Tajná fantazie

Mám jednu tajnou fantazii. Představu, která je tak tajná, že u ní ani nedýchám. Je dokonce tajnější než všechny mé erotické fantazie. Je natolik křehká, že jenom myšlenka na ni a červenám se. Fakt.

Sním o tom, že mě On vyzve k tanci. Sedím a on přijde, vyzve mne očima, natáhne ruku a nabídne mi svou dlaň. Je celý v černém a já jsem v bílých šatech. Vede mne až doprostřed parketu………. No a možná tam někde vzadu je ta erotikou nabitá scéna na konci Hříšného tance, kdy všichni tančí bříško na bříšku, ruce se dotýkají těla druhého a čas se v extázi zastavil.

No, tak daleko jsem ještě ve své fantazii nikdy nezašla. Minimálně ten prostředek, který jsem notabene ani neřekla, vynechávám. Je to příliš… Nebezpečné…Vždycky to stopnu u té ruky. Představuji si, jak něžný je jeho dotek, jak jemně mne vezme za ruku a vede mně. A uvnitř sebe se okamžitě stáhnu do sebe, protože fantazie, jak známo, se plní až neuvěřitelně rychle a člověk si má dávat velký pozor na to, co si přeje. A já se držím celý život hodně zkrátka v plnění svých osobních potřeb, vždy upřednostňuji celek, a tohle je hodně… o mně.

Nikdy jsem nebyla v tanečních. Neznám jediný taneční krok. Zamotám se do svých nohou, i když jdu sama pěšky po ulici. Neumím se houpat v bocích jak Baby z Hříšného tance, nemám tak svůdné vymakané nohy jako tanečnice z Flashdance, tančit jsem byla všehovšudy za celý život asi desetkrát a to mi bude příští rok čtyřicet. A to jenom, když počítám i dětské diskotéky na táboře…

Já se prostě strašně stydím. Jsem nemotorná a mám velké tělo. Všichni mí partneři, jež bych spočítala na prstech jedné ruky, byli netanečníci. Já bych i chtěla, ale nebyli lidi. Vlastně ano, jeden tanečník byl… Pravda, když si tak teď těžce upamatovávám.

Jeden partner, se kterým jsem byla čtyři roky, mi povolil mít tanečníka a občas jít na koncert a zatančit si na Keksácích. To bylo fajn. Tanečník byl ještě větší dřevo než já, ale bylo to domluvené a oběma se to líbilo. No tak jsme si pošlapali nohy a ten exces trsat, když nikdo netančil, protože bylo příliš brzo a všichni byli málo opilí. To už nám bylo přes dvacet, žádných čtrnáct patnáct… 🙂

Klátili jsme se do rytmu, když jsme se teda trefili, někdy taky ne, drželi jsme se velice volně, abychom se náhodou nedotkli tělem a přitom si to užili. Bylo to velmi… konzervativní, seriozní a každým svým pohybem jsme si dávali najevo „jsem věrný partner, tančím, abych žil… tančím, protože jinak nemohu, ale strašně, strašně chci tančit…“. I on měl přítelkyni netanečnici. Myslím, že nám to také vydrželo čtyři roky.

Nikdo by nám nemohl vytknout jediný dotek, myslím, že jsme si za ta léta nedali jedinou pusu. Až takhle seriózně jsme to brali. Oba. Přítele to nezajímalo, naštěstí jsem nikdy neměla žárlivce. Ano, ono už je to vlastně osmnáct let. Není divu, že už mi to vypadlo z paměti. Tak takhle je to dlouho, co jsem naposledy opravdu tančila. Osmnáct let.

To je jedna generace. No to je strašný. Generace sedění v koutě.

Když tančím se živly nebo pro Bohyni, je to můj soukromý tanec. Nikdo nemá přístup. Uzavřu celou realitu druhých světů a tančím jak o život. Dovolím si nemyslet a nekontrolovat se. Žiji, abych tančila. Tančím srdcem. Má duše tančí, mé vědomí. Energie mnou proudí a já se extaticky stávám součástí Božství.

Tanec je pro mne nastavením jako sex. Živočišný a uspokojující, spojení s Bohyní a Bohem. Nezbytná součást života a mně samé. Stejně jako dýchání, spánek, jídlo a pití.

A tak dnes, v horečce sobotní noci, tančím s potkyši v náručí. Sama. Stydím se i sama před sebou, dalo mi to hodně přemlouvání sama sebe, abych udělala jeden jediný krok s tím, že to tedy zkusím. Já…

Jediný krok, ještě jeden, ještě kousíček, nikdo tu není… a Myška spí… Určitě máš taky boky… Když si sáhneš rukama tam trochu níž, tam je najdeš, věřím tomu, že Ti je nikdo neukradl, jsou tam, že jo? Že máš zadek? Sáhni si. Fakt tam je, viď. Stydíš se sáhnout si sama na svůj zadek? Ale no tak…

Smála jsem se sama sobě a trošičku, úplně maličko, jsem pohupovala boky… Potkyši mi škrábali hruď drápky a vytvářeli živý oheň na mých prsou. Zůstaly červené šrámy.

Tyhle šrámy zmizí, kůže se hojí rychle.

Duše ne….