, namarkuje a pořádně je prohlédne a ohmatá, aby náhodou nebyly čerstvé. Dělá, jako kdyby odhaloval rozsáhlou trestnou činnost a asi neví, že 80% ztrát v obchodě dělají zaměstnanci.

Odejdu si vybrat další kytici. Jedna se na mě směje a tak jí s důvěrou nabírám a donáším v klidu k pokladně. Mladík tvářící se jak klifot sám odebere kytici, kupodivu jde načíst kód.

Platím. Jsem upozorněna, že si mám zboží odebrat. Co dodat… Mladík nemá svůj den, případně Albert na Štefánikově čtvrti v Brně přivádí ke krachu schválně.

Můj klifotický svět, složený z hromádky rozbitých stříbrných vánočních kouliček, se projevuje i cestou domů.

Vzhledem k tomu, že jsem po cestě nasbírala nejenom zkušenosti a nákup, ale také sušák, kouzelnou hůlku, několik metrů čistého a voňavého, pevného, bílého plátna, mám ještě kabelku a balík osmi rolí kvalitního toaleťáku. Vystupuji z autobusu nadvakrát. Autobusák pospíchá a zavírá dveře, i když musí vidět, jestli se tedy kouká, že jsem uprostřed dveří a mám nákup na chodníku.

Tyhle situace řeším tak, že prostě zůstanu pevně ukotvena v autobuse, vší silou zatnu pravou paži, dlaň sevřu v pěst a strčím paži rovně a přímo do dveří tak, aby se nepoškodila, až do ní silou narazí obě křídla dveří. Počkám, až mi ruku zavře a čekám, až se vyřve bestie v něm a dveře otevře. Prostě nemůže odjet, když má pasažéra přivřeného ve dveřích. Zatím finta FŇ vždycky vyšla.

Mezitím pochopitelně ječím, ať otevře, aby doopravdy neodjel… 🙂 Takových už bylo, co byli vláčeni za autobusem či tramvají… Já rozhodně nechci kvůli nějakému pitomci přijít o kabelku, rituální věci a všechno další. Druhá věc jsou sloupy veřejného osvětlení po okrajích silnice no a natažená ruka……… Hmmm.

V klidu se sbírám, odcházím otevřenými dveřmi ven a vím, o co jde. Takhle vypadá zrcadlo mého současného světa. Boj, Boj, Boj! Boj o přežití, o vlastní život, o duchovnost. O sílu dokázat vstoupit do světa světla ze světa stínů, střepů klifotu.

Já tu sílu mám! Jsem zvyklá bojovat. Jen je třeba ji použít v pravý čas na pravém místě, jen se dotknout určitého bodu, jemně a citlivě, žádná brutalita, jen láska (silná), něžnost (hluboká) a víra (nekonečná).

Stačí myšlenka, dotek mysli na tom správném místě ve správný čas a celý Svět se změní. Já to vím…

světlo a stín strom života