Archiv pro rubriku: Sny

Sen o tom, jak funguje Země

Byla jsem někde ve městě, byl krásný den a já si všímala, jako je mou obvyklou praxí, prasklin v chodníku, různých abnormalit a viděla, že jsem našla nějaký starý poklad. Zlaté, měděné, ocelové miniatury různých člověčích nástrojů, nábytku, hrnců i rituálních prostředků, prsteny, polodrahokamy. Klečela jsem tam a ostatní se přišli podívat z naproti stojícího průčelí domu, kde bylo jakési muzeum, kde měli stejné věci, co já jsem našla jako miniatury a doplňovaly se. Průvodce mi řekl, to, co oni mají vystavené v domě, k tomu mohu najít v zemi ještě doplňující se kousky a je to v pořádku.

Šla jsem dovnitř, do času tak před dvě stě lety, dámy nosily klobouky a šaty s honzíkem, procházely muzeem, byly tam především ženy. Obdivovaly jsme krásu, kterou naši předkové uměli vyrobit a využívali kdysi. Koukala jsem se do svých dlaní plných pokladu a viděla, jak se to doplňuje či je to zcela identické.

Odložila jsem vše na postel, manželskou postel, a začala povídat, jak funguje Země. Dámy se u miniaturního kafíčka bavily mezi sebou a jen občas vzhlédly, jako na program, co tu je, který lze jen tak přehlédnout jako obrazy v muzeu.

Ve své bílé dlouhé říze jsem vylezla na tu pérovou postel, zakrytou povlakem barvy slonové kosti. Všichni zvedli hlavy a šokovaně koukali, co jsem si to v muzeu dovolila.

Řekla jsem:“Jmenuji se Lucienne Delfína Poláková a jsem kněžka Země. Jestli se chcete něco dozvědět o tom, jak Země funguje, z čeho se skládá, jak vznikne tak nádherný minerál, jako držím v ruce, jak funguje gravitace a proč lidi, když jsou u vody a skočí z dvoumetrové lávky, nelítají, naslouchejte!“

Usadili se čelem ke mně a naslouchali. Jak postupně korzovali po domě další lidé, přidávali se i oni. Nebylo jich příliš mnoho, ale ani příliš málo.

Mluvila jsem. Samotnou mě to vzbudilo a já jsem poslouchala svá slova o tom, jak funguje Země, podaná mým lidským způsobem přístupným všem. Sama jsem se ještě po vzbuzení poslouchala, jak mluvím nahlas o gravitaci, o geologii, o vzniku minerálů, o tlacích v Zemi, o tom, že i ona má úkol, stejně jako my. Vývoj.

Ležela jsem v posteli a prožívala to, co říkám a zároveň v lucidním snu vidím. Pak jsem se rozhodla pokračovat ve svých denních běžných povinnostech.

zluty-fluorit-krystalky
Fluorit žlutý se sbírkovými krystalky

Sbírkové krystalky žlutého fluoritu mají silnou ochrannou moc na duševní úrovni, posilují naše myšlenky, potlačují silné emoce, zvyšují sebedůvěru.

Sen o krásném ostrově a lázních uprostřed

Tenhle sen píšu proto, abyste věděli, jak moc mě ovlivňujete a když mě všichni sepsujete, tak mě to pak trápí a výsledkem je třeba takový sen.

Mé snové krajiny se krásně prolínají. Výsledkem jsou celé kilometry čtvereční krajin, které procházím ve snu. Nejenom dopředu, dozadu, ale do všech stran, až si připadám jak v Zeměploše, když po dvaceti dílech vydají mapu Ankh-Morporku. Železná logika v uspořádání krajiny, která ukazuje, jak mají situace v životě logiku i ve snových krajinách, které odrážejí dění v mysli i ve světě.

Z téhle krajiny znám už několikrát takové jezero, průhledné, s kamínky a různými amulety a talismany, které sbírám. V tomhle snu jsem sbírala desetikoruny, protože mi na hlavní pracovní poměr nabídli 5600Kč hrubého a já už jsem fakt neměla vůbec na nic, tak jsem hledala v jezeře peníze. Mělo to být za práci u počítače, nějaké složité tabulky a ježdění s kamiony – konkrétně parkování vzad do úzkých mezer. Kamiony byly s návěsem. Říkala jsem:“Já takovou práci vůbec nemůžu vzít, i když je to jediná práce, která je k mání. Jak bych vůbec žila?“ Jak se to vůbec shoduje s minimální mzdou? Jak si to vůbec můžou dovolit mi regulérně nabídnout práci za 5600 hrubého a myslet to vážně (parkování vzad mi nikdy nešlo a parkovat kamiony s návěsem, to je snad zlej sen).“ Toto je reálná životní situace, kterou právě prožívám. Za mojí práci mi nabízejí čím dál tím míň a já jsem pak v pasti. Ale vy se to dovídáte až teď, takže mě, prosím vás, v komentářích šetřete, neřeším jenom duchovno. 

Octla jsem se na klinice, kde jedno patro bylo pro lidi, kteří měli zvláštní věci v hlavě. Pár lidí jsem tam znala. Byla tam taky moje babička, která už zemřela. Byl tam také pán, který měl nějaký výrůstek v mozku a bál se, aby to nebyl nějaký zhoubný útvar. Nebyl. Dostal foťák, kterým ho fotili a dívali se do jeho hlavy. Já jsem také měla v levé hemisféře nějaký útvar, ve tvaru pazourku. Já jsem strach neměla, cítila jsem se dobře. Pan doktor mi řekl, že další den budou vědět výsledky, co to je. Vzala jsem si foťák, který byl v koši, zřejmě na jedno použití a s balíky prádla jsem se pracovním výtahem dostala ke stěně kliniky. Bylo vidět krásný den. Otevřela jsem dveře a uviděla schody, strašně dlouhou řadu schodů jdoucích dolů v krajině plné zeleně. Ty stromy byly úžasné, modré nebe, vůně kolkolem a dole jsem viděla to jezero, jak se bliští. Došla jsem dolů, hledala ty desetikoruny a došla k tomu, že aktuální nabídky práce jsou víc než otrocké a že se mi to nelíbí. Jakmile má někdo změněnou pracovní schopnost, tak po něm chtějí horší práci než pro normálního zdravého za ani ne minimální mzdu. Moc jsem si přála normální práci za normální peníze. K čemu jsem studovala, když je to pak o hovně…

Dosbírala jsem peníze, doráchala jsem se v mělkém jezeře. Fotila jsem kolem sebe okolí a zaujalo mě pár postav, které vybíhaly ze spodních pater kliniky, která působila až neobvykle vysoce, byl to takový objekt uvnitř kopce, kterého prorůstal odzdola až nahoru. Šla jsem dovnitř a viděla kus baletního představení uprostřed arény sedadel a v jednom kusu kruhu byla reklama na lázeňský pramen z Karlových Varů. Princip celého toho představení bylo představení lázeňského pramenu jako základu celé kliniky a ostrova. Viděla jsem nedokonalé představení, temný sál, žádné medaile nebo ocenění skupin, které tam měly vystoupení. Začala jsem přemýšlet a zlepšovat představení. Dokonce tam byl jeden pán, který režíroval vystoupení baletek a měl připravenou na konec představení dvouocasou černobílou lišku. Tyjo, to byla bomba. Takovou lišku jsem ještě neviděla, ale podařilo se mi jí vyfotit. Udělala jsem spoustu fotek. Byl čas vrátit se nahoru na kliniku pro výsledky vyšetření.

To sice nevíte, ale minulou noc se mi zdálo o chlapovi, kterému smrděly nohy a nerad se myl, ale rád se mnou byl a tomu jsem se s vyšetřením vůbec nesvěřila, jako se nerada svěřuji s důležitými věcmi, dokud nenastal čas, což může být třeba i za pár měsíců či let. Ale byl tam.

Výsledkem bylo, že není třeba vůbec nic dělat, že jsem v pořádku. Ten pazourek tam prostě patří. A s tím, že mám trochu jinak tvarovanou hlavu, si nemám vůbec dělat starosti. Sešla jsem znovu dolů do hotelu, co byl pod klinikou. Vymyslela několik scénářů, popsala i nějaké obálky plnícím perem. Byla jsem svými nápady nadšená. Ten lékař, pod kterého to celé spadalo, zase vymyslel, že dřevěné lavice poskládané do arény vystele hermelínem (hranostajový královský hábit) a celkem jsme to dobře dávali dohromady. Měla jsem přehršel nápadů. Lidé tam byli zmatení, nestíhali moje nápady. Já jsem jenom sršela marketingem.

Nakonec jsem hotel i kliniku opustila a šla do volné přírody k jezeru a dívala se na blyštící kamínky a maličké poklady, které jezero obsahovalo. Byla to taková konkluze – mám sice jinak tvarovanou hlavu, ale svět kolem mě i ve mě je v pořádku.

 

 

Střídání Světla a Tmy

Zdálo se mi o tom, že jsem si na pravý prsteníček navlékla kopii prstenu se zirkonem, co je můj nejoblíbenější prsten přes věky. Byl tam drahý kámen, také s ploškami, vypadal trochu jako nepravidelný broušený démant uprostřed indigově fialový, jako ametyst, s výraznou levou stranou, která tak dvojnásobně přerůstala stranu pravou, která byla výrazně standardnější.

Také se mi zdálo o dvou mužích, z nichž jeden, ten jemnější z nich, se obléká za ženu a i se tak maskuje a vypadá. Žijí spolu a loupí spolu banky. Úplně super bylo, když si někde v Nizozemí vykradli banku a odvezli si kamion plenkových kalhotek maskovaných za běžné účty. Pak prožívali příběh loupežné dvojice na útěku a spolu tak zestárli. Viděla jsem jednu scénu, kdy se během deseti prožívaných let hádali o to, že neměli děti. V jedné verzi příběhu byli nešťastní, v druhé byli vlastně relativně spokojení a bylo to jenom tak naoko, aby bylo dráma. Scéna, kdy leží na zahradě na dřevěných lehátkách a jemnější maskovaný muž jemně škrábe dlouhým nalakovaným nehtem hruď mužného muže a povídají si hrubými hlasy o dítěti, se mi vryla do hlavy.

Dnes jsem překonala svůj strach a nechala se ostříhat. Co nejdříve si nechám udělat manikůru a překonám strach z dotyků druhých lidí. Mám novou práci a je třeba vypadat perfektně. Jsem naprosto nadšená, plná energie a nových nápadů. Zdraví funguje.

Odešel mi starý lustr a dneska mi domácí přinesl lustr nový. Je to takový jednoduchý lustr se třemi velkými černými svítivými tělesy, takže mám najednou opravdu hodně světla.

Strašně se těším na tuhle etapu mého života. Ta tma už mě ubíjela dost dlouho. Pokud to tak budu cítit, napíšu ještě blíže o transformaci pocitů a událostí přechodové zóny mezi Světlem a Tmou.

Každopádně už mám tyhle vzlety z tvrdých pádů už tak zažitý, že už se sebou umím zacházet. Dneska už tak nějak víc chápu Kojota v roce 2006, kdy jsme si porovnávali horoskopy a on mi dal poznat svoje moudro v tom přijmout osud takový, jaký je. Doteď si vracím naše okamžiky jako film a pamatuju si skoro všechno.

Hrozně ráda bych s ním sdílela svoje slzy i svoje radosti, ale momentálně je provozně duševně nedostupný. A tak o tom ani neví, že se něco děje a mohl mi podat ruku, abych se tím neprokousávala tak sama. Holt mám smůlu. Kamarádky moc nepochopí některé věci, které může pochopit jenom člověk, který je se mnou zažil.

A to je na tom to smutný.

Jak jsem byla zamilovaná a v kostele jsem se otáčela kolem své osy

Byla noc. Žila jsem ve svém původním domově a kupodivu jsem se nehádala s bráchou. Vycházeli jsme si vstříc a bavili se o svých láskách. Písemně jsme si doporučovali postupy komunikace s milovanou osobou, vařili si navzájem snídani a kávu (v životě se mi ani jedno z toho nestalo). Doma bylo velice útulno, čisto a nebyla tam máma.

Měla jsem mobil, nějaký velice moderní. Vzkazy se daly nahrávat do hlasové schránky (no to byl objev, už ani nevím, že nějaká hlasová schránka existuje, ale ve snu mě to udivovalo jako supermoderní vymoženost) a SMSky byly velice dlouhé (ha, druhý objev roku 🙂 ). Displej byl přes celý černošedý telefon.

Potkala jsem léčitele na svém osamělém tahu nocí. Začali jsme si super rozumět. Bavili jsme se o svých metodách a přístupech a spontánně, mezi řečí, se objevovaly naše nadpřirozené schopnosti. Rozhodně jsem sama sebe překvapila! Bavili jsme se už celou noc. Došli jsme do kostela, na plotu kolem kostela byly různé cedulky s nějakými přáními. Byly velké, jako nástěnné pomníky. Kostel byl napůl hospoda. Kostel byl vlevo, hospoda vpravo. Dokonce měl kostel své lavičky a hospoda zase zahrádku s těmi typickými předzahrádkovými stolky. V hospodě se prodávala zmrzlina podobná nanukovému dortu, který měl bílofialovou mixovanou barvu a byl za jednu korunu, zlevněný ze čtyřiceti osmi korun. Jeden jsem si koupila.

Bavili jsme se s léčitelem, že se jeden po druhém napojíme na ten kostel. V tu chvíli jsem se položila horizontálně, asi třicet centimetrů nad lavičku a ve změněném stavu vědomí jsem tam kroužila kolem své osy v takovém barevném oblečení, převládaly černá, červená a bílá. Vlasy a oblečení na mě přepadávalo, jak jsem se točila dokola své horizontální osy a mumlala nějaká svatá slova. Léčitele to nepřekvapilo, prý jsem nebyla první, které se to stalo.

Viděla mě máma, která si pořídila jako nového mazlíčka velkého, asi třicet centimetrů dlouhého, papouška. Papoušek se u mě choval jak kočka a jenom jednou se mi pokusil uklovnout prst. Máma řekla, že ho prodá, že k ní se tak hezky nechová. Chtěla naprosto přítulného papouška a to on nebyl. Také byla vyděšená, když mě viděla motat se ve vzduchu nad lavičkou. Vůbec netušila, že bych dokázala při napojení na spiritualitu udělat takové věci. Teda spíš se to spustilo samo, jak jsem se napojila. I já jsem byla překvapená, jak jsem se tam tak motala.

Další z mých nadpřirozených schopností bylo nadzvednout taroty. Jednoduše jsem je rozdělila na dvě hromádky a ony se ve tmě tlumeně rozsvítily a zdvihly se asi o deset centimetrů nad mé dlaně. Byla jsem nadšená. Léčitel také. Viděl, že mám talent. Ukazovala jsem to mámě, ale nevěřila mi, že to nešvindluju. Také přišel nějaký pán a tvrdil mi, že jsem karty zelektrizovala či co, prostě jsem něco udělala s atomy, a proto karty plují nad mými dlaněmi. Je to prý fyziologický jev. No co řekl bych si ani nevymyslela, ani bych to nedokázala udělat. Prostě jsem jenom natáhla dlaně a karty samy levitovaly. Nevěděla jsem proč zrovna já to mám takhle, ale žádné přírodní zákony jsem neporušila.

Pak jsme se s léčitelem rozešli s tím, že se další den, až se vyspíme, sejdeme. Vzkazy jsme si nechávali na mobilu. Sdělovali jsme si závažné pravdy. Něco jako věčná hermetická a okultní tajemství. Hlasová schránka a SMSky je dobře zaznamenaly.

Šla jsem brzkým ránem spát domů. Šla jsem asfaltovými, osamělými a velmi udržovanámi uličkami městem. Opět mi ujel jak autobus, tak trolejbus, tak tramvaj (byla jsem v centru u nějakých různých nádraží) a zjistila jsem, že bez dopravních prostředků to mám domů zkratkou přes vodu kratší. Na cestě jsem se cítila velmi dobře a vždy jsem zvolila správnou zkratku. Byla jsem potěšená, jakou jsem objevila cestu. Říkala jsem si, že už nikdy nebudu jezdit dopravními prostředky, když tu existuje taková super cesta kolem vody a zelení.

K ránu, už bylo takové to modravé světlo, jsem se rozčílila, že jsem už dost stará na chození s klukem a že chci jiného. V tu dobu mi došla SMSka od léčitele, že mám být za šest hodin v Americe, nevím už přesně kde, byla to známá oblast  (něco jako Florida), a mělo mi zprostředkovat nějaké testy ohledně plodnosti či něco takového. Byla jsem naštvaná, že mohu jít na nějaké testy a přitom nemám s kým bych počala. Hrozně mě to nazlobilo. V tu dobu nevím, jestli jsem vstávala nebo právě přišla domů, ale brácha mi udělal kafe, já jsem se dozvídala další a další pravdy z displeje mobilu a rozhodla jsem se, že do dvou let budu matkou.

Začalo být světlo a já se chystala na cestu k léčiteli a přemýšlela o matce a jejím zbavování se papouška. Bylo mi jí i jeho líto. Nebyla to dobrá cesta, kterou zvolila. Nemohla jsem s tím nic dělat. Byla jsem zklamaná. Ona nerozuměla ani svému papouškovi, ani mně, ani tomu, co se dělo nad lavičkou u kostela a nejblíž jsem si asi byla s mlčenlivým bratrem, co mi rád udělal ráno kávu.

Vzbudila jsem se s dvojakými pocity do pošmourného dne, kdy pořád prší.

 

Štěstí ve snu

Jela jsem někam na dovolenou. Byla to jakási kopcovitá oblast. Ve městě, kde jsem bydlela, jsem byla v jakési slepenici budov na hromadném pokoji s asi pěti či šesti ženami. Pokoj byl hrozný. Měla jsem konflikty s jakousi starší ženou, která mě otravovala kvůli nějaké zelené pletené čepici. Byl tam pes, možná kolie, a s tou jsem si úžasně rozuměla. Chodila jsem s ní běhat ven a skrze slepenice a bylo to super. Byla tam také Agáta Hanychová a její rodina a když jsem kolem nich běhala se psem, tak to vždycky okomentovala.

Jeden večer jsem se seznámila s takovým tmavovlasým klukem. Byl to takový klasický začátek chození. Ráno se u mě stavil ještě před snídaní a šli jsme ven. Šel mi ukázat nějaké divy jeho města. Šli jsme do kopce, jak na nějakou tůru a potěšilo mě, že při přeskakování silnic a chození kolem ozdobných sloupů jsem měla bezvadnou kondici. Udivilo mě, že jsem měla bundu a kalhoty.

Povídali jsme si a já jsem si v jednom takovém postaveném domě – chrámu – lehla na zem a spočítala jsem hodiny na sloupech a stěnách – bylo jich třináct. Celkově jsem jich tam na cestě viděla kolem šedesáti. Byly prostě všude. Vypadalo to jako někde u mostu Legií v Praze a v Karlíně. Proč Karlín, to nevím. Ale řekla jsem mu to. Také jsem si vzpomněla, že jsem v Praze už dlouho nebyla. A tak jsme chodili po bezvadně vymyšlených asfaltových silnicích a průchodech s ozdobnými sloupy. Já jsem sbírala gumičky pro Kojota a drobné dárky včetně vysouvacích dřevěných ukazovátek. Pak jsme skočili z mostu do vody na spodním chodníku, který se utápěl v řece. Taková náplavka.

Seděla tam malá dívka v bílých šatech a když kolem šli kamenní koně a já jsem chtěla přesvědčit chlapce, aby mi věřil, že umím mimosmyslově komunikovat, tak se jeden kůň (konice) proměnil v bílého koně a šel ke mně, jak se utrhl od svého vedení. Měl krásnou postavu a plavou hřívu a já jsem ho jen tak nataženou dlaní zastavila a přehodila mu ohlávku z duhového provazu přes hlavu. Koně si vyzvedli nějací chlapi v hranatém autě, kteří se tam znenadání objevili. Divili se, že mě kůň tak poslouchá. Byl to krásný pocit.

Muž, se kterým jsem chodila do čím dál tím vyšších a vyšších pater z ulic a sloupů, měl radikálně odlišný názor na mimosmyslové vnímání a nechtěl se o něm bavit. Ale on ani nevěděl, že je cestou tolik hodin. Vůbec si nevšímal ani gumiček, ani nápojů či krabic s jídlem. Jen jsme stoupali a bylo víc a víc větrno. Já jsem ovládala krajinu, nacházela potřebné věci a on mi čím dál tím míň rozuměl.

Dívka, malé děvčátko, o mě prohlásila, že jsem víla a naprosto mi důvěřovala. Jeho to sice udivovalo, ale nevěřil tomu, co vidí. Bavili jsme se o kolii a o tom, jak se mi včera ztratila a pak jsem ji našla a oživila. Bylo to moc krásné a emocionálně vybarvené. Stejně tak chození po silnicích, které se nad sebou objevovaly jak nadjezdy a my jsme je slézali k vrcholu. Vypadalo to jako když se jde od Vltavy na Letnou. Strmý kopec, schody, jenom tam byly navíc ty silnice a sloupy s hodinami. Vršek kopce byl čím dál osamělejší a pocitově vysoko a strmý.  Jak jsme šli nahoru v tom větru a kolem stromů a po schodech a cestách, bylo to moc krásné.

Úplně nahoře byl silný vítr a čisté ovzduší. Schody a silnice kamenné a asfaltové a s výhledem. Seskákali jsme po silnicích dolů až k vodě a šli ke mně do toho jakéhosi přízemního obydlí, kde jsme volali na kolii a ona přiběhla a jala jsem ji mazlit.

Byl to krásný výlet s mužem, který mi nerozuměl a byl tak strašně „normální a běžný“, že jsem se mu vůbec nedivila. Ale měla jsem kapsy plné gumiček pro Kojota 🙂

Sen o průhledné helmě se zlatými znaky

Často ve snech létám. Ráda létám. Létám i ve svých kontemplacích. Ovšem ve snu, nečekaně, je to úžasný zážitek.

Moje snové město je Praha. Prolétám nad Prahou, zkoumám ji, zvláště její architektonické prvky. Myslím, že mám tak architektonickou Prahu, jaká nikdy nebyla. Dnešní sen byl nádherný. Létala jsem mezi skutečnými architektonickými skvosty, jak je ještě nikdo nepostavil. Viděla jsem vývoj. Byla jsem v lázních, které ležely na ulici. Byla tam měděná kašnička, kde byla teplá lázeňská voda a já se svlékla a omyla se. Pak jsem šla létat dál. Lidé mě viděli, ale nevěřili tomu, co vidí. Bylo to tak nepravděpodobné, že by nad nimi létal člověk.

Letěla jsem také kolem nějaké žluté budovy, kde byla dvě sošná těla a dvě hasičské helmy. Jedna byla měděná, nazelenalá, se zlatými znaky a druhá byla nad vchodem, byla tam jen tak položená na výstupku a byla průhledná se zlatým symbolickým kruhem kolem čela. Vzala jsem si ji a vložila pod tričko. Letěla jsem dál a potkala průvodce. Opět jsem letěla kolem nádherných budov z kovu, prozkoumávala krátké spojovací uličky, letěla k Podolí přes Náměstí Jiřího z Poděbrad, přes Muzeum, Národní divadlo k nevídaným architektonickým skvostům v podobě do sebe vlitých trubkovitých ocelových prstenů. Do jedné, velice málo známé, budovy mě průvodce vzal. Byla u lázní. Byla zavřená, ale kolem byly kašničky s léčivými oleji, na každé kašničce dva druhy, člověk měl zaplatit rovnou, co si lahvičku vzal. Létala jsem kolem kašniček a prohlížela olejíčky. Mezitím průvodce domluvil s obyvatelem architektonického díla a ten prorazil zeď, bylo to jak zemětřesení. Prý bylo normálně otevřeno jen v listopadu až prosinci. A teď bylo teplo a všude zeleň.

Bylo to na kopci. Z kopce jsem se dívala dolů na město, bylo neskutečně rozlehlé a nádherné. Spousta míst k objevování.

Byl to jeden ze snů, na které je radost vzpomínat. Helmu jsem si nevyzkoušela, nebyl na to čas. Ale ukázala jsem ji průvodci a ten ji znal. Neřekl nic ohledně toho, že jsem ji vzala. Bylo to tak prostě dané.

Zakázané emoce

Sex

Spánek

Společnost

Tři S, která mě dokáží vyděsit. Mám totiž velkou obrazotvornost, prý už od dětství. Bylo mi řečeno u dětského testu, že tenhle obrázek, který pozná jen jedno dítě ze sta, jsem poznala naprosto automaticky. Byl to odraz v okně. Popravdě, nevím, jestli bych takový obrázek poznala dnes, natožpak tenkrát. Nicméně práce, kdy pracujete dvanáctky, čtrnáctky a jsou to dardové směny, tak už nevíte, jestli bdíte nebo spíte vestoje. No a do toho moje sny…  A snění o snech a o realitě. Áááá…

Vždycky si připadám hrozně, když zjistím, že spím a přitom jen tak koukám a jsem vzhůru, na nohou, nejlépe v práci. To už není ani mikrospánek, to mohou být i minuty, kdy stojím a spím a sním. Pak se probudím ze snu a vidím, že stojím a odvíjí se čas, noc nebo den, kdy musím být vzhůru. Z toho by jednoho trefilo. Přitom vypadám přítomně. Je to i jedna z magických technik, tedy, chmm, vědomých technik, kdy koukáte a nemrkáte a jenom jste. Tady ale mám být vzhůru!

U lucidních snů se mi občas zdá o sexu. To už jsem v posledním tažení a podvědomí vytáhne největší eso. A vezměte si, že zrovna snově sexujete a nepřítomně u toho koukáte do blba a opíráte se o pult. Máte otevřené oči, to ovšem nevíte, protože spíte a sníte. Pak se něco pohne, někdo přichází a vy se vzbudíte do bdění. Zároveň si pamatujete sen a dosníváte ho, přitom už třeba někoho obsluhujete. Hrozný. Pak si připadám jak blázen, jak můžu mít takové stavy a přitom být vzhůru a snažím se takovou možnost potlačit, nespat, nesnít, něco dělat.

Někdo už v takovém stavu odděluje tělo astrální od těla fyzického, ale já jsem se toho jenom dotkla a je to horší než ten snový sex. Takže nejdříve sex a pak, po další době tedy přichází oddělení astrálního těla od fyzického. Já se tomu ale hrozně bráním, pro mě je to hrozně nepříjemné. Ale ta práce je hrozná, každá ostraha má dvanáctky, čtrnáctky, denně, obden… Spaní se neubráníte. I když zrovna s otevřenýma očima hledíte vpřed.

Jak měděná socha…