Archiv pro rubriku: Kojotí kulinář

Lammas, Lughnasadh a recept na sváteční placky pro Bohyni a boha Lugha

Lammas
Datum: 31. července – 1. srpna
Další názvy: Lughnasadh, Dožínky, Loaf mass, Frey faxi

Lammas je prvním svátkem, který je spojen s děkováním Zemi za úrodu. Nejznámějším symbolem tohoto svátku jsou obilné klasy, kukuřice a různé obilné výrobky, které jsou zároveň spojeny s Bohem a s jeho úlohou v tomto svátku. Tak jako je obilí posečeno a následně mláceno, abychom z něho mohli umlít mouku a upéct chléb, tak i Boha čeká podstoupení oběti, aby země mohla vydat svou úrodu a nakrmit své děti. Podle Wiccy se Bůh v tento čas stává Bohem obětním, který umírá z lásky pro svou zemi, kterou spravuje a které vládne. Je to právě Bohyně, kdo jej usmrtí a přetne vazbu, která Boha poutá k tomuto světu. Bůh se tak vydává na dlouhou a strastiplnou cestu hrdiny, během které má poznat, odhalit a posléze ovládnout mystérium smrti. Vstupuje do podsvětní říše, kde usedne na svůj trůn podsvětního krále a pána temnot.

(Silenter Regulus)

Recept na sváteční placky pro Bohyni a boha Lugha

Lughnasadh začíná bůh Lugh, keltský bůh světla, večer 31. července jako začátek pohřební hostiny na počest své nevlastní matky a kojné Taillte.

Vzhledem k tomu, že Rohatý Bůh umírá z lásky pro svou zemi, kterou spravuje a které vládne, rukou Bohyně, a vydává se poznat mystérium smrti, je pohřební hostina zcela namístě. Proto zde dávám vnuknutý recept na posvátné placky.

Placky by se měly smažit nebo péci z té nejkvalitnější a nejhladší mouky, kterou seženete. Tedy, běžně seženete.  Každá oběť vychází z toho, co běžně jíte či pijete a z toho, co jíte a pijete ten den. Pokud si upečete sváteční placky, obětujete či darujete na oltáři právě sváteční placky, tedy něco výjimečného, bude to výjimečné i pro bohy.

Hlavní ingredience: láska a úcta k Bohyni a k svátku, pokora při přípravě, nechat se vést

Ingredience:

1 kg hladké mouky nulky

čtyři špetky soli

asi deci cukru – kopička

půl litru vlažného mléka

kvasnice, jedna kostka

šťáva ze dvou citronů

čtyři krásná, velká, zdravá a červená jablka

olivový olej, asi čtvrt litru

ořechy, rozinky

cukr moučka

Pro zpracování:

mouka pod těsto při zpracovávání na placky

olivový olej na smažení – asi čtvrt litru

dobrou pánev, kde se nic nepřipeče

struhadlo, kde se dá strouhat na plátky a chytátko s bodci

Postup:

Do velké mísy si vsypeme kilčo mouky, na to dáme čtyři špetky soli a kupičku cukru krystalu nebo krupice. Přiměřeně mouce. Vymačkáme dva citrony, pokud jsou Bio, tak i nastrouháme či nakrájíme kůru a vsypeme do mísy.

Trochu vlahého mléka vlijeme do hrnku, rozdrobíme do toho kvasnice, nasypeme trochu cukru, asi polévkovou lžíci a zasypeme asi polévkovou lžící mouky. Necháme pracovat.

Vezmeme čtyři jablka, musí být krásná a červená a struhadlo, které umí plátkovat. Pokud možno nějaké lepší s tím chytátkem, abyste si neuřízli bříška. Jablka strouháme celá a to od bubáka, takže se nám vytvoří žlutá kolečka s červenými okraji a hvězdičkami uvnitř. Tohle je důležité. Zapracováváte do těsta ztělesněný symbol Bohyně.

Do mouky, soli, cukru a citronů nasypte několik hrstí ořechů, rozinky – pokud možno Jumbo, lze nasekat, každý jak to má rád, a nalijte přiměřeně olivového oleje, asi čtvrt litru. Vypadá to, že se těsto ani neslepí, ale není to pravda, když to přeženete, budete muset přidávat mouku.

Do hrnku s mlékem a kvasnicemi, které nám mezi tím krásně vzešly, vlijeme zbytek mléka, takže máme půllitrák vazké tekutiny. Šup s ní do mísy s ostatními surovinami. Míchejte zásadně rukou s modlitbou na rtech, odevzdaně a pozitivně.

Těsto, které vytvoříte, nechejte kynout asi půl hodiny, je to těžší těsto, má být jakoby „na sebrání kleštičkami“. Já jsem samozřejmě Bohyni nevěřila, že to nebude jak kámen, a dala jsem tam víc oleje a mléka no a pak jsem přidávala mouku a i tak těsto plandalo, ale zas to nebude jak šutr. No – Bohyni se má věřit.

Těsto vytvarujte do placiček, nemusí být kulaté, pomalu upečte nebo usmažte. Pomalu proto, že když budete mít placičku, která roste do výšky, tak se při prudkém plameni nepropeče a uvnitř zůstane trochu syrová. Tyhle placičky jsou pak vysoké až tři centimetry z třeba centimetrové placky, kterou vytvarujete rukama.

Placičky jsou ve finále středně hnědé, s červenozlatými nitkami uvnitř. Nejsou ani příliš sladké, ani neslané nemastné, jsou jemně hladké, křupavé, táhlé a ňuf. Lze posypat cukrem moučkou.

Dobrou chuť!

Prací ořechy

Dostala jsem možnost za pár kaček koupit dvě kila pracích ořechů. Prací ořechy jsou slupky z plodů stromu Sapindus, který obsahuje saponiny, jež se používají k praní. Používá se tedy výtažek, jeden kilogram má pro čtyřčlennou rodinu vydržet jeden rok při četnosti praní dvakrát až čtyřikrát týdně. Sama peru dvakrát týdně, tak jsem si říkala, že za těch pár korun to zkusím.

Udělala jsem si vývar, ale čekala jsem výrazně viskóznější hmotu, než která se vyvařila. Do praní jsem dala tři polévkové lžíce, ale pralo to jako voda bez prášku. Zkusím tam dát příště tak půl litru a doprat ta dvě kila ořechů, aby to nepřišlo nazmar, ale vy už si můžete dát pozor a ořechy nekoupit.

Zde je odkaz na test pracích ořechů v Ekolistu.cz.

Zde je odkaz na test pracích koulí a pracích ořechů na DTest.cz.

Klinkíííí

Zkouším experimentovat se stravou a vitariánstvím. Tedy, plný vitarián rozhodně být nehodlám, pokud to nebude nezbytně nutné, ale maso  jsem více-méně vysekla ze svého jídelníčku a jím co nejvíc syrové zeleniny a ovoce. Před asi dvaceti lety jsem prohlásila, že můj cíl je jíst pouze ovoce a zeleninu, pak mne zmermomocnili k vegetariánství, protože jíst jenom ovoce a zeleninu je pro dívku ve vývinu nezdravé – no, blbost. K tomu semena a ořechy a je to. Takže teď je to takový bod obratu dvě, kdy mi do toho nikdo nekecá a můžu si přeci jíst jak já chci a jak to cítím. No, cítím se u toho líp. Zatím zkouším takové to programové porušování, že jako bez brambor to nepůjde, bez mléka to nepůjde, sýry mi nechutnají, takže to odpadá, no, je to takové zajímavé.

Hitem letošního Silvestra měly být sušené placičky ze lněného semínka, sezamového semínka a slunečnice. Jako v receptu na vitariánovi bylo, že se mají semínka nechat nabobtnat slizem a pak se z toho udělají placičky do tří milimetrů výšky, usuší se a bude to jako krekry. No pochopitelně jsem neměla pečicí papír, na který se to mělo naklást, tak jsem rozřezala mikrotenové pytlíky. Taky jsem neměla dobrou sušičku a ta moje je jenom studenosušicí, což je jako dát to na balkon vyschnout, takže druhý pilot zmeškal manévry a lněné semínko bez pilotů nepostavím (ty piloty pod domem, ne ti piloti, ještě mi nešibe 🙂 ).

Dneska jsem to po třech dnech vítězně otevřela a ono mi to začalo propukat jarem, normálně to začalo klíčit. Dvoucentimetrové výhonky po obou stranách slunečnicových semínek, pětimilimetrové klíčení u lněného semínka, no jak to klíčí, tak to smrdí, to je jasný. Prostě to kvasí. Místo sušičky jsem si improvizovaně vyrobila rychloklíčírnu. Na takovéhle nezdary mě neupozornili. Zřejmě se jim to ještě nestalo. Kdysi jsem pojídala pár týdnů klíčky mungo a rychle jsem z toho vyrostla. Jasně, naklíčit znamená totální živá strava, ale pro mě je to jako bych jedla housenky nebo tak něco. A navíc mi to ani nechutná.

Všechny začátky jsou těžký. Vybírala jsem dneska v Tescu nějaké věci kyvadlem. Najednou se tam za mnou ozval kničivým hlasem mužský baryton:“Fůůůj, klinkííííí! To je hříííích!“

Nejsem švihlá sama. Moje „klinkííí“ na ten jekot nereagovalo a já v klidu vybrala věc a vyklidila pozice. Už ani v Tescu člověk nemá klid. V mojí duchovní cestě je kyvadlo neuvěřitelně užitečná věc, ale nazývat ho „klinkííí“ by mě tedy v životě nenapadlo. Ubohé „klinkííí“, ještě, že se neuráží 🙂

Takže šťastný a klíčivý nový rok! A „klinkííí“ do ruky 🙂

kyvadla-012-1024x819

 

 

 

 

sunfood_triangle

 

 

Jídelníček

Šla jsem něco vyřídit na poštu a po jednání s paní na přepážce mi ona řekla, že mne zná.

„Doufám, že jsem na Vás nebyla nějak zlá nebo tak něco…“

„Ne, všechno v pohodě. Vy jste ta paní, co si kupuje hodně moc ovoce a hodně moc zeleniny.“

Tak to mě dostalo. Myslela jsem, že jsem známá kvůli jiným věcem, jako třeba díky esoterice a magii, ale kvůli ovoci a zelenině? To snad ne. Ale nakonec jsem se zamyslela a vyšlo z toho tohle.

Poslední dny si všímám, že když opravdu jenom jím ovoce a zeleninu, případně s pečivem, tak je mi dobře. Jakmile sním kus masa, rázem mi ubude rapidně energie a jsem malátná. Navíc mi to už ani moc nechutná. Koupila jsem si kuře a bylo to takové slizké a radši jsem to zajedla ovocem.

Když jsem ve své jedenáctileté vegetariánské éře v Anglii prohlásila, že bych se nejradši živila pouze ovocem a zeleninou, nešlo to. Bylo to hrozně drahé. Dnes je to také hrozně drahé, ale musím to mít. Týdně sním čtyři brokolice a tři květáky, do toho pár kilo jablek, pomerančů, banánů, mandarinek, nějaký salát, okurky, brambory, mrkev, kukuřice, hrášek… Dnes jsem koupila také velmi levně čekankové puky, fenykl a zázvor.

Ovšem nemohla bych žít podle veganské diety. Kojot, který říká, že je vegan, miluje taková ta sojová mléka a tak. To já slyším sojový nápoj Zajíc, tak je mi špatně už dopředu. Dobrovolně bych to do pusy nevzala. Z éry sojových bobů mi zůstala husí kůže, to byla ta devadesátá léta, kdy bylo každému jasné, že jak třikrát týdně nejí sóju, zkracuje si život aspoň o padesát let. No sóju nemusím, já nejradši čočku. I když nejsem proti sojovému masu, ale když jsem nastavená na ovoce a zeleninu, tak mě ani nenapadne nějaké sojové maso. Prostě to nepotřebuju.

Když jsem Kojotovi říkala, že nám připravím veganskou štědrovečerní veřeři, tak byl rád. To jsem ovšem ještě netušila, že já to možná budu potřebovat víc než on…

Vzhůru do ovoce a zeleniny!

Kyselo – TO podkrkonošské kyselo

Kdysi jsem byla v Nové Pace v Podkrkonoší. Po mši v neděli ráno jsem zamířila do malého krámku. V chladících pultech s průhlednými nástavbami měli – no žádné salámy ani zákusky. Měli tam průhledné misky s kysanou moukou, ze které se dělalo kyselo. Představte si takových šest dvoumetrových pultů a v nich dvanáct metrů mističek s bělavou hmotou, jak na bábovku. Byla jsem v různých městech, ale tohle mě překvapilo. Nevím, jestli jsem dokázala zprostředkovat ten šok, ale fakt to byl šok.

Je to týden, co jsem si našla recept na Kyselo a sama jsem si vytvořila kvásek. Mám ho asi třičtvrtě kila a kvasí mi nahoře na lince ve velké míse. Dneska ho poprvé použiju. Moc se na to těším.

A teď recept:

KVÁSEK Z CELOZRNNÉ ŽITNÉ MOUKY

Potřebujeme asi 500 g jemně mleté žitné mouky celozrnné, vodu a vysokou keramickou nádobu alespoň na 3 litry, misku pod džbán, dřevěnou vařečku a čistou utěrku.

1. den: Do nádoby dáme 200 g jemně mleté žitné mouky a 1/4 l vlažné vody. Zamícháme, přikryjeme a necháme stát při pokojové teplotě.

2. den: Přimícháme 100 g jemně mleté žitné mouky, přídáme 1/4 l vody, přikryjeme a znovu necháme stát.

3. den: Opět přimícháme 100 g jemně mleté žitné mouky a 1/8 l vody, přikryjeme utěrkou a necháme stát.

4. den: Přimícháme 100 g jemně mleté žitné mouky celozrnné a 1/8 l vody, přikryjeme a necháme stát 24 hodin při pokojové teplotě.

Po uplynutí čtyř dnů by měl mít kvásek již svou charakteristickou kyselou vůní, konzistenci měkkého těsta a o jeho kvalitě svědčí i to, že se kolem nádoby slétají octové mušky (Nádoba musí být opravdu vysoká, protože někdy kvásek pořádně vypění.)

Suroviny na polévku:

chlebový kvásek
5 vajec
sušené houby – velká hrst
velká cibule
sádlo
kmín
sůl, pepř

Postup:

Chlebový kvásek namočíme přez noc do vlažné vody.
Houby dáme vařit s trochou kmínu do vody.Cibuli nakrájíme,osmažíme na sádle do zlatova, přidáme rozkvedlaná vejce a usmažíme do tuha,až jsou z nich menší kousky.
Když jsou hoby akorát, přilíváme pomalu za stálého máchání rozkvedlaný chlebový kvásek ve vodě ve které byl namočený,nejlépe přez sítko.
Polévka začne pomalu houstnout.Měla by být jemně krémová.
Chviličku provaříme.Do hotové polévky vsypeme usmažená vajíčka,dochutíme solí a pepřem.

Chlebový kvásek prodávají v některých pekárnách (mazlavé těstíčko).Množství kvásku vlitého do polévky je pokaždé jiné, podle toho jak nám vzejde. I kvásek který se tváří, že nevzešel, funguje.

Jídlo – precedent – půst – komplexní strava

Byli jsme s Kojotem v hospodě v Popovičkách u Brna, každý jsme si vybral to nejstravitelnější jídlo a pak jsme pomalu jedli.

Já si dala jídlo, které v životě nevařím a měla jsem ho naposledy – ve velice slušné verzi v restauraci Na Bořislavce v Praze 6 – asi před sedmi či osmi lety – typicky hospodské, mastné, tučné, nezdravé vepřové výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem. Vegan Kojot si dal z nemožnosti všech výběrů – zvěřinu neměli – rybu s bramborovou kaší. Pangasiase.

U jídla jsme si povídali o tom, jaké má jídlo být a co bychom jedli. Já jsem s sebou měla bágl s jídlem, tedy, kostrou jídla, neboť mi nestačil čas na namazání rohlíků máslem, respektive rostlinným margarinem, to aby to Kojot jedl. Sama ze své éry vegetariánství vím, že nabídka masa vegetariánovi je silně nepříjemná a Kojot se změnil ve vegana – tudíž ani mléko, mléčné výrobky, cokoli živočišného kromě zvěřiny – nechce jíst. Jí podle své etiky.

Já sama jsem měla za svých jedenáct let vegetariánství asi milion smažáků. Pila jsem mléko – občas. Jedla sýry, potraviny upravené s vajíčky, různé buchty a tak dále. Výjimečně soju. Kojot je oproti mně asi stokrát více sójový, kupuje si sušené sojové mléko, tofu – to máme oba rádi uzené -, sojové nápoje, různé veganské preparáty, o nichž jsem v životě neslyšela, jako například pšeničnou kaši nebo tak něco. No před dvaceti lety to na trhu rozhodně nebylo.

Moje rodina to nesla těžce. Můj nevlastní otec pravil, že musím zavraždit tisíc špenátů, zatímco on zabije jedno prasátko. Takže Kojota naprosto chápu. Ve všem, co si o téhle oblasti myslí. Já jenom nemám v tuto chvíli odvahu se do něčeho, jako je veganství, pouštět. Už jsem si touhle etapou prošla a opravdu bych se musela změnit i v tomhle ohledu, abych jedla jen rostliny a vystříhala se masa. Ano, i tohle jsou aspekty duchovní cesty, ale já je v současné době postrádám. Měním se v jiných ohledech. Nevím, jestli se někdy k vegetariánství vrátím nebo se stanu veganem. To neví nikdo, ani já ne.

Ale zpátky k tématu. Pro Kojota je důležité, aby jídlo bylo výživné a veganské, tedy rostlinné. Když prý budou chybět nějaké prvky, tak to tělo odnese. Vynesl téma breathariánství a kontrolované fungování nějaké paní, která tvrdila, že nepije ani nejí a tak ji pozorovali a málem zemřela na dehydrataci. Byla duševně nemocná a zřejmě si nepamatovala, že pije a jí. Já osobně si o breathariánství myslím, že je tak deset lidí z celé planety, kteří nejí ani nepijí a žijí dlouhé roky. Víc ne. Ale existuje to a jde to. Jenom musí být ten člověk „vadný“ v oblasti normálního fungování a musí být nastaven na energetické jídlo. Už jsem to tady někde o breathariánství psala.

Můj názor je, že můžete jíst co chcete a pokud je jídlo uvařené spokojeným človškem, který vaří s láskou, případně je jídlo pozitivně energeticky nabito. No, v kontextu prvků, které tělu chybí nebo přebývají, to zní jako nesmysl, není. Já osobně můžu sníst dietní jídlo připravené cizím člověkem s problémem na duši a mám okamžitě obrovské zažívací problémy. Můžu klidně sníst mastný bramborák s uzeným nebo párky nebo si představte co chcete nezdravého a v zásadě nepoživatelného, ale když ho připravuje druhý člověk nebo já s láskou a případně ještě jídlo energeticky posílím modlitbou, tak mi nic není. Bez výjimky. Prostě moje tělo vnímá energetický dosah druhých a to jakkoli.

Stejně mi ublíží nevyrovnaný starý mládenec, nebo paní v přechodu, která je z nějakého důvodu nešťastná a sedneme si vedle sebe. Takoví lidé mě vysají, ublíží mi energeticky, někdy i musím vystoupit z dopravního prostředku, protože proti silné agresi nemám tak silnou obranu. A mám ve svém okolí jednoho člověka, který i když dobře vaří, tak já mám z jakéhokoli jeho jídla těžký průjem a koliky. Taky není moc šťastný a vybíjí si negativitu s vařením. Takže on uvaří negativně nabité jídlo, u toho se vyžije, pak ho naservíruje a pak je lidem špatně a hledá se, co nesedlo. Což je blbost, protože si nesedly energetické proudy v jídle a v těle.

Nicméně jsem si léty vybojovala obalovaný celer, cibuli a placičky z mouky. Veganské párky a sojové tofu uzené. Rostlinné pomazánky, ze všech super a hypermarketů je v celé šíři obsahuje snad jen jeden řetězec – Globus. Pro vegana a vegetariána je to rozhodně změna.

Pak jsem si řekla, že drtivá většina chlapů maso jí a pokud si mám někdy pořídit známost a nedejbože děti, tak musím maso jíst. A tak jsem se s těžkým srdcem vzdala vegetariánství. Ale kdybych opravdu „musela“, tak když jsme se seznámili s Kojotem, tak už tehdy měl namířeno veganským směrem, jenom k tomu došel se zpožděním – i díky mně – až teďka. Složité jsou cesty osudu. Opravdu jsme se v tomto ohledu nešťastně minuli.

Teď je Kojot šťastný vegan a doma se mu hromadí bagetky se sojovým mlékem a pšeničným masem. No aspoň si poradil 🙂

Já až budu odvážná, tak zase začnu s půsty, protože je to správné a protože je to duchovní a protože je to zdravé a protože v nemocnici jsem přišla na to, že mě to i s mými léky nezabije, což byl jeden z důvodů, proč jsem dosud jedla pořád. Aby nebyly léky nalačno a půst mě nevyčerpával a do toho ještě darda léků. No, v nemocnici si z toho evidentně nic nedělali a čtrnáct dní jsem jedla léky na holý žaludek a v podstatě se nic nestalo. Takže ozkoušené to je. Teď jenom přestat se bát sama sebe a jít do toho. Pro mě je to ohromně těžký duchovní úkol. Fakt. Nebýt té nemocnice, tak si půst strčím do škatulky:“Už nikdy.“

Teď už ale nemám výmluvu.

Při půstu tělo stravuje samo sebe. Je nejméně tisíc proti včetně teorie o anorexii a Kojotových „celých prvcích, které tělo musí mít.“ Ovšem pokud berete půst jako duchovní cestu, nepijete vodu s citrónem a necucáte k obědu list salátu s půlkou rajčete. Nehladovíte u toho, že musíte všem jídlo připravovat a mluvíte jenom o jídle, zatímco je z vás lety kostra. Půst není anorexie. Je to duchovní cvičení a čištění těla přírodní cestou. Pijete opravdu hodně vody a čistíte se. Duchovně i tělesně. Víceméně souhlasím s teorií, že v našich buňkách jsou naše zkušenosti a v přemíře tukových buněk jsou zkušenosti tak, jak je člověk v životě nasbíral. Proto v různých dnech půstu zpracováváte různá témata, která právě vyplavuje vaše čistící se tělo. No, mě to logiku dává a mám i takovou zkušenost.

Třeba má někdo další zkušenosti…

Vytoužený chleba

Včera odpoledne jsem vzala ze spížky starší chleba, tak dva dny, myslím. Měla jsem tam ještě včerejší, ale ten jsem si nechala na dnešek, nebudu přece plýtvat a vybírat si! Život mě naučil. Dneska bych si žádný nekoupila no a pak by se to vyrovnalo. Včera večer, tuším že ve 22:20, jsem požírala v práci chleba a nějak mi nechutnalo. Coby, chleba jako chleba. Na chuť se nekouká. U třetího krajíce už jsem začala mít pochybnosti. To je nějaký divný. Že by mi nechutnal tak dlouho??? A ono to bylo mírně zelený, tak zkraje to ještě šlo, tam, co to bylo uzavřené od vzduchu, tam to bylo hustší.

Volám Kojotovi, že vím, že je pozdě, ale přece jenom, jestli by nezajel a nedoplnil zásoby. No, diabetik a patnáct hodin hlad, to nejde dohromady.

„Ale Ty budeš jíst ten chleba, viď… Já Ti přinesu bagetky, jenom ho nejez.“

„No dobře, předám Ti ho do ruky. Nebudu ho už jíst.“

„A nevydržela bys…“

„Jasně, že vydržela!“

„Ale Ty budeš stejně jíst ten plesnivý.“

„No, asi jo. Já nějak na chuť nekoukám, když se potřebuju najíst. Ale jíst ho nebudu. Nejezdi!“

„Tak já přijdu. Já nemám jízdenku.“

„Jako pěšky? Teď, v noci?“
„No jo…“

„Nechoď…“

„Tak já přijdu. Mám Tě rád a nechci Tě nechat trápit hlady.“

Tím nechtěl říct, že je zadaný, to pro přítomné dámy. Berte, než bude pozdě 🙂

Přišel v jednu v noci, po kolejích. Jsem myslela, že mě mikne.

Doma mám svůj, nový, včerejší.

Prd.

Přijdu domů, vezmu Elišku a Eliška vyplodí hovno jak nebe.

„Kde se to v Tobě bere, takovýho materiálu.  To se Ti povedlo, Eliško!“ Chválím psa.

No a přijdu domů vol. 2, uvidím nějaké podezřelé sáčky roztrhané na zemi. Ona mi Eliška celý chleba sežrala! Proto doma byla vylohnutá celá miska vody a hovno jak cip.

Holt něco za něco. A tak se jede dál…