Čarodějná cesta 27.8.2016, cesta konjunkce Jupitera a Venuše

Za posledních dvacet let jsem neslyšela tolikrát „miluji Tě… lásko…“ a podobně. Užasla jsem nad personifikovanou silou konjunkce Jupitera s Venuší, které jsem, kromě jiné své práce, rituálně uctila.

Nejdříve prošel stařec tmou, symbol velekněze. Mohla jsem začít. Za nějakou dobu, to už jsem skoro končila, šla kolem dvojice mužů. Jeden se hluboce sehnul a zjihle mi políbil ruku.

„Já Tě miluju, abys věděla. Jsi skutečná, panenko Maria?“ Štípnul mě opatrně na ruce, až jsem řekla:“Au.“Dloubnul mě prstem do nohy, jestli jsem se mu nezjevila. Nezjevila.

„Jsem stejně skutečná jako tohle jablko, které vám nabízím.“ Vzala jsem z oltáře jablko a podala ho poutníkům.

„A co v něm je?“

„Je v něm síla matky Země, spraví vám to pajšl a dá vám to sílu.“ Začali se přetahovat o jablko a nakonec ho společnou silou snědli.

„Fakt mi to dalo sílu!“ Užasl ten, co mě zahrnoval oslovením „lásko“ a „miluju Tě“.

„Mně taky!“ Radovali se oba až s torničkami poskakovali.

„Miluju Tě, miluju Tě, má lásko!“

Tak tohle mi nikdo neřekl už hromadu let. Ani jsem nevěděla, co na to říct. Jenom jsem důstojně stála v hábitu a mlčela…

Nepodceňujte bohy, jejich síla je bezmezná.

20160827_21385920160827_21400620160827_21393820160827_21394920160827_21404920160827_21405620160827_214039