Archiv pro rubriku: Baví mě

KAŽDÝ JSME NĚKDY TAK TROCHU NA HLAVU…

Ve spolupráci s Ligou lidských práv jsem připravila projekt „Každý jsme někdy tak trochu na hlavu…“, dobrovolnický fundraisingový projekt, kdy zkusím vybrat 10 000 Kč na podporu konkrétního člověka, jehož kauzu sleduji třetím rokem.

Obecně sleduji témata ohledně psychiatrie a lidských práv již patnáct let a to jak na mezinárodní scéně, tak na českém poli.

Zároveň chci tímto projektem ukázat i na své Katedře studií občanského sektoru Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, jež kombinovaně studuji, že i zde se změnily hodnoty společnosti a občanská společnost funguje. Že funguje podpora mezi lidmi, co vyznávají lidské hodnoty a pozitivní přístup k věci. Prý mohu na začátek zkusit zvířátka nebo nemocné děti. Ale to je lehká výzva, já mám ráda skutečné výzvy a věřím, že v brzké době dokážu říci: „Ano, je možné vybrat na téma lidských práv v psychiatrii. Česká občanská společnost je připravena i na tabu témata jako je ústavní psychiatrie a zneužití moci systému nad jednotlivcem.“

Víte, pracovala jsem několik let jako dobrovolník v dlouhodobé asistenci nevidomým pod Okamžikem. Naučila jsem se vnímat, jak se cítí člověk, co nevidí a jak mohu korigovat tuto situaci podanou rukou a vést jeho cestu do správných dveří. Jsem registrována v elektronické knihovně pro nevidomé INFOBLIND jako korektor. V Brně mě na mých trasách znají už všichni nevidomí a handicapovaní. Chci si rozšířit své znalosti a dovednosti i o fundraising pro třetí sektor, neziskové nestátní společnosti.

Věnuji se v osobním životě svým třem potkanům, které jsem si vzala jako dospělé z projektu „Potkani v nouzi CZ & SK“, kočičce a psaní na různá divoká společenská i osobní témata, poslední dobou je to hlavně nezápadní občanská společnost – asijská kultura a Afrika, probádávám z hlediska občanské společnosti a i mezinárodních aktivit základní lidské právo na svobodu vyznání, protože kráčím Cestou individuální spirituality vycházející z matky Země. Chci se o tom dozvědět všechno, má touha po poznání a možnosti reálně pomoci je nezměrná.

Děkuji Vám za Váš čas.

Zde můžete přispět, když se vybere více než deset tisíc korun českých, postačí to na další náklady se soudním řízením.

Výzva vypadá takto:

AMBASADORSKÝ PROJEKT 
KAŽDÝ JSME NĚKDY TAK TROCHU NA HLAVU…
Oblast psychiatrie sleduji zblízka již více než patnáct let jak na mezinárodní, tak na české scéně a dnes pomáhám konkrétnímu člověku, jehož případ je exemplárním případem křivdy v ústavní psychiatrické péči v Psychiatrické nemocnici Brno. Angažuji se osobně a dlouhodobě v této kauze třetím rokem.
Nyní vytvářím tuto kampaň. Já, Lucienne Delfína Poláková, blogerka a studentka katedry Studií občanské společnosti na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a doufám, že společně to s vaším přispěním dokážeme napravit.
CÍL
Mým cílem je vybrat do začátku pro podpoření Ligy lidských práv 10 000 Kč nutných k zahájení právního zastupování v jeho případě. V případě, že se vybere více, budou peníze použity na další náklady související s rozbíhajícím se soudním řízením a moc mi pomůžete s celkovou realizací, jež jsem si osobně před lety slíbila dotáhnout do vítězného konce.
Výstupem bude, kromě přímé pomoci konkrétnímu jednotlivci, také několik prací na téma české občanské společnosti a fundraisingu v oblasti ústavní psychiatrie a lidských práv.

MŮŽE SE TO STÁT I VÁM

Ztratili životní jistoty, ztratili sami sebe. Staré odešlo, nové ještě nepřišlo a prostor bez času je děsivý. Tady a teď je to najednou k zešílení. Dělník, úředník, manažer… Před šílenstvím jsme si všichni rovni, duši nezastře nikdo z nás. A tak se zblázní z nicoty uvnitř sebe samých, v prostoru, kde se může stát cokoli a také se to navzdory touze po stabilizaci situace děje. To nejhorší nastává… Jsou najednou tak trochu na hlavu a v psychiatrii je ke zneužití moci ke vlastnímu prospěchu jen krok. Krůček…

ŘEŠENÍ?

Liga lidských práv bezplatně nabídne analýzu situace a navede na řešení. Je možné i právní zastupování.

Z běžného života se dostanou do psychiatrického zařízení, kde nejsou dodržována ani ta základní lidská práva. Ba co víc, jsou vědomě porušována a jednotlivec se nedokáže účinně bránit. A proto je tu Liga lidských práv – důvěryhodná organizace s bohatou praxí, která hájí práva a svobody všech lidí. Zde najdete právní pomoc v oblasti, o které vůbec netušíte, že existuje, dokud se v ní nějakou souhrou okolností sami neocitnete.

A jaká je třeba typická situace, kterou Liga lidských práv řeší v oblasti psychiatrie? Dostanete se do soukolí právního systému psychiatrické léčby v psychiatrické nemocnici. Zoufalství a lhostejnost ostatních; nikdo neporozumí němým prosbám o pomoc. Pak se dostaví osobní peklo a někdo tohoto stavu zneužije. Sám se postaví nad zákony, které si vyloží a upraví podle sebe a získá tím moc vládnout celé situaci. Stát se to může komukoli z nás. Každý jsme totiž někdy tak trochu zmatení, či snad dokonce pomatení, a pak právě přichází ona otázka: na koho se obrátit v případě zneužití moci systému nad jednotlivcem?

Z těchto důvodů je tu Liga lidských práv, nezisková organizace-spolek, který hájí práva a svobody lidí. Pomáhá občanům znát svá práva, přímo jim podává pomocnou ruku a aktivně prosazuje systémové změny, které zlepšují kvalitu života v České republice.

NEJSTE NA TO SAMI!

Bezplatná právní poradna a pomoc při porušování lidských práv v oblastech soudnictví, policie, zdravotnictví a právech dětí – férově, nestranně, nezávisle, odborně a hlavně – vytrvale. V oblasti lidských práv je to vždy běh na dlouhou trať a na ní se nacházejí stovky zodpovězených dotazů, desítky vyřešených případů, novely zákonů vzniklých na základě podnětů Ligy. Častá je i omluva státu a odškodnění obětí systému. Je tu pevný základ, je tady skála, na které se může zachránit kdokoli z vás.

Liga lidských práv. Liga, co kope pro Vás a za Vás.

…blíže spravedlnosti.

Hrajte fér s námi!

Přispějte.

Pomůžete.

Tady a teď.

Děkujeme.

Lucienne Delfína Poláková

http://lucienne.cz

Babylon

babylon 5
KC Babylon

„Když jsem chodil tančit jako kluk, přišel jsem s dvaceti korunami a odcházel jsem s dvaceti korunami. Vypil jsem si, zakouřil jsem si, pobavil jsem se a ženy mne zvaly.“ Říká partner, když si bere mé pětikilo, co jsme právě vybrali z bankomatu, protože v Babylonu nejde platit kartou a já u sebe hotovost nenosím.

„Už jsi velkej kluk,“ říkám vážně s myšlenkou, že já tedy nic platit nechci když jdu na zábavu s mužem a že to tak dneska vyšlo… Smůla. Druhé pětikilo z litru si dávám do obalu telefonu. Ještěže neřekl, že odcházel s padesáti korunami. To bych se asi zamyslela.

Podívám se na něj a on se začne smát až slzí. „Jo, už jsem velkej kluk. Předtím jsem dostával panáky, cigarety a nenápadné polibky od zadaných žen. Zbytek jsem si bral sám. Teď dostanu rovnou pětikilo a tak už přemýšlím, jestli si neříct i o to druhé.“

Ušklíbnu se. Jak typické pro velký kluky.

babylon 3
KC Babylon

Pro dnešní večer jsme zvolili Babylon právě kvůli klidnější atmosféře, standardním tancům, dobrým recenzím na Sociálních sítích a celkově důvěryhodnosti největší tančírny v ČR. Také spojení s vyhlášenou brněnskou taneční školou Starlet se nám velmi líbilo.

Velká-TančírnaM
KC Babylon

Přišli  jsme do klidu a pohody. Nechali jsme se překvapit, byli jsme tam oba poprvé. Příjemná šatnářka, biletářka, barmanky, mládí tančilo kolem dokola a zkoušelo si kreace, sukýnky se točily, chlapci se točili za nimi. Jak švihnutím proutku jsme oba omládli o několik desítek let.

Cestou mne chytil za ruku a prý, že jdeme na parket tančit! Rozesmál se a já jsem neměla ani čas se nadechnout. Vždyť já jsem netančila 19 let a nikdy jsem nebyla v tanečních. Partner tančí velmi dobře a rád, nechala jsem se tedy nakazit smíchem a radostným pohledem v jeho rozesmátých očích.

Nejvíce jsem se dovedla na hudbu naladit, když jsem měla zavřené oči. Bylo to na mě ale hrozně rychlé. Chvíli jsem se zkoušela ladit u toho potácení a už píseň končila a nový rytmus začal. Naprosto jsem se nechytala.

KC babylon1
KC Babylon

„Nestydíš se za mě? Nejsi zklamaný? Nejde mi to.“ Obzvláště křečovitě jsem se chytla jeho ramene, jak se mi zatočila hlava, když jsem se mu podívala do očí. „Vidíš, jak jsem nejistá a tak se Tě držím jako o život.“ 

„Jde Ti to dobře.“ Usmál se chytlavě a z očí mu sršely jiskřičky jak když čertíci buší v pekle na kovadlinky, když mne odtáhl od sebe a znovu mne vstrčil do nejistoty samoty dunících bubnů ve stroboskopových odrazech světel bez jeho pevného svalnatého těla, jen dotek prstů zůstal. „Jen jsi pořád tvrdá. Uvolni se, Ty máš pořád strach. Je to jednoduché – do boku nebo dozadu a dopředu, nepočítej kroky. Takhle…“ Nohy mu tančily.

„Já nic nepočítám! Já jsem ráda, že jsem zatím přežila. Jakýpak kroky. Vidíš, že mám pořád zavřený oči a jak je otevřu, vejde mi do toho logika, racionalita a snaha o pochopení celku, okamžitě padám a jsem ráda, že jsi tak obrovský, že Tě kdyžtak strhnu pod sebe na podlahu, až doopravdy spadnu.“ Jdu do něj za všechna ta odtažení v rámci mého tanečního otužování. Má o velmi příjemných třicet kilo navíc, což je vzhledem k mé buclaté postavě podivuhodný fakt, nad kterým se čas od času zamyslím a strávím tím příjemnou zasněnou chvilku.

babylon 4
KC Babylon

Po dalších dvou až třech hodinách už jsem více zpracovala prkennost a povolila boky, dýchala do bříška, dovolila jsem si otevřít občas oči a už to bylo o něco zajímavější. „Víš, proč Tě vedu tak, že tančíme pořád jinak? A třeba i doleva? To mnoho mužů neumí.“ Zeptá se, když se mnou asi naposté zkouší točit kolem dokola a já to naposté nedám a pořád nechápu jeho styl tance. „Abych byla flexibilní?“ Odvětím. „Ano, aby sis zvykla, že Tě vedu a nemohla předvídat nic automaticky, věřila mému vedení. Je to jednoduché, vidíš, naučila ses to za jeden večer.“ Červenám se celý večer a teď jsem opět zrudla a sklopila oči víc než obvykle. „Ani jsem netušila, že tančíme nějak neobvykle. Ale už jsem o tom slyšela, že to existuje, ale vůbec mě to nenapadlo. Prostě Tě vnímám a to je všechno, co vnímám.“

Když tak sedíme u půllitru Kofoly za pětadvacet korun a Semtexu v akci za dvacku, díváme se na ostatní, jak se kreativně a plavně pohybují po parketu. Tedy, partner se dívá a já vnímám prostředí. Lidé jsou na mne moc složití. Nohy se jim divně motají, ale jeden pár mne zaujme. „Vidíš, tenhle chlap vysloveně tančí sexy. Musí být fantastický milenec,“ dívám se na brněnský Hříšný tanec. Partner se na mne podívá se zkoumavým pohledem a slovy, že také takto kdysi tančil, se vrhne na parket, chytá mne za ruku a vede mezi prořídlé řady tanečních párů tak k jedné ráno.

„U tance a boje je povoleno vše, alespoň se to říká,“ přejede mi rukou po zadku a přitiskne si mne k sobě za záda. Tiše vydechnu a on se rozesměje. Také se rozesměji a vpíjíme se sobě do očí.

Hudba hraje, páry pomalu odchází do soukromí zakončit horečku sobotní noci a i my odcházíme. Spokojeni. Těžkým tanečnem a lehkým erotičnem prodchnuti kráčíme z Babylonu do jarní teplé noci…

20170408_230532

Fotky z KC Babylon použity se svolením provozovatele.

Dokonalý argument

Seděla jsem v tramvaji, u nohou tři tašky s pracovními materiály a nějakým nákupem. Přiskotačila taková stará pichlavá paní, kopla do tašek a řekla, že si tašek nevšimla. Posadila se.

„Hm, v klidu…“ Zavrčela jsem. „Stejně je nemám kam jinam dát, tak co.“

Otevřela nějaké noviny zdarma a ukázala mi stránku s článkem o revolučním hubnutí, kdy za měsíc zhubnete zaručeně 19 kilo bez úpravy jídelníčku a změny životosprávy. Jenom si budete kapat jejich zázračné kapky z bylinek do vody.

„19 kilo za měsíc!“ Obrátila se na moje naducané tvářičky.

„To je pěkná blbost.“ Odvětila jsem já. „Vidíte, tady je napsáno placená reklama, někdo si zaplatil stránku, aby z Vás vytáhl…“ jedu prstem k ceníku, „590 korun za 15-ti denní kůru.“

„Ale máte 19 kilo dole!“

„Ne, patnáct dní, to je devět kilo a půl.“ Zavrčím ještě temněji. Mám já vůbec náladu řešit večer v pátek po týdenním vyvracení informací klientům takové kraviny? Podívám se z okna. To sis holka naběhla, vůbec netušíš, s kým mluvíš.

„Tady to píšou. Je vůbec možný, že to je ta samá holka?“ Ukazuje na dvojici fotek.

Na jedné smutná unavená dívka s povoleným bříškem, nahrbenými zády, skleslými rameny, placatě rovně postavenými chodidly a rovnými vlasy. Na druhé je snědá opálená usměvavá dívka s dokonalou postavou, správným postavením páteře, narovnaná a nohu má ležérně vykročenou. V jednodílných plavkách.

„Noviny se tisknou z počítače, v počítači jsou programy na úpravu fotek a tam vykouzlíte komukoli třeba jinou tvář nebo dokonalou postavu. Navíc, všimněte si, že má jiné postavení nohy, zad a kudrnaté vlasy. Je opálená, což působí dobře. Je to prostě reklama. Není to skutečné.“

„Ale zhubla s těmi bylinkami. 19 kilo za měsíc. Tady to píšou. Vidíte?“

„S počáteční váhou 82 kilo nemůžete zhubnout 19 kilo za měsíc, ani kdybyste držela půst jenom o vodě. Půsty držívám a maximálně tak zhubnete kolem čtyř kilo týdně. Kdyby měla váhu 200 kilo, tak ano, ale jsou tu limity těla. Nezhubnete za měsíc na padesát kilo ani kdybyste nic nejedla a pila jenom vodu. To je nesmysl.“

„Ale ty bylinky ten tuk nějak rozežíraj zevnitř. Proto zhubla.“

„Víte co? Kupte si ten přípravek a až se příště potkáme, tak mi řeknete, kolik jste zhubla, ano?“

„Kdepak pro mě! Ostatní to potřebujou, zhubnout. Kvůli zdraví.“

„Zdravě hubnete zhruba 1 kilo týdně, jíte po malých dávkách pětkrát denně a aspoň hodinu denně cvičíte. Nejezdíte výtahem, chodíte pěšky, pijete vodu.“

„To kolikrát lidi jedí zdravě a nakonec z toho dostanou rakovinu a dokonce na ni i umřou.“

„Všichni umřeme.“ Operátorka ve mně si zívne. Pohodlně se usadím a čekám na cvičné argumenty. Koneckonců cestu z práce můžu strávit i horší zábavou.

„Já chci jít do rakve oplácaná, aby mi to slušelo.“ Dí zasněně paní a kouká do dálky.

„Já myslím, že je to jedno.“ Umřeme tak jako tak, tak co.

„Když umřete, tak váha je to poslední, co vás trápí.“ Jsem už trochu pasivní, nic zajímavějšího než svou váhu v rakvi v zásobě nemáš, kočko?

„Ale tady ta zhubla 19 kilo za měsíc,“ vrací se paní k oblíbené větě a znovu mi ukazuje noviny. „Kvůli zdraví se hubne, kvůli ničemu jinému,“ ukazuje prstem na modelku s dokonalým tělem, sexy opálením, vyzývavou pózou a kozami čtyřkami. Dlouhovlasou blondýnku k tomu.

„Já Vám říkám, že je to nesmysl, je to reklama na vytažení peněz z lidí. Kdyby to fungovalo, tak jsme všichni hubení. Ale podívejte se na ženy kolem sebe,“ ukazuji na mladé štíhlé muže, kterými jsme obklopeny, „že nemají dokonalou postavu a mají špíčky.“

Paní s pichlavýma očima se na mě podívá a metá kolem sebe blesky.

Dokonávám akci.

„Pokud někdo chce hubnout zázrakem a bez námahy, je určitě mnohem účinnější a levnější, když vypije sklenku kyseliny sírové…“

Nevěřícný pohled pichlavých oček.

„Tak nashledanou,“ vstávám a odcházím z tramvaje.

„Nashledanou…“

Hrátky se statistikami aneb úskalí blogování – shrnutí 12 let psaní pro radost sobě i jiným… Včetně oprášení jmen blogerských klasiků z Bloguje.cz :)

Bloguji 12 let. 7 let na Bloguje.cz a 5 let na WordPressu, protože Bloguje skončilo. Na to, že skoro nepíšu, tak průměrně kolem 200 článků ročně, mám dobré výsledky. Stabilně mám mezi 15 – 17000 návštěvníky ročně a kolem 40000 shlédnutí.
Je pravda, že by to mohlo být mnohem lepší, na Bloguje jsem měla za 7 let 180000 návštěvníků, takže… Co si budeme povídat…. Tenkrát to bylo i 400 příspěvků ročně a v průměru 26000 návštěvníků ročně. Samozřejmě jsem se pár let rozjížděla a budovala identitu, ve finále to mohlo být tak 40000 čtenářů ročně, kteří samozřejmě popadali s koncem Bloguje. S převedením jsem technickými okolnostmi přišla o několik tisíc obrázků v článcích, zmizela videa, prolinky, tím se zproblematizovalo vyhledávání a šla jsem od nuly, jen s pár věrnými. Zmizelo v tu dobu několik tisíc blogů, které nikdo nepřevedl z různých důvodů. Za každou stránkou byl reálný člověk, co to zapíchnul… Byla to velká vlna ve sklence blogové scény.
Jak jsem včera promazala pravé, leč aktivitu nevytvářející facebookové profily, hodně se mi ulevilo. Tvrdá data poskytují úlevu a také tvrdou pravdu. K čemu být knihou v knihovně, na kterou se nikdy nikdo nepodívá. Tak kniha zmizla. Až bude třeba, můj facebookový profil je veřejný a kdo bude chtít, dohledá mně. Moc identit se jménem Lucienne Delfína Poláková tu není 🙂 Nejsem pro každého, žádný universální facebooker, universální bloger. Svou doménu si platím už dvanáct let a nepustím ji, na textech se nic nezměnilo. Pořád je tu zhruba 16000 lidí ročně, co si mě přečtou na Lucienne.cz.
Na jednu stranu se nedá říct, že na to peču, ale na druhou stranu je mi to fuk. Píšu to, co chci a o hodně věcech jsem za těch dvanáct let psala. Nemá smysl psát o něčem, co jsem už dobře zpracovala a jsou to kvalitní texty.
Věci, které jsem nahlížela duchovně jsou buď nesdělitelné nebo sdělitelné velmi těžko nebo jsem nevědomky porušovala mlčenlivost, takže jsem mohla třeba i někomu, kdo na to nebyl připraven, ublížit. Spoustu věcí nelze publikovat, osobní zkušenost je nezprostředkovatelná k pochopení, pouze k nahlédnutí a to pouze někomu. Tak to prostě je.
Facebook. Na to, že jsem tam od roku 2009, jsem mu přišla na chuť až tak před rokem, dvěma, zhruba rok 2015. Ale to jsem zase ulítla tak, že jsem frkala věci místo na doménu na Facebook, protože to bylo jednodušší na obsluhu a za krátké texty o ničem jsem se nestyděla.
Do té doby jsem byla sebou i čtenáři  – to je prosím obrovský motivační faktor, mít kvalitní čtenáře, co přemýšlí a ti se jen tak z ničeho neudělají, je velká práce je získat a ještě větší si je udržet – tlačena k vysoké kvalitě textů, prakticky bezchybovosti v češtině, širokému rozhledu k tématu, i když jsem v hloubce rozhledu naprostý diletant. Pojmenuji věci a ono to vypadá dobře a má to smysl. S dobrou češtinou a vnímáním se to dá.
Na Facebooku kvalita mých textů zcela degradovala do červených čísel. Fuj. Co bylo dobré je nedohledatelné, co bylo špatné, to je jedno že zmizelo. V textech jsem měla gramatické chyby, překlepy, špatná čeština kvůli telefonu a vůbec to je technicky velmi obtížně realizovatelné přes mobil být dobrý v češtině a dopilovávat k preciznosti.
Jednu dobu jsem napsala myšlenku na mobilu jak to šlo, pak to doma na kompu opravovala, no práce strašná a vůbec mi to nestálo za to, protože za těch pár minut už z principu nevytvořím text, se kterým bych byla spokojená. Byl to špatně investovaný čas, z větší části z toho, že jsem neporozuměla do hloubky rozdílu mezi psaním blogu a švitořením na Facebooku.
Ano a dalo se to odfláknout a přitom si myslet, že jsem něco přeci napsala. No a to je právě ta svůdnost, která za to vůbec nestojí. Ne v tom, jak se chci prezentovat, jak chci psát a co chci psát.
Každý z nás, co už to nějakou dobu táhneme, jsme se někam za ta léta posunul, ale vazby některých z nás fungují dál. Jsou jména, která spojují, jména, která otvírají dveře do duší. Společně jsme je četli, společně jsme se četli, komentovali se, abstrakce a humor do několika úrovní textu. Myšlenka v myšlence v myšlence v myšlence v myšlence. Myslím, že s některými to bylo až na pěti úrovních hloubky smyslu slov, do kterých jsme s láskou vkládali lásku k těm, co čtou a těm, co to píší. Já to vnímala takto, každý jsme byl jiný…
Jedna z největších radostí pro mě je přečíst si dobrý text z blogerského hlediska, pěkně širokého a s osobním příběhem a k tomu si načíst desítky kvalitních komentářů, které doplní celý vjem. To je pak nádhera pro duši, srdce i mysl.
Komentáře, to je věc ošidná. Každý, kdo za to někomu stojí, má své idioty. Několik měsíců jsem měla komentáře natvrdo zakázané. Vychytali jsme to filtrem, ale moderování komentářů je tak zbytečná ztráta času, denně nacházíte výhružky a hnusy co odmazáváte ze systému a už to odmítáte i skladovat v kompu, protože je to tak hnusné, slizké a anonymní, že je to zcela odporné a už jenom jdete do administrace a víte, že Vás tam čeká nálož hnusu.
Jak u toho a z toho mít dobrý pocit a dobře psát? Těžko. Nicméně, nevzdali jsme to a za nějakou dobu potácení se mezi mazáním, spamovým filtrem s de facto denně doplňovanými novými slovy, moderováním komentářů různého stylu a zablokováním komentářů natvrdo jsme to zase povolili. Myslím, že tak pět, šest let to konkrétně tomuto anonymovi trvalo, než to vzdal a našel si jinou zábavu. Ale víte, co to je pět, šest let? To je strašně dlouhá doba! A to byl jenom jeden z nich.
Jaroslav po několika letech přešel na blogovou scénu idnes.cz, kde odvádí výbornou blogerskou práci, napsal celkem devět knih a má můj obrovský respekt. To, co on dovede zprostředkovat ze svých šedých buněk mozkových, to je… Nemám na to slov. Dře, neustále se vzdělává, seriózně komentuje a má názor… Taky fotí, stará se o zvířata, má bohatý vnitřní duchovní život… Respekt. Také odkazuji na jeho stranu na Wikipedii.
Pak je ještě druhá odvrácená strana komentářů – máte kvalitní článek – ať už je kontroverzní či ne – a čtenáři komentují a komentují a komentují. Jeden článek. A takových článků máte na blogu dost. A jak se hromadí desítky komentářů – kvalitních – a lidi nečtou minulé komentáře (a kdo by je taky četl, že… takové množství dlouhých komentářů…), tak se argumenty opakují dokola, nakonec už jenom odkazujete na komentáře, kde jste toto už řešili či to rozpracovali víc či jinak a pro komentátora je to jeden článek, který ho zcela zaujme a pro mě je to ztráta času, kdy musím prohledávat vlákna a řešit jeho téma, které už jsem řešila třeba pětkrát, desetkrát. Otravuje to mně i jeho.
Typický článek, kde jsem musela zablokovat komentáře byl o sektě Falun Gong. 72 komentářů i kolem normostrany z obou stran, první 5. 4. 2007, bloknuto ke 4. 3. 2008. Jedenáct měsíců řešíte nejen jeden článek, ke kterému se neustále vracíte, ale dalších třeba tři sta nových a starších, na které lidé reagují. A to jsou pak i desítky komentářů denně, které musíte zpracovat a odpovědět na ně. Vražedná práce udržet vše v hlavě a dát tomu tak potřebný čas. Ale když neodpovíte nebo neodpovíte s nadhledem, nemáte šanci si vybudovat kvalitní čtenáře a udržet si je.
Nakonec jsem to vyřešila jak nejspravedlivěji jsem mohla – debata se blokne za 14 dní od publikace článku. Šetřím Váš i můj čas. Kdo chce, komentuje a dočká se mé odpovědi aktuálně k tématu a včas. Ale už ne v řádu minut, ale třeba i dní. Fakticky máme všichni 24 hodin denně. Třeba se to jednou zase rozjede, až budu mít chuť na debatu a radost z komentářů, nikdy neříkej nikdy.
Jednou, to jsem měla hodně hluboko do kapsy, jsem přemýšlela, jak udělat něco pro svoji peněženku a zároveň psát o věcech, které kupuji, protože je potřebuji. Myšlenka vypadala dobře, ale pěkně mě sjeli. Mám prý málo komentářů. Tiše jsem zuřila, že mých 16000 čtenářů a 40000 shlédnutí ročně babě nestačí, že když napíšu sérii do časopisu, tak si vydělám dvojnásob, ale prachy dostanu až za dva měsíce od vyjití článku. Tak jsem se vyzuřila, uvědomila si, že jsem ztratila dva roky času na Facebooku, několik let v podstatě nepíšu, nemám komentátory a ona má pravdu. Hmm. A šla jsem na brigádu, kde byly peníze za tři dny od práce. Z hrdé blogerky se stala nula za pásem s bakalářem za pasem. A právem.
Můj blog jede nyní de facto na základě asi 1300 článků a několika tisíc komentářů skrz vyhledávače a spřátelené blogy. Málo píši, nerozjíždím debaty, nerozsévám články jak návnady na blogovou scénu, nelovím čtenáře za každou cenu, nemám na to čas a ani chuť. Jsem ráda i za těch dvě stě článků ročně, co vypotím ve volném čase. Ztratila jsem komentátory, protože uzavřením debat za 14 dní, když čtenáři hledají stále stejná, třeba z mé strany i deset, dvanáct let stará témata… Nemám šanci čtenáře zachytit a udržet. To je daň za čas pro něco či někoho jiného.
Navíc – s léty přibývají zkušenosti a před mnoha lety jsem měla, jako každý z vás, jiné názory než dnes a taky se někdy dostanu ke článku, kde si řeknu, že jsem plácala pěkný blbosti. A je to docela často, sebekriticky podotýkám. Na druhou stranu kdo chce, a docela se to stává, pošle mi mail či vzkaz a čeká na odpověď.
Jednou mě překvapilo, i když mám širokou základnu studentů humanitních věd, kteří si nastudovávají mé semestrálky či články na sociologická témata, že se na článek o ukotvené teorii ozvala studentka, zda bych jí to nevysvětlila, že to nějak nedává a nevedla jí práci. Po nějakých sedmi letech od publikování seminární! práce jsem byla oslovena jako odborník, který tomu přeci musí rozumět, když o tom tak dobře a srozumitelně píše. Já… To jsem tedy málem padla z jahody naznak. Pamatuji si principy, kostru, ale někomu vést jeho práci? Musela jsem odmítnout. Jsem bloger, ne sociolog, ne duchovní predátor, ne xxx, doplňte si co chcete, lidi…
Těší mě psát, pořád. Píšu ale málo a co… Nic. Ale tenhle článek jsem si užila, psala jsem ho zhruba pět hodin (asi třikrát jsem to promazala a psala některé části znovu, což k blogerskému duševnímu masochismu patří), pochválila se, pokárala se, vzpomněla na staré známé a oprášila jejich jména v hlavách všech čtenářů tohoto článku, kteří je třeba kdysi četli a pak zapomněli či ztratili kontakt. Někteří jsou nyní profesionálové, jiní přestali psát úplně. Většina drží basu dosud a těší psaním sebe i lidi kolem.
My, blogeři, píšeme, protože chceme, protože musíme, myšlenky nám tečou prostě odevšad, přetlak tvorby v těle je jak adrenalinový sport – nádherné emoční kompozice s perem lehce vypsaným budí ve čtenářích něco silného. Emoce. Vyvoláváme emoce…
Není důležité jaké jsou, říkala Arsinoe, jestli pozitivní nebo negativní, ale musí být silné.

Arthur Dent v roce 2005 ukončil blog těmito slovy:

„… Stal jsem se o 263% zahořklejším, o 117% zatrpklejším a o 331% agresivnějším.
A v neposlední řadě jsem si trošku vylepšil sloh.
Takže abych nějak těch třicet měsíců shrnul:
Bylo to fajn.
Díky všem.
Už mě nebaví pořád někomu něco vysvětlovat. (A to se vztahuje i na tuhle větu!)
Teď mě jistě omluvíte. Jdu si odpočinout…“
 A tak nějak to asi je. Balancujeme mezi psaním a nepsaním. Stále. Akrobati za klávesnicí a čumící do monitoru. Nic jiného nejsme, ale i to je dost… I takoví blázni musí být, aby byl svět pestrý a dalo se v něm dýchat a žít.
Přeji tedy hezký den všem!
nazory-blog-obrazek

Přeslechnutí aneb Xena a Herkules

Řveme v jednu v noci smíchy nad Motorolou. Řehtám se jak blázen a Cailean říká něco jako že bude ráno „hodně unavený“. Týden jsme de facto nespali a jen jsme si povídali. Cailean už čtvrtý den ráno vstává v  5:40, jede dvanáctky a každou noc spolu mluvíme hodiny a hodiny po telefonu. Bydlíme od sebe totiž šest hodin cesty, oba na opačném konci republiky.

„Mně ta hlava už snad upadne, jak mě bolí…“ Naříkám u smíchu.

„Přilepím Ti to nejdříve Herkulesem nebo Pattexem. Indesit, ten vydrží! Ale to jsou pračky…“ Na to Cailean.

pattex-drzi-vse

„Cože jsi říkal?“ Smíchy slzím. „Že budeš ráno na sračky?“

„Né, Indesit jako ty pračky, žejo… To běželo v televizi jako reklama asi před pěti lety, víš?“

„Aháááááá…“

„Jsem… už… asi… dvacet… let… bez… televizééééééé…Už ani skoro nevím, co to je!“

indesit-stara-pracka

Dar

Dostala jsem od bohů dar. Možnost strávit s Danou Moree tři dny v Norimberku. To je něco jako nabídka na cestu kolem světa, kde náhodou je volné místo a nemají tam koho upíchnout. Ona patří do okruhu charismatiků, které bezmezně obdivuji… Setkání s ní je vždy setkání s pedagogickou bohyní.
„Jednalo by se o česko-německý třídenní kurz zaměřený na řešení interkulturních konfliktů (přesný název ještě ladíme) a proběhne 27. – 29.4. 2017 v Norimberku. Na kurz se může přihlásit omezený počet účastníků cca (10 – 12). Půjde o prakticky zaměřený kurz, znalost německého jazyka není nutná (budeme pracovat s konsekutivním tlumočníkem).“
A zrovna řešení interkulturních konfliktů – téma, které zkoumám celý život, zvláště v duchovní cestě.
Děkuji…