Vrcholek ledovce

„O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Ludwig Wittgenstein

Lze mluvit o ledovci, z něhož vidíme jenom špičku? Lze mluvit o příběhu, neznáme-li konec příběhu? A koncem není žádná šťastná či nešťastná událost, příběh vždy pokračuje dál, stejně jako ledovec přibývá a ubývá, mění své složení…

Ledovci i příběhu lze tiše naslouchat. Ale pochopit ho můžeme jedině v celistvosti, kterou nevidíme, jen cítíme. A to je ošemetná věc.

Jako s tím slonem. Jak pochopíme slona v jeho celistvosti? Prizmatem svého života namíříme baterku na kus nohy, na ocásek, na chobot, na kel. Osvítíme ho ze shora, neuvidíme ho zezdola. Podíváme se z boku a druhý bok nám uniká nehledě na světlo a prostředí, v němž slona zkoumáme a to nikdy není typický slon, jelikož každý slon je individuální a norma je jen mnoho slonů statisticky zprůměrovaných.

A tak je to se vším.

Je zdraví smyslem života? Myslím, že ne. Zdraví samo o sobě není ničím. Služba pro druhé je tím, k čemu může sloužit zdraví. Ale co když může být službou pro druhé i zpověď a žití nemoci? Hrdinou není přeci jen ten, který přežije, ale i ten, který padl na své cestě. Zvlášť při službě druhým.

Chceme být snad hrdiny? Nebo jen přežít všední život? I všední život je hrdinství, každý přežitý jeden den. Vidíme to všude kolem sebe…

A co duše a duch? Z neviditelného přichází viditelné. Zkoušku můžeme složit jen tak, že se jí zúčastníme. Jinak to nejde.

„Není vůbec důležité, kolik ran dostaneš, záleží jenom na tom, kolik jich uneseš a jestli jsi potom schopen znovu a znovu vstát. A to je to hrdinství, které v sobě máš nebo nemáš. A ty ho v sobě máš, já to vím, jsi můj syn“. (Rocky)

Žít  a prožít! Až do konce.