O tanci, živelném chování a stydlivosti

Opět jsem cestou z práce na hlaváku podupávala do rytmu, tentokrát na Horkýže slíže. Mám zavřené oči, užívám si muziku a najednou mi někdo dá ruku na rameno. Asi jsem nepůsobila moc profesionálně a seriozně na nového druhého šéfa, ale jeho oči se smály. Suše jsem polkla a z děsu zaměstnance přistiženého při neprofesionálním chování na veřejnosti se rozesmála a začala mluvit o práci.

A je to. Sice o tom facebookuju, ale doopravdy mne nikdo z kolektivu neviděl podupávat v rytmu uprostřed davu lidí, vodit nevidomé, křísit závislé po dávce, klevetit s lidmi na úplném dně a motivovat je k návštěvě pomocných rukou, řvát a zorganizovat šokovaný dav do spolupracujících jedinců při nehodách, kdy jsem náhodou u toho a cíleně zachraňuji život, protože to umím, tak třeba dání přednosti vynesení zraněného třicetikilového kluka v náruči do šestého patra před včasným příchodem do práce. V soukromém životě jsem naprostý živel a měnit to nehodlám za žádných okolností.

Svěřuji se příteli, že opravdu ráda tančím, ale jen tak, o samotě, a že z toho mám vnitřní radost. Napsala jsem o svém přístupu k tanci před časem článek Tajná fantazie a tak si o tanci povídáme.

Níže jsou dvě fotky, jedna ukazuje realitu Hříšného tance, o kterém v článku píši, realitu smíšenou se snem většiny lidí, druhá ukazuje mojí realitu. Většinou mne opravdu potkáte v lese, v jeskyni nebo také nikde, protože píšu článek či se věnuji zvířatům.

dsc00794
„Mám rád tanec a určitě někdy vyrazíme zatančit si.“ Píše On.
„Neumím vůbec nic. Mám jenom vnitřní radost.“ Odpovídám.
„To nevadí, je to jednoduché, vnitřní radost bude stačit.“ Zklidňuje mně On.
Namítám, protože… a popravdě…  i ta poslední děvečka od hnoje umí tančit lépe než já.
„Nech toho, buď chceš nebo odmítni, ale byla by to chyba. Tanec je o radosti a dobrém pocitu, trochu smíchu a trapasů k tomu patří.“
Nějak mi pak došly slova, takže v dubnu či květnu půjdu tančit poprvé po devatenácti letech netančení…
Křest ohněm.
devicky-13-14-8-16-134