Vy asi radši pacienty hezky čistě mrtvý, co? S krásnou, nepoškozenou, alabastrovou kůží… To by se teprva vydělávaly prachy!

Jak u blbejch na zahrádce.

„Paní doktorko, za poslední měsíce jsem toho měla strašně moc, stresy, úmrtí, násilí, bylo to strašně těžký a všechno se mi ze stresu zhoršilo.“

„Vždyť už se mi oloupala skoro celá kůže na rukou. Je tam jenom šlupička. Na nohu nemohu došlápnout, jak mám otevřené rány. Prosím Vás, dejte mi vlhkou léčbu, co je speciálně na ty nehojící se rány.“

„Hmm. Někdo má citlivější ruce než druhý.“ Dí paní doktorka. „Akorát nemůžete nosit moc prstýnky, co?“ Obrátím ruce z jedné zoufalé strany na ještě zoufalejší druhou stranu, kosti a na nich maso a trošku kůže.

„Prstýnky???“ Němý děs.

To strašně bolí, paní doktorko, uvědomujete si to vůbec, co to je přijít o ruce, o schopnost něco uchopit nebo někoho pohladit?

„No a ta noha, to je na nemocnici. Ale nemocnice je v rekonstrukci, takže nemají volná lůžka. Snad začátkem ledna by se nějaké našlo…“

„Cože???????“

To si sakra musí dělat prdel…

„Nemocnici??? Já chci jenom, aby se zacelily rány, abych mohla normálně chodit. Proč mi nedáte tu vlhkou léčbu. Nemusela bych týdny chodit s nohou do krve a s puchýři.“

„Nó, psali jsme tu kortikoidy, ty máte už osm let. Ano, váš typ lupenky s puchýři je těžký typ, ale moje léčba nezabírá, tak si najděte jiného lékaře.“

„Cože?“ Vyjevím se.

„Já nechci měnit lékaře, já nechci do nemocnice na nějaký zatracený dehťáky, má to přímou souvislost s Crohnem, s cukrovkou, s potlačením imunity Imuranem, s metambolickým syndromem. Já potřebuju jenom ty vlhké gely, obvazy. Abych si netrhala každý večer novou kůži i s obvazem, který je suchý. Takhle jsem musela fungovat několik let, tisíce měsíčně za obvazový materiál a drahé masti. Nemám na to. Tohle je na pojišťovnu.“

„Nemá to souvislost s imunitou, cukrovkou a Crohnem. Je to prostě jenom těžká forma lupenky. Vy naděláte. A vůbec, tady ten krém, toho se dává jen kousek a zvlhčuje, vidíte? Když si koupíte dvou set gramový, vyjde vás to na čtyři stovky a to je mnohem méně v poměru k obsahu než tenhle malý, co tu mám jako vzorek, za devadesát.“

„A léčí to rány?“

„Neléčí.“

„Tak co mám teda dělat?“

„Změňte lékaře. Pořád Vám to říkám.“

„Ale proč? Stejně to není vyléčitelné a všichni máte přeci stejné možnosti. Obvazy se vyrábějí pro všechny. Nechci měnit!“

„Ale já jo!“

Polknu jedovou slinu, naučena z retencí z linky, zvednu se ze židle, položím si ruce v pěst na stůl a opřu se tak, že nakloním tělo téměř nad to její… 

„No, tak to to budeme muset rychle a efektivně vyřešit, že ano….“ Výhružně zavrčím…

„Víte co? Zkusíme to ještě! Zkusíme ještě tohle. Obyčejnou dehtovou mast, tu jsme ještě nezkoušely. Ale nemažte si toho moc, jenom trošku.“

„Proč?“

„Barví to.“

„To je mi úplně jedno, jestli to barví. Roky jste mě nechala chodit v obvazech v krvavé lázni vlastní bolesti nohy bez kůže na vlastní náklady.“

„Ale ta nemocnice je v rekonstrukci, nemohou vás teď přijmout. Až v tom lednu.“

„Slyšíte mně dobře, paní doktorko? Já nechci a nepůjdu nikam do nemocnice. Za měsíc budu mít termín na Ústavu klinické imunologie a alergologie pod Nemocnicí u sv. Anny a tam mají možností hafo. Třeba mi dají biologickou léčbu, třeba něco jiného, ale určitě mi neřeknou, že s takhle otevřenýma ránama mám v klidu pajdat až do ledna, kdy tedy bude nemocnice po rekonstrukci. A určitě neřeknou, že autoimunitní onemocnění nesouvisí s jiným spektrem autoimunitních onemocnění.“

Je to jasný, vlezla jsem do špatné nohavice reality nebo jsem už starostmi umřela a tohle je peklo. Tohle totiž JE PEKLO…………………………………………

pětibilionový hotel