Rok 2016? Ano. Hodně jsem se naučila.

Když se tak zamýšlím nad uplynulým rokem, jsem na sebe hrdá. Opravdu. Hrdá na to, že jsem ho zvládla se ctí.  Byl… Obtížný. Skoro k neunesení. Ale měla jsem v sobě lásku, neutuchající, víru, neskutečně silnou a to mi dalo sílu vše unést.

Tento rok byl ve znamení hlubokých a širokých propastí osobních pádů a díky tomu také ve znamení bohů, ke kterým jsem neustále směřovala a ke kterým jsem prostě tvrdě a nekompromisně šla. Hlava nehlava. Díra nedíra, furt se natírá. A  i když jsem měla duševně zlomené obě nohy, plazila jsem se do světla, bez jídla, bez vody, bez spánku, bez odpočinku… Ale s nadějí a vírou a hlavně humorem. Bez toho by to opravdu nešlo.

Bohové jsou mojí součástí a já to vím. Je to jen Cesta a Cesta sama je cílem. Projdi Cestou se ctí, ať už jsi jakkoli hluboko v bahně. Nevzdej to. Nikdy. Hraj fér a měj v sobě víru, lásku, soucit a pomáhej.  Kdekoli a jakkoli. A hodně se směj a buď šťastná, najdi si v každé chvíli, jakkoli hrozné v tom okamžiku, něco dobrého, co Tě obohatí, co utiší Tvůj pláč a bolest…

Když mě osudové kroky života zadupaly až pod úroveň chodníku, kamsi k Mariánskému příkopu, rozhodla jsem se prostě naučit se dýchat vodu a naučila jsem se to. Dýchala jsem vodu, až mně dunivě valila přes nově stvořené žábry. Směry, ke kterým jsem se rozhodla na základě pevného přesvědčení, se stávaly plnohodnotnými čarodějnickými branami, měnila jsem sama sebe ve vyvřelou horninu, horkou vevnitř a stále chladnoucí, přijímající něžně dopadající déšť na své bublinkové vytvrzelé jádro.

Milovala jsem. Tak moc, že to až bylo k neunesení. Víte, věřím na poctivou práci, víru a lásku, na to, že co vyzařuji, to se ke mně vrátí a se mnou k celému mému okolí, mé planetě. Věřím v to, že každý úsměv, který vyvolám v druhém, každá jiskřička naděje, kterou pro kohokoli vykřešu ze zdánlivě bezvýchodné situace, dává všemu nový smysl. Věřím, že za oblaky je slunce a duha, to štěstíčko na obloze, ten zázrak, je prostě pro radost, i když na vás jednoduše prší a jste zmoklí jak myš po rychlé spršce.

Nedala jsem se za celý rok ani jednou. Ryla jsem hubou v zemi, ale polykala hlínu statečně. Plakala jsem měsíce hodiny a hodiny, ale nikdy to nevzdala. Jsem tvrdá. Unesla jsem více, než jsem si myslela, že unesu. Nakonec už jsem ani nevnímala, kolik nálože nesu, jenom jsem šla a šla a šla.

Bylo to těžké. Strašně těžké. Celý ten rok mě ale neskutečně zocelil. A jsem za to vděčná. Kdybych tento rok měla prožít ještě jednou, jdu do toho!

Na začátku roku mne skolila těžká nemoc. Žal byl příčinou. Příliš mnoho jsem v roce 2015 plakala a neutěšené podmínky k životu mne nakonec strhly až na dno. Tři měsíce jsem se z toho hrabala. Tři dny před nástupem na neschopenku jsem dostala nabídku přejít do pracovní elity ve firmě, kde jsem pracovala jako telefonní operátor přes půl roku. Makala jsem vždy na sto procent, takže i moje výsledky byly na špičce týmu.

Měla jsem svůj způsob mluvení s lidmi, hodně jsem se s nimi smála a do pohody a sice jsem měla dlouhé hovory, ale odcházela jsem vždy usměvavá a naplněná. Nestalo se mi, že by mě někdo rozplakal nebo snad naštval. Byla to taková poctivá zpětná vazba, že co dělám, se mi rychle vrací a když to dělám dobře, vrací se mi dobro. Cíle byly nastaveny jako pro všechny, vysoké. Já dávala 135% normy. Z dvanácti lidí jsme byly dvě s takovými výsledky, pak dva tři na 100% a zbytek už to nedával.

V práci jsem slíbila, že se do 2.5.2016 vyzdravím a 14.4. se našla kombinace léků, které opravdu zabraly a já do toho dupla a řekla si, že to prostě dám.

Na čarodějnice se se mnou rozešel partner. Měla jsem jeden den na vzpamatování se ze šoku a další den už jsem nastupovala na školení. Tři měsíce jsem neviděla systém, hodně složitý, do toho celý nový obor telekomunikací – fixní služby, dosud jsem byla specialista na mobilní služby, a pak na linku. Zapomněla jsem všechno.

Kolegové se divili, co tam vlastně dělám, když si nepamatuju ani, kde mám kliknout, abych si vyjela faktury zákazníka. Na všechno jsem se ptala a učila se poctivě nové řemeslo – byla jsem specialista konzultant retencí, výpovědní oddělení. Kolem mně lidi, co tam dělali tři, čtyři a více let, inženýři, bakaláři, na linku chodí schopní lidé. Já tam byla tři čtvrtě roku… Proti nim jsem neuměla skoro nic. Chyběly mi zkušenosti, měla jsem však svou sílu, víru a lásku. A bavilo mě to.

Musela jsem zvládnout úplně všechno, ale ptala jsem se, neustále jsem makala, po práci jsem tam byla hodiny navíc, abych si procvičila znalosti a dovednosti ze školení a mluvila další hodiny s kolegy o tom, jak to dělají oni, jaké mají kontrolní mechanismy, aby nedělali chyby… Sbírala zkušenosti. Moje práce byla moje vášeň. Dala jsem do toho všechno, celou sebe.

A jak jsem vyšla ven, plakala jsem vnitřní bolestí z odchodu milovaného partnera, z celých těch podělaných dvou let předtím. Přitom jsem věděla, že vzájemné opuštění je cestou do pekla pro oba. Že tudy cesta nevede.

Mezitím jsem se učila v mizivých okamžicích volného času na přijímací řízení na Univerzitu Karlovu. Musím to prostě všechno dát! Současně! Nemohu přece žít jen jednostranný život. Práce a pak domů… Na to nejsem stavěná. Chci žít bohatý život! Tolik jsem o to stála. Před deseti lety jsem tam začala studovat a po pěti letech jsem ukončila pro vážnou nemoc. Moje škola, studium obecně, práce s informacemi, další moje vášeň. Cítila jsem, že nastal čas to dodělat. Vrátit se. Čas usápnout magistra a připsat si další titul před jméno. Čas zvítězit.

Bez partnera, s těžkou prací, po těžké nemoci, přijímačky na krku, v práci se netvářili na školu dobře. Byla jsem jen řádek ve statistikách, jen kus mluvícího masa s číslem. Jako běžného operátora v původním týmu si mne mnohem více cenili. Tady, v elitě, vůbec. Musíte mít ještě lepší výsledky, než máte. Jste pomalá. Tak jsem šla snižovat čas.

Ze začátku jsem měla o to horší výsledky, nakonec jsem to nějak dala tak, abych měla výborné výsledky a průměrně špatný čas. Moje výsledky se vyšplhaly opět na 105-130%, táhla jsem tým po této stránce, ale hovory jsem měla dlouhé. Mimo normu. Na lince znamená čas hodně. Objevila se životní šance se naučit, na co se v hovoru vykašlat. A smích a povídání mezi řečí to nebylo… Bez toho bych totiž pracovat nemohla. Já nejsem stroj.

Pracovala jsem duchovně na pochopení svého přístupu ke klientům a přišla na to, že ostatní je prostě neopečovávají. Jen řeší problém, který mají a tím získávají svůj čas. Nicméně tím, že já jsem šla do všeho a ptala se jich, jak to mají a co chtějí, jsem měla výborné zachraňovací a prodejní výsledky. Začala jsem víc vnímat co vypustit a hodně mě to posunulo v oblasti intuice. Prostě jsem si daného člověka navnímala a šla jsem najisto. V každém hovoru jsem byla naslouchajícím predátorem, který neomylně slyšel cinknutí možné potřeby a rychle si spočítal, kolik zákazník ušetří s tou či onou kombinací služeb. Nebát se nabídnout, mít odvahu to udělat hovor za hovorem, to chtělo mít taky koule.

Tahle práce mi dala to, co jsem potřebovala. Přitvrdila jsem sama na sebe a objevila, jak začínat každý hovor znovu a znovu s láskou, úsměvem a trpělivostí, ať je tam kdokoli a má jakýkoli problém. Ať pláče či nadává, křičí nebo se směje. Na výpovědní oddělení nevolají lidé, kteří jsou v pohodě… Milovala jsem tu možnost řešit vše a mít pravomoci rozhodnout skoro všechno mimo hranice běžných možností operátora, udělat nabídku na míru klientovi.

Větší odpovědnost znamenala větší radost z práce. Z práce jsem chodila nabitá a odpočatá. Nešla jsem za hranice etiky a snažila se vždy vyřešit situaci poctivě a hlavně fér pro klienta, aby ode mně odcházel spokojen a sice moc neušetřil, ale hodně se mu rozšířilo pole možností komunikace v životě. Aby odcházel a usmíval se. A to se dařilo.

V týmu to bylo fajn, ale byl tam jeden a ten se choval jako prase. Když jsem ho občas slyšela, vnímala jsem to, jaká nikdy nechci být a nebudu. Byl pro mě obrovským odstrašujícím lidským případem, odpadem, který dokázal říci paní, co mu plakala do telefonu (protože jí vědomě rozplakal a ještě se jí divil do telefonu, že pláče), že jí vezme slevu, pokud si nekoupí nový produkt, když jí mohl dát jiné slevy a utišit ji. Reálně jí pomoci, místo aby jí dral z kůže až do krve a sadisticky to prožíval. Kvůli pitomé akvizici. Pár korunám navíc k platu takové utrpení, zbytečné… Ale naučila jsem se tím pádem bránit svůj prostor a prostor klientů, protože jsem musela vyargumentovat, proč se to či ono nedělá.  A že jsem byla ostrá hodně často.

V práci mi řekli, že jsem se zavázala k tomu, nevzít si půl roku dovolenou. Měla jsem ještě loňskou a chtěla na přijímačky v úterý volné pondělí a středu, abych se z toho nespaní vzpamatovala. Přišlo mi, že mám schválenou středu až pátek. Myslela jsem, že mě trefí. Prý mám mít radost, že mi vůbec dali dovolenou. Když mám ale přijímačky v úterý, k čemu mi bude volno až ve středu? No jako utíkat z práce nebudu, nemám to zapotřebí takové úniky, silná jsem dost. Když mě nepustí letos, pustí příští rok, pro jedno kvítí slunce nesvítí. Já se budu učit pořád stejně, jako kdybych tam šla. Tak se budu učit o rok dýl a co… Mně to nevadí, miluju studium. Dělám to pro sebe. A studovat chci celý život.

Mysleli si, že mě mohou vydíráním zlomit, ale na mě neplatí ani cukr, ani bič. Nepočítali s tím, že jsem tak silná. Odolná proti manipulaci. Nevím, co si tím chtěli dokázat… Asi si taky chtěli dokázat, že mě zvládnou. Moje supervizorka mi jednou řekla, že si se mnou neví rady, že neví, jak na mně. Myslím, že jsem se na ní tenkrát usmála…

Já nejsem motivovatelná jinak než zevnitř. Vlastní vnitřní motivací. Nekoupí si mne penězi, ani jejich odebráním, co si o mně myslí kolegové je mi jedno, protože dělám stejně všechno pro to, abych byla v harmonii se všemi, tak takové jako „oni na Tebe koukají“, na mě neplatí. Na strach nefunguji, na rozkoš také ne. Nevěděli si se mnou rady a tak to zkoušeli…

Nějak zapomněli na vlídné slovo a úsměv, na to, že mám být parťák, ne otrok… Na to, že jsem svobodná a svoboda je vnitřní stav, který vám nikdo nemůže vzít. Stejně jako vaši víru. To prostě nejde 🙂 To je asi v jejich komplikovaných myslích ani nenapadlo. Myslím, že týden před přijímačkami mi tedy řekli, že na základě mých pracovních výsledků mi umožní jít na přijímačky. Neměla jsem k tomu co dodat… Bylo mi to jedno, přijímala jsem život takový, jaký je.

Takový zásah do osobního života jednotlivce… Jak mohou manipulovat s něčím takovým, tak důležitým? V květnu jsem kvůli práci a nemoci odložila přijímačky až na červenec a oni rozhodují za mě, jestli mi umožní či neumožní dokončit něco, na čem dělám deset let? Lidi, který si doma nepřečtou ani knížku? Který nemají žádnou školu? Netuší, co je síla informace? Co to je přežít několikrát vlastní smrt a vrátit se zpátky na trať? Lidi, kteří vedle mě už zítra nemusí být? Tohle je přece můj život, moje šance. Moje tvrdě vydupaná šance. Ale zavřela jsem oči a šla jsem dál.

V pondělí jsem ráno jak na potvoru nechala hrnec na plotně a spěchala do práce, nevěděla jsem kam dřív skočit mezi zvířaty, učením a jinými povinnostmi. Volala mi policie, že hořím. Paráda. V práci jsem řekla, že mi asi doma hoří a že tam mám zásah a že si beru půl dne dovolené. Bylo mi řečeno, že ne. Že nikam nejdu, že je silný provoz. Řekla jsem, že odcházím. Bylo mi řečeno, že si to musím napracovat. Už jsem viděla, jak z trosek černého bytu odcházím do práce napracovat si zásah policie či hasičů a nemám žádné volno ani dovolenou, abych svůj život dala do kupy. Tak takhle teda opravdu ne…

Byl to můj život! Ne jejich. Nejsem a nebudu ničí hračka. Já se uživím slušně kdekoli a za podprůměrný plat se bakalář s prodejními dovednostmi a vycvičenou intuicí uživí všude. Celý svět je pro mě otevřený a já svou šanci chytnu za pačesy a vyberu si dobře. Bohové mi vyberou dobře… Rozhodla jsem se ukončit svou práci, přese všechnu lásku, kterou jsem k ní chovala. Práce super, ale vedení prasata bez jakékoli zodpovědnosti k druhým, k lidem, kteří na ně vydělávají a plní jim výsledky. S tím jsem jela domů.

Odpoledne a celou noc jsem se učila v chladném smradlavém bytě, zvracela z přiotrávení se zplodinami, které všude smrděly ze stěn. Ráno jsem vyrazila ve čtyři a na devátou byla na přijímačkách v Praze. Modlila jsem se k bohům, abych to dala, abych to přežila, abych našla novou práci, protože toto už bylo za mé hranice. A já si své hranice sakra hlídám.

V práci mi pak bylo řečeno, že jsem prý neřekla „prosím“ a proto mě nepustili. Už jsem se jim vysmála a nejvíc jsem se smála, když jsem zjistila, že mohu odejít ke konci měsíce, protože mám smlouvu na dobu určitou a ještě nedali pokyn k prodloužení a nic není podepsané. Neuvědomila jsem si, že mám smlouvu na dobu určitou, svou práci jsem brala velice vážně a už nafurt… A byla jsem v ní dobrá…

Tak jsem odešla, část dovolené si vybrala, část mi proplatili. Odešla jsem v dobrém a férově. Před koncem poslední směny jsem místo volání vyčistila a umyla stůl, odevzdala veškerou dokumentaci a už jsem se tam nevrátila.

Přijímačky jsem dala jako osmá až desátá ze sedmatřiceti přijímaných. Dobrý začátek.

Rekonstrukce bytu a malování, to bylo drsné, ale už je to skoro za mnou. Půl roku se s tím patlám. Mezitím stačila jediná noc, pár hodin vášně s bývalým partnerem a byla jsem v tom. Co teď? Musela jsem se smát, až jsem zatínala svaly hořkým pláčem nad ironií osudu. Tak ráda bych měla děti, ale v tomhle? Za těchto okolností? Nedovedla jsem si to představit. Za několik týdnů jsem spontánně potratila, bývala by to byla dvojčata a najednou nebylo nic. Krvácení a pak prázdno… Další obrovská ztráta, obrovská rána. Žal byl příliš velký a mé tělo to neuneslo.

Měla jsem před sebou hodně další duchovní práce v této temné noci duše a vůbec jsem potřebovala čas si srovnat svůj život. Odešly mi zuby, v říjnu jsem během jednoho týdne přišla o celou stranu zubů. Dvě velké stoličky, zánět kosti, o zbytek jsem přišla v minulých stresech o pár let dříve. Zemřeli mi mí dva potkani, Quítko a Qytička, zlatíčka moje. Přijímala jsem rány osudu jednu za druhou.

V tu dobu si také udělal úraz můj nevlastní otec, jež se jako alkoholik opil, spadnul na hlavu, těžce si poškodil mozek a ochrnul na půlku těla. Po dvou a půl měsících zemřel na zápal plic. S matkou, jež jsem pomáhala a které jsem vyjednávala vše související s jeho závazky, jsem se na základě dalších osobních preferencí rozešla, neboť skoro ve čtyřiceti se nenechám bít od vlastní matky, jež prostě zešílela nemožností mě jinak ovládnout než násilím, hlavně tu „HNUSNOU CTNOSTNOST, co v sobě máš,“ „jak slušně MLUVÍŠ, to nesnáším! Řekni mi jéštééé něěěěěcóóó!“a „tu spodinu, o kterou se staráš“ a „to, že se vytahuješ, že studuješ a CO studuješ! Bezdomovce a alkoholiky! Nesouhlasím s tvým studiem, akorát jsou to příživníci, co si tu nakradou z dotací miliardy mezi sebou! Je jich asi PĚT! Furt to slyším v televizi! Ty tvoje NEZISKOVKY, hajzli jsou to!“, „jdi už s tím svým Kojotem taky do prdele a s tím druhým taky! Přes práh mi nevleze!“, „Jsi prostě postižená, kripl! Celej život jseš jiná! Nic na tebe neplatí, krávo debilní!“ a to, co dělala celý život, se na stáří jenom prohloubilo. Hotovo.

Všechno pryč. Už žádný řev a křik. Žádné citové vydírání, už toho mám taky dost… Už to prostě nechci. Buď to pije nebo to na mě řve a bije mně to. I když je tomu sedmdesát. V životě už na mě nikdo nesáhne…  Tohle byla prostě poslední kapka. Čtyřicet let takového přístupu ke mně… Strašný. Kdo máte normální rodiče, děkujte bohům… Já je nemám. A můžu se stokrát chovat dobře, ale když jsou ti lidé mimo, úplně jiní, nic nenadělám. A veškerá moje duchovní práce, práce pro lidi, pro zvířata, pro bohy… Jako by nebylo. Každý můj úsměv jako bych se smála do zdi, ale i ta zeď má pozitivnější přístup než moje „rodina“.

Když jdu k nim, jako bych vstoupila do vibrací úrovně zahulené čtvrté cenové hluboko po půlnoci, když už jsou všichni opilí a řvou na sebe. A já jsem zvyklá žít v klidu, v lásce a míru, mezi svými, které si velmi, velmi udržuji. Vytvářím si vlastní rodinu. Širokou rodinu, která mě nenechá padnout. Síť přátel, lidí se kterými se cítím dobře. I díky tomu jsem silnější než jiní, protože většina lidí si nemusela projít takovým peklem. A vlastně je to dobře, že jsem si to zažila. O to více si vážím každé dobré myšlenky, každého vlídného pohledu a vlídného slova lidí kolem sebe. Nesmírně.

Během zbývajících měsíců od května do konce roku jsem po rozchodu s bývalým partnerem zhubla asi třicet kilo půsty a zpracováváním utrpení celkově. Trochu si opravila tělo, hodně duši a posunula si tělesné hranice. Rozhodně jsem posílila ducha a mohu se s lehkým pousmáním podívat na svou dosavadní duchovní cestu. Možná jsem pár věcí i pochopila…

Našla jsem si také práci a duchovně se napojila. V práci na mě čekají a já  budu nastupovat fyzicky od 1.1.2017, ale během té doby jsem se účastnila aktivit a zabíhávala se. Zkoušela ťuknout tady a tam… Měla jsem a mám z ní radost, fakt splněný sen. Spojení intuice, psaní a obchodu. Mohu být ještě tolik co prospěšná firmě, která hraje fér a hlavně poskytuje komplexní služby. Jsem zvyklá na vysokou laťku a i zde budu usilovat o co nejlepší výsledky. Jo, šéf se hezky směje, cítím se s ním dobře a budu mít bílý stůl jako správná šedá kancelářská myš 🙂

A ví, koho bere do svého brazilského týmu fotbalistů. Se svou spiritualitou jsem se nikde netajila a vzal ji jako svou výhodu, což ona také výhodou je. Rozvinutá intuice je při jednání s lidmi hodně potřeba. Těším se, že jeho důvěru nejenom že nezklamu, ale naopak ji naplním. Jeden můj šéf mi po čtyřech letech řekl, že jsem jak buldok. Zakousnu se a nepustím. Jdu si za svým… Krok za krokem, rok za rokem. Možná nejsem rychlá, možná nejsem ani chytrá, ale jsem houževnatá a odolná. Vytrvalá. Pomalu tu práci zvládnu, vejde mi do krve a budu pracovat den co den ku spokojenosti bohů a všech lidí, se kterými se budu setkávat. Hovor po hovoru, text po textu… S úsměvem.

Rozpracovala jsem dobrovolnickou aktivitu na dvou místech, v elektronické knihovně pro nevidomé INFOBLIND, kde budu pracovat jako korektor, a v Lize lidských práv, kde budu vést ambasadorský projekt na podporu práv psychiatrických pacientů „Každý jsme někdy tak trochu na hlavu…“ Od ledna jdu na to. Už jenom doťuknout pár věcí. Moc o to stojím z mnoha důvodů.

Nakonec jsem i povolila stavidla a dovolila si mít kousek štěstí, radosti v životě. Podporu a zázemí, lásku, co mi tak chyběla a kterou jsem neustále vydávala jenom já. Rozhodla jsem se proměnit pouto s bývalým partnerem v trochu odlišné a přijmout nového partnera, kterého budu milovat, respektovat a ctít, pečovat o něj a budu se snažit učinit ho šťastným.

Ukončování vztahů a pout je stejné umění, jako jejich tvoření i budování během trvání pouta. Je to velké umění, dobře ukončit životní etapu. Já to zvládla. Do nového roku jdu s čistým štítem. Pouta nejsou přervaná, jen proměněná, s kým jsem se stýkala dříve, s tím se budu stýkat znovu. Původní rodina je pryč a je to tak dobře. Než udržovat z povinnosti nekvalitní vztahy, co budou jen brát sílu, radši kvalitní a do nich dávat celou sebe, jako by každý den, každá setina vteřiny, měla být poslední. Žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Žít podle Božství, které mě obklopuje v neuvěřitelné variabilitě tvarů a možností, Božství, které mě na mé Cestě poznání miluje.

Milovat, respektovat a ctít život jaký je…

11954664_524210554397062_9116040432087832323_n.jpg

2 komentáře u „Rok 2016? Ano. Hodně jsem se naučila.“

Komentáře nejsou povoleny.