Co je to hlavní

Pátek večer, půl osmé. Jdu z práce. Dala jsem si přesčas. Vidím, že v čínském bistru v Brně na stanici Tábor je ještě otevřeno. Majitelé, co tam vydávají jídla, uklízí.

Že bych si koupila pozdní večeři, ať nemusím vařit? Já bych tedy nevařila, vzala bych si jablka, ale mohla bych, kdybych chtěla. Ale já si chci dát nějaký kvalitní důvod na koupení večeře. Přemýšlím, nohu nakročenou na schodech, proč tu ráda kupuji jídlo. Vstupuji dál.

„Dobrý večer, máte ještě něco k jídlu?“

„Už máme jenom kuřecí na kari s nudlemi.“

„Paráda. Tak jednu velkou porci.“ Koukám na to a paní nandavá jídlo do plastového talířku. Chci to s sebou.

„Víte, proč tu ráda kupuji jídlo? Vím a cítím, že tu máte posvěcený prostor,“ projedu rukou ve vzduchu do půlkruhu. Zastavím se s ní u smějícího se Buddhy na kruhovém oltáři v rohu, kousek od stropu. Je tam celý džbán vypálených tyčinek, které koukají do vzduchu, květiny, dary. Je přítomen samotný Buddha a dobří duchové.

„Tam, pod Buddhou, ráda sedávám, dobře si tam odpočinu.“ Pár se na mě dívá pátravě.

„Jak dlouho tu jste?“

„Jako na tomhle místě? Šestnáct let.“

„Hmmm,“ zabručím, “ to je výkon.“

„Skoro šest tisíc dní…“

„To máte pravdu, skoro šest tisíc dní.“ 16 x 365 je 5840 dní, v duchu si to zhruba počítám.

„Jídlo je tu nabité pozitivní energií a dělá mi to dobře.“ Oba se usmívají, dívají se po sobě a usmějí se i na mě.

„Děkujeme. Je to vírou.“

„Já vím. Víra je hrozně důležitá věc.“

„My jsme buddhisti.“ Odmlčí se pán.

„Myslím si, že Bůh je jenom jeden,“ řekne.

„Ano. Bylo by to nespravedlivé vůči miliardám stvoření před námi a miliardám stvoření po nás, kdyby bylo jedno náboženství ‚to pravé‘. Každý se někam narodíme, do nějaké společnosti, do nějakého světonázoru a náboženství. Je to o dobru, které v sobě máme a předáváme dál, je to lidství v nás, protože to, že pomáháme všemu a všem, z nás dělá lepší bytosti a dělá svět lepším, je to o tom, myslet tak jako v tom…“ Zadrhnu se a dávám si na srdce dlaň.

Nevím, jak mám říci, že žití v božství a upřednostňování božství před vlastními touhami a názory, před ‚egem‘, z nás činí teprve lidi s vlastním názorem. Že to je to, oč jde. Proto jsme tady. Učíme se, jak mít pokoru před bohy a před vesmírem, před ostatními lidmi, zvířaty, rostlinami, věcmi, přírodou obecně. Učíme se, jak mít pokoru před sebou samými. Ego to tedy zatím nikdy moc nevytrhlo. Je to takový učební program.

„Je to o vcítění, o prožití,“ usmívá se v lehce pobavené póze pán.

„Ano,“ klopím oči já a usmívám se. „Vy jste buddhisti, já jsem pohan, jsou tu křesťané, muslimové, tisíce dalších náboženství. Ale člověk je to pořád jeden. A víra, ta je jenom jedna.“

Chvíli mlčíme. Paní ukáže zpoza pultu na zabalené jídlo, už zaplacené. „Tady máte jídlo.“

Usměji se. Ano, mají do sedmi a je tři čtvrtě na osm. „Děkuji za jídlo po pracovní době,“ jemně skloním hlavu s úctou k jejich neutuchající práci a všemu, co do svého života, do své práce, do nás, vnášejí dobrého.

„Hezký víkend,“ podívám se na ceduli, kde mají volno jen jeden den v týdnu, v neděli, a odcházím z šesti tisíc dnů starého svatého poutního místa, kam chodí stovky lidí čerpat sílu na každý den…