Archiv pro rubriku: Baví mě

Doreen Virtue – Mořské panny

DOREEN VIRTUE – MOŘSKÉ PANNY
Kouzelný podvodní svět mořských lidí

Virtue se v krásně ilustrované knížce věnuje tématu mořských lidí vzešlých z mořských božstev a nadnáší téma Atlantidy, Siria B a původ lidstva z vesmíru.

Podle vlasů, očí, nátury a preferencí se můžete zařadit do několika kategorií mořských lidí, pokud jste se již v jiných autorčiných knihách nenalezli jako jiné bytosti 

Doreen Virtue také pamatuje na zjevení a sny o mořských pannách, jejich aktuální výskyty.

Splněné sny několika žen jsou srdeční ukázkou toho, jak se člověk může stát mořskou pannou, modelkou, ochránkyní moře a přírody skrze inspiraci mořských entit a je tam také detailně popsáno, jak se kdokoli z nás může podílet na čistotě moří, vod a ochraně přírody.

Z praktického hlediska oceňuji tipy a triky „jak na ocas mořské panny“ z hlediska finančního, jaký materiál, v čem drží zip a kolik jaký ocas váží sám o sobě…

Kniha se četla velmi dobře, zájemcům o problematiku mohu jen doporučit.

full

Obr.: http://girlievegan.com/spiritual-rebel-blog/may-2017-manifesting-full-moon-in-scorpio

Babylon

babylon 5
KC Babylon

„Když jsem chodil tančit jako kluk, přišel jsem s dvaceti korunami a odcházel jsem s dvaceti korunami. Vypil jsem si, zakouřil jsem si, pobavil jsem se a ženy mne zvaly.“ Říká partner, když si bere mé pětikilo, co jsme právě vybrali z bankomatu, protože v Babylonu nejde platit kartou a já u sebe hotovost nenosím.

„Už jsi velkej kluk,“ říkám vážně s myšlenkou, že já tedy nic platit nechci když jdu na zábavu s mužem a že to tak dneska vyšlo… Smůla. Druhé pětikilo z litru si dávám do obalu telefonu. Ještěže neřekl, že odcházel s padesáti korunami. To bych se asi zamyslela.

Podívám se na něj a on se začne smát až slzí. „Jo, už jsem velkej kluk. Předtím jsem dostával panáky, cigarety a nenápadné polibky od zadaných žen. Zbytek jsem si bral sám. Teď dostanu rovnou pětikilo a tak už přemýšlím, jestli si neříct i o to druhé.“

Ušklíbnu se. Jak typické pro velký kluky.

babylon 3
KC Babylon

Pro dnešní večer jsme zvolili Babylon právě kvůli klidnější atmosféře, standardním tancům, dobrým recenzím na Sociálních sítích a celkově důvěryhodnosti největší tančírny v ČR. Také spojení s vyhlášenou brněnskou taneční školou Starlet se nám velmi líbilo.

Velká-TančírnaM
KC Babylon

Přišli  jsme do klidu a pohody. Nechali jsme se překvapit, byli jsme tam oba poprvé. Příjemná šatnářka, biletářka, barmanky, mládí tančilo kolem dokola a zkoušelo si kreace, sukýnky se točily, chlapci se točili za nimi. Jak švihnutím proutku jsme oba omládli o několik desítek let.

Cestou mne chytil za ruku a prý, že jdeme na parket tančit! Rozesmál se a já jsem neměla ani čas se nadechnout. Vždyť já jsem netančila 19 let a nikdy jsem nebyla v tanečních. Partner tančí velmi dobře a rád, nechala jsem se tedy nakazit smíchem a radostným pohledem v jeho rozesmátých očích.

Nejvíce jsem se dovedla na hudbu naladit, když jsem měla zavřené oči. Bylo to na mě ale hrozně rychlé. Chvíli jsem se zkoušela ladit u toho potácení a už píseň končila a nový rytmus začal. Naprosto jsem se nechytala.

KC babylon1
KC Babylon

„Nestydíš se za mě? Nejsi zklamaný? Nejde mi to.“ Obzvláště křečovitě jsem se chytla jeho ramene, jak se mi zatočila hlava, když jsem se mu podívala do očí. „Vidíš, jak jsem nejistá a tak se Tě držím jako o život.“ 

„Jde Ti to dobře.“ Usmál se chytlavě a z očí mu sršely jiskřičky jak když čertíci buší v pekle na kovadlinky, když mne odtáhl od sebe a znovu mne vstrčil do nejistoty samoty dunících bubnů ve stroboskopových odrazech světel bez jeho pevného svalnatého těla, jen dotek prstů zůstal. „Jen jsi pořád tvrdá. Uvolni se, Ty máš pořád strach. Je to jednoduché – do boku nebo dozadu a dopředu, nepočítej kroky. Takhle…“ Nohy mu tančily.

„Já nic nepočítám! Já jsem ráda, že jsem zatím přežila. Jakýpak kroky. Vidíš, že mám pořád zavřený oči a jak je otevřu, vejde mi do toho logika, racionalita a snaha o pochopení celku, okamžitě padám a jsem ráda, že jsi tak obrovský, že Tě kdyžtak strhnu pod sebe na podlahu, až doopravdy spadnu.“ Jdu do něj za všechna ta odtažení v rámci mého tanečního otužování. Má o velmi příjemných třicet kilo navíc, což je vzhledem k mé buclaté postavě podivuhodný fakt, nad kterým se čas od času zamyslím a strávím tím příjemnou zasněnou chvilku.

babylon 4
KC Babylon

Po dalších dvou až třech hodinách už jsem více zpracovala prkennost a povolila boky, dýchala do bříška, dovolila jsem si otevřít občas oči a už to bylo o něco zajímavější. „Víš, proč Tě vedu tak, že tančíme pořád jinak? A třeba i doleva? To mnoho mužů neumí.“ Zeptá se, když se mnou asi naposté zkouší točit kolem dokola a já to naposté nedám a pořád nechápu jeho styl tance. „Abych byla flexibilní?“ Odvětím. „Ano, aby sis zvykla, že Tě vedu a nemohla předvídat nic automaticky, věřila mému vedení. Je to jednoduché, vidíš, naučila ses to za jeden večer.“ Červenám se celý večer a teď jsem opět zrudla a sklopila oči víc než obvykle. „Ani jsem netušila, že tančíme nějak neobvykle. Ale už jsem o tom slyšela, že to existuje, ale vůbec mě to nenapadlo. Prostě Tě vnímám a to je všechno, co vnímám.“

Když tak sedíme u půllitru Kofoly za pětadvacet korun a Semtexu v akci za dvacku, díváme se na ostatní, jak se kreativně a plavně pohybují po parketu. Tedy, partner se dívá a já vnímám prostředí. Lidé jsou na mne moc složití. Nohy se jim divně motají, ale jeden pár mne zaujme. „Vidíš, tenhle chlap vysloveně tančí sexy. Musí být fantastický milenec,“ dívám se na brněnský Hříšný tanec. Partner se na mne podívá se zkoumavým pohledem a slovy, že také takto kdysi tančil, se vrhne na parket, chytá mne za ruku a vede mezi prořídlé řady tanečních párů tak k jedné ráno.

„U tance a boje je povoleno vše, alespoň se to říká,“ přejede mi rukou po zadku a přitiskne si mne k sobě za záda. Tiše vydechnu a on se rozesměje. Také se rozesměji a vpíjíme se sobě do očí.

Hudba hraje, páry pomalu odchází do soukromí zakončit horečku sobotní noci a i my odcházíme. Spokojeni. Těžkým tanečnem a lehkým erotičnem prodchnuti kráčíme z Babylonu do jarní teplé noci…

20170408_230532

Fotky z KC Babylon použity se svolením provozovatele.

Dokonalý argument

Seděla jsem v tramvaji, u nohou tři tašky s pracovními materiály a nějakým nákupem. Přiskotačila taková stará pichlavá paní, kopla do tašek a řekla, že si tašek nevšimla. Posadila se.

„Hm, v klidu…“ Zavrčela jsem. „Stejně je nemám kam jinam dát, tak co.“

Otevřela nějaké noviny zdarma a ukázala mi stránku s článkem o revolučním hubnutí, kdy za měsíc zhubnete zaručeně 19 kilo bez úpravy jídelníčku a změny životosprávy. Jenom si budete kapat jejich zázračné kapky z bylinek do vody.

„19 kilo za měsíc!“ Obrátila se na moje naducané tvářičky.

„To je pěkná blbost.“ Odvětila jsem já. „Vidíte, tady je napsáno placená reklama, někdo si zaplatil stránku, aby z Vás vytáhl…“ jedu prstem k ceníku, „590 korun za 15-ti denní kůru.“

„Ale máte 19 kilo dole!“

„Ne, patnáct dní, to je devět kilo a půl.“ Zavrčím ještě temněji. Mám já vůbec náladu řešit večer v pátek po týdenním vyvracení informací klientům takové kraviny? Podívám se z okna. To sis holka naběhla, vůbec netušíš, s kým mluvíš.

„Tady to píšou. Je vůbec možný, že to je ta samá holka?“ Ukazuje na dvojici fotek.

Na jedné smutná unavená dívka s povoleným bříškem, nahrbenými zády, skleslými rameny, placatě rovně postavenými chodidly a rovnými vlasy. Na druhé je snědá opálená usměvavá dívka s dokonalou postavou, správným postavením páteře, narovnaná a nohu má ležérně vykročenou. V jednodílných plavkách.

„Noviny se tisknou z počítače, v počítači jsou programy na úpravu fotek a tam vykouzlíte komukoli třeba jinou tvář nebo dokonalou postavu. Navíc, všimněte si, že má jiné postavení nohy, zad a kudrnaté vlasy. Je opálená, což působí dobře. Je to prostě reklama. Není to skutečné.“

„Ale zhubla s těmi bylinkami. 19 kilo za měsíc. Tady to píšou. Vidíte?“

„S počáteční váhou 82 kilo nemůžete zhubnout 19 kilo za měsíc, ani kdybyste držela půst jenom o vodě. Půsty držívám a maximálně tak zhubnete kolem čtyř kilo týdně. Kdyby měla váhu 200 kilo, tak ano, ale jsou tu limity těla. Nezhubnete za měsíc na padesát kilo ani kdybyste nic nejedla a pila jenom vodu. To je nesmysl.“

„Ale ty bylinky ten tuk nějak rozežíraj zevnitř. Proto zhubla.“

„Víte co? Kupte si ten přípravek a až se příště potkáme, tak mi řeknete, kolik jste zhubla, ano?“

„Kdepak pro mě! Ostatní to potřebujou, zhubnout. Kvůli zdraví.“

„Zdravě hubnete zhruba 1 kilo týdně, jíte po malých dávkách pětkrát denně a aspoň hodinu denně cvičíte. Nejezdíte výtahem, chodíte pěšky, pijete vodu.“

„To kolikrát lidi jedí zdravě a nakonec z toho dostanou rakovinu a dokonce na ni i umřou.“

„Všichni umřeme.“ Operátorka ve mně si zívne. Pohodlně se usadím a čekám na cvičné argumenty. Koneckonců cestu z práce můžu strávit i horší zábavou.

„Já chci jít do rakve oplácaná, aby mi to slušelo.“ Dí zasněně paní a kouká do dálky.

„Já myslím, že je to jedno.“ Umřeme tak jako tak, tak co.

„Když umřete, tak váha je to poslední, co vás trápí.“ Jsem už trochu pasivní, nic zajímavějšího než svou váhu v rakvi v zásobě nemáš, kočko?

„Ale tady ta zhubla 19 kilo za měsíc,“ vrací se paní k oblíbené větě a znovu mi ukazuje noviny. „Kvůli zdraví se hubne, kvůli ničemu jinému,“ ukazuje prstem na modelku s dokonalým tělem, sexy opálením, vyzývavou pózou a kozami čtyřkami. Dlouhovlasou blondýnku k tomu.

„Já Vám říkám, že je to nesmysl, je to reklama na vytažení peněz z lidí. Kdyby to fungovalo, tak jsme všichni hubení. Ale podívejte se na ženy kolem sebe,“ ukazuji na mladé štíhlé muže, kterými jsme obklopeny, „že nemají dokonalou postavu a mají špíčky.“

Paní s pichlavýma očima se na mě podívá a metá kolem sebe blesky.

Dokonávám akci.

„Pokud někdo chce hubnout zázrakem a bez námahy, je určitě mnohem účinnější a levnější, když vypije sklenku kyseliny sírové…“

Nevěřícný pohled pichlavých oček.

„Tak nashledanou,“ vstávám a odcházím z tramvaje.

„Nashledanou…“

Hrátky se statistikami aneb úskalí blogování – shrnutí 12 let psaní pro radost sobě i jiným… Včetně oprášení jmen blogerských klasiků z Bloguje.cz :)

Bloguji 12 let. 7 let na Bloguje.cz a 5 let na WordPressu, protože Bloguje skončilo. Na to, že skoro nepíšu, tak průměrně kolem 200 článků ročně, mám dobré výsledky. Stabilně mám mezi 15 – 17000 návštěvníky ročně a kolem 40000 shlédnutí.
Je pravda, že by to mohlo být mnohem lepší, na Bloguje jsem měla za 7 let 180000 návštěvníků, takže… Co si budeme povídat…. Tenkrát to bylo i 400 příspěvků ročně a v průměru 26000 návštěvníků ročně. Samozřejmě jsem se pár let rozjížděla a budovala identitu, ve finále to mohlo být tak 40000 čtenářů ročně, kteří samozřejmě popadali s koncem Bloguje. S převedením jsem technickými okolnostmi přišla o několik tisíc obrázků v článcích, zmizela videa, prolinky, tím se zproblematizovalo vyhledávání a šla jsem od nuly, jen s pár věrnými. Zmizelo v tu dobu několik tisíc blogů, které nikdo nepřevedl z různých důvodů. Za každou stránkou byl reálný člověk, co to zapíchnul… Byla to velká vlna ve sklence blogové scény.
Jak jsem včera promazala pravé, leč aktivitu nevytvářející facebookové profily, hodně se mi ulevilo. Tvrdá data poskytují úlevu a také tvrdou pravdu. K čemu být knihou v knihovně, na kterou se nikdy nikdo nepodívá. Tak kniha zmizla. Až bude třeba, můj facebookový profil je veřejný a kdo bude chtít, dohledá mně. Moc identit se jménem Lucienne Delfína Poláková tu není 🙂 Nejsem pro každého, žádný universální facebooker, universální bloger. Svou doménu si platím už dvanáct let a nepustím ji, na textech se nic nezměnilo. Pořád je tu zhruba 16000 lidí ročně, co si mě přečtou na Lucienne.cz.
Na jednu stranu se nedá říct, že na to peču, ale na druhou stranu je mi to fuk. Píšu to, co chci a o hodně věcech jsem za těch dvanáct let psala. Nemá smysl psát o něčem, co jsem už dobře zpracovala a jsou to kvalitní texty.
Věci, které jsem nahlížela duchovně jsou buď nesdělitelné nebo sdělitelné velmi těžko nebo jsem nevědomky porušovala mlčenlivost, takže jsem mohla třeba i někomu, kdo na to nebyl připraven, ublížit. Spoustu věcí nelze publikovat, osobní zkušenost je nezprostředkovatelná k pochopení, pouze k nahlédnutí a to pouze někomu. Tak to prostě je.
Facebook. Na to, že jsem tam od roku 2009, jsem mu přišla na chuť až tak před rokem, dvěma, zhruba rok 2015. Ale to jsem zase ulítla tak, že jsem frkala věci místo na doménu na Facebook, protože to bylo jednodušší na obsluhu a za krátké texty o ničem jsem se nestyděla.
Do té doby jsem byla sebou i čtenáři  – to je prosím obrovský motivační faktor, mít kvalitní čtenáře, co přemýšlí a ti se jen tak z ničeho neudělají, je velká práce je získat a ještě větší si je udržet – tlačena k vysoké kvalitě textů, prakticky bezchybovosti v češtině, širokému rozhledu k tématu, i když jsem v hloubce rozhledu naprostý diletant. Pojmenuji věci a ono to vypadá dobře a má to smysl. S dobrou češtinou a vnímáním se to dá.
Na Facebooku kvalita mých textů zcela degradovala do červených čísel. Fuj. Co bylo dobré je nedohledatelné, co bylo špatné, to je jedno že zmizelo. V textech jsem měla gramatické chyby, překlepy, špatná čeština kvůli telefonu a vůbec to je technicky velmi obtížně realizovatelné přes mobil být dobrý v češtině a dopilovávat k preciznosti.
Jednu dobu jsem napsala myšlenku na mobilu jak to šlo, pak to doma na kompu opravovala, no práce strašná a vůbec mi to nestálo za to, protože za těch pár minut už z principu nevytvořím text, se kterým bych byla spokojená. Byl to špatně investovaný čas, z větší části z toho, že jsem neporozuměla do hloubky rozdílu mezi psaním blogu a švitořením na Facebooku.
Ano a dalo se to odfláknout a přitom si myslet, že jsem něco přeci napsala. No a to je právě ta svůdnost, která za to vůbec nestojí. Ne v tom, jak se chci prezentovat, jak chci psát a co chci psát.
Každý z nás, co už to nějakou dobu táhneme, jsme se někam za ta léta posunul, ale vazby některých z nás fungují dál. Jsou jména, která spojují, jména, která otvírají dveře do duší. Společně jsme je četli, společně jsme se četli, komentovali se, abstrakce a humor do několika úrovní textu. Myšlenka v myšlence v myšlence v myšlence v myšlence. Myslím, že s některými to bylo až na pěti úrovních hloubky smyslu slov, do kterých jsme s láskou vkládali lásku k těm, co čtou a těm, co to píší. Já to vnímala takto, každý jsme byl jiný…
Jedna z největších radostí pro mě je přečíst si dobrý text z blogerského hlediska, pěkně širokého a s osobním příběhem a k tomu si načíst desítky kvalitních komentářů, které doplní celý vjem. To je pak nádhera pro duši, srdce i mysl.
Komentáře, to je věc ošidná. Každý, kdo za to někomu stojí, má své idioty. Několik měsíců jsem měla komentáře natvrdo zakázané. Vychytali jsme to filtrem, ale moderování komentářů je tak zbytečná ztráta času, denně nacházíte výhružky a hnusy co odmazáváte ze systému a už to odmítáte i skladovat v kompu, protože je to tak hnusné, slizké a anonymní, že je to zcela odporné a už jenom jdete do administrace a víte, že Vás tam čeká nálož hnusu.
Jak u toho a z toho mít dobrý pocit a dobře psát? Těžko. Nicméně, nevzdali jsme to a za nějakou dobu potácení se mezi mazáním, spamovým filtrem s de facto denně doplňovanými novými slovy, moderováním komentářů různého stylu a zablokováním komentářů natvrdo jsme to zase povolili. Myslím, že tak pět, šest let to konkrétně tomuto anonymovi trvalo, než to vzdal a našel si jinou zábavu. Ale víte, co to je pět, šest let? To je strašně dlouhá doba! A to byl jenom jeden z nich.
Jaroslav po několika letech přešel na blogovou scénu idnes.cz, kde odvádí výbornou blogerskou práci, napsal celkem devět knih a má můj obrovský respekt. To, co on dovede zprostředkovat ze svých šedých buněk mozkových, to je… Nemám na to slov. Dře, neustále se vzdělává, seriózně komentuje a má názor… Taky fotí, stará se o zvířata, má bohatý vnitřní duchovní život… Respekt. Také odkazuji na jeho stranu na Wikipedii.
Pak je ještě druhá odvrácená strana komentářů – máte kvalitní článek – ať už je kontroverzní či ne – a čtenáři komentují a komentují a komentují. Jeden článek. A takových článků máte na blogu dost. A jak se hromadí desítky komentářů – kvalitních – a lidi nečtou minulé komentáře (a kdo by je taky četl, že… takové množství dlouhých komentářů…), tak se argumenty opakují dokola, nakonec už jenom odkazujete na komentáře, kde jste toto už řešili či to rozpracovali víc či jinak a pro komentátora je to jeden článek, který ho zcela zaujme a pro mě je to ztráta času, kdy musím prohledávat vlákna a řešit jeho téma, které už jsem řešila třeba pětkrát, desetkrát. Otravuje to mně i jeho.
Typický článek, kde jsem musela zablokovat komentáře byl o sektě Falun Gong. 72 komentářů i kolem normostrany z obou stran, první 5. 4. 2007, bloknuto ke 4. 3. 2008. Jedenáct měsíců řešíte nejen jeden článek, ke kterému se neustále vracíte, ale dalších třeba tři sta nových a starších, na které lidé reagují. A to jsou pak i desítky komentářů denně, které musíte zpracovat a odpovědět na ně. Vražedná práce udržet vše v hlavě a dát tomu tak potřebný čas. Ale když neodpovíte nebo neodpovíte s nadhledem, nemáte šanci si vybudovat kvalitní čtenáře a udržet si je.
Nakonec jsem to vyřešila jak nejspravedlivěji jsem mohla – debata se blokne za 14 dní od publikace článku. Šetřím Váš i můj čas. Kdo chce, komentuje a dočká se mé odpovědi aktuálně k tématu a včas. Ale už ne v řádu minut, ale třeba i dní. Fakticky máme všichni 24 hodin denně. Třeba se to jednou zase rozjede, až budu mít chuť na debatu a radost z komentářů, nikdy neříkej nikdy.
Jednou, to jsem měla hodně hluboko do kapsy, jsem přemýšlela, jak udělat něco pro svoji peněženku a zároveň psát o věcech, které kupuji, protože je potřebuji. Myšlenka vypadala dobře, ale pěkně mě sjeli. Mám prý málo komentářů. Tiše jsem zuřila, že mých 16000 čtenářů a 40000 shlédnutí ročně babě nestačí, že když napíšu sérii do časopisu, tak si vydělám dvojnásob, ale prachy dostanu až za dva měsíce od vyjití článku. Tak jsem se vyzuřila, uvědomila si, že jsem ztratila dva roky času na Facebooku, několik let v podstatě nepíšu, nemám komentátory a ona má pravdu. Hmm. A šla jsem na brigádu, kde byly peníze za tři dny od práce. Z hrdé blogerky se stala nula za pásem s bakalářem za pasem. A právem.
Můj blog jede nyní de facto na základě asi 1300 článků a několika tisíc komentářů skrz vyhledávače a spřátelené blogy. Málo píši, nerozjíždím debaty, nerozsévám články jak návnady na blogovou scénu, nelovím čtenáře za každou cenu, nemám na to čas a ani chuť. Jsem ráda i za těch dvě stě článků ročně, co vypotím ve volném čase. Ztratila jsem komentátory, protože uzavřením debat za 14 dní, když čtenáři hledají stále stejná, třeba z mé strany i deset, dvanáct let stará témata… Nemám šanci čtenáře zachytit a udržet. To je daň za čas pro něco či někoho jiného.
Navíc – s léty přibývají zkušenosti a před mnoha lety jsem měla, jako každý z vás, jiné názory než dnes a taky se někdy dostanu ke článku, kde si řeknu, že jsem plácala pěkný blbosti. A je to docela často, sebekriticky podotýkám. Na druhou stranu kdo chce, a docela se to stává, pošle mi mail či vzkaz a čeká na odpověď.
Jednou mě překvapilo, i když mám širokou základnu studentů humanitních věd, kteří si nastudovávají mé semestrálky či články na sociologická témata, že se na článek o ukotvené teorii ozvala studentka, zda bych jí to nevysvětlila, že to nějak nedává a nevedla jí práci. Po nějakých sedmi letech od publikování seminární! práce jsem byla oslovena jako odborník, který tomu přeci musí rozumět, když o tom tak dobře a srozumitelně píše. Já… To jsem tedy málem padla z jahody naznak. Pamatuji si principy, kostru, ale někomu vést jeho práci? Musela jsem odmítnout. Jsem bloger, ne sociolog, ne duchovní predátor, ne xxx, doplňte si co chcete, lidi…
Těší mě psát, pořád. Píšu ale málo a co… Nic. Ale tenhle článek jsem si užila, psala jsem ho zhruba pět hodin (asi třikrát jsem to promazala a psala některé části znovu, což k blogerskému duševnímu masochismu patří), pochválila se, pokárala se, vzpomněla na staré známé a oprášila jejich jména v hlavách všech čtenářů tohoto článku, kteří je třeba kdysi četli a pak zapomněli či ztratili kontakt. Někteří jsou nyní profesionálové, jiní přestali psát úplně. Většina drží basu dosud a těší psaním sebe i lidi kolem.
My, blogeři, píšeme, protože chceme, protože musíme, myšlenky nám tečou prostě odevšad, přetlak tvorby v těle je jak adrenalinový sport – nádherné emoční kompozice s perem lehce vypsaným budí ve čtenářích něco silného. Emoce. Vyvoláváme emoce…
Není důležité jaké jsou, říkala Arsinoe, jestli pozitivní nebo negativní, ale musí být silné.

Arthur Dent v roce 2005 ukončil blog těmito slovy:

„… Stal jsem se o 263% zahořklejším, o 117% zatrpklejším a o 331% agresivnějším.
A v neposlední řadě jsem si trošku vylepšil sloh.
Takže abych nějak těch třicet měsíců shrnul:
Bylo to fajn.
Díky všem.
Už mě nebaví pořád někomu něco vysvětlovat. (A to se vztahuje i na tuhle větu!)
Teď mě jistě omluvíte. Jdu si odpočinout…“
 A tak nějak to asi je. Balancujeme mezi psaním a nepsaním. Stále. Akrobati za klávesnicí a čumící do monitoru. Nic jiného nejsme, ale i to je dost… I takoví blázni musí být, aby byl svět pestrý a dalo se v něm dýchat a žít.
Přeji tedy hezký den všem!
nazory-blog-obrazek

Dar

Dostala jsem od bohů dar. Možnost strávit s Danou Moree tři dny v Norimberku. To je něco jako nabídka na cestu kolem světa, kde náhodou je volné místo a nemají tam koho upíchnout. Ona patří do okruhu charismatiků, které bezmezně obdivuji… Setkání s ní je vždy setkání s pedagogickou bohyní.
„Jednalo by se o česko-německý třídenní kurz zaměřený na řešení interkulturních konfliktů (přesný název ještě ladíme) a proběhne 27. – 29.4. 2017 v Norimberku. Na kurz se může přihlásit omezený počet účastníků cca (10 – 12). Půjde o prakticky zaměřený kurz, znalost německého jazyka není nutná (budeme pracovat s konsekutivním tlumočníkem).“
A zrovna řešení interkulturních konfliktů – téma, které zkoumám celý život, zvláště v duchovní cestě.
Děkuji…

Magie života a regenerace těla

Shodila jsem celkem 43 Kg. Za poslední půlrok jsem zhubla půsty 25 kg. Na dalších 30 se chystám…
Nastartovala jsem regeneraci těla skrze ducha, skrze sexuální sílu, skrze lásku, která je hybnou silou vesmíru. Stav, ve kterém nyní jsem, řadím spíš už do sféry zázraků. Dokážu se svým tělem a myslí pracovat. Dokážu pracovat se svou sexualitou. Dokážu v sobě dělat strašně moc věcí, co normálně lidi nedokážou.
Ale lidi, až uvidíte člověka, co zhubl rychle 25 kilo a hubne pořád do pryč, nemusí to být o tomhle. Já se nechávám vést bohy, nechávám se vést tělem, ale… Je to dost nebezpečné a i já uznávám, že se blížím k hranici vyhladovění těla a hrozbě anorexie. Půstuji půl roku s lehkými přestávkami. Tělo ani mysl už nemá hlad a to je sice dobré pro bytí v jeskyni o vodě, ale není to dobré pro běžný život. Je dobré pochutnat si s radostí na jídle a nedržet se jenom o vodě a sem tam ovoci zelenině, i když to je hlavní částí mého jídelníčku, nejím maso a nic z mouky. Jím především syrovou stravu, málokdy vařím a pokud vařím, tak rituálně a pro někoho.
Musím si teď dávat majzla na jídlo. Hýčkat sama sebe. A i to řadím do sféry zázraků. Jsem zvyklá tvrdě dřít, makat od nevidím do nevidím. Nespat, nejíst, kontrolovat dech, starat se o mnoho jiných místo o sebe. Moje realita je o péči o druhé. O mnoho jiných světů, o lidi a bytosti, které miluji. O vnitřní cestě, modlení a pokoře a víře. Zejména víře. Bez víry bych nebyla nic. O lásce. Bez lásky bych nebyla ničím, jen třtinou ve větru se klátící.
Děkuji svým třem mužům za velký respekt k mé realitě a za přijetí zázemí silné čtyřky s duchem nás prostupujícím, bytí živoucím pentagramem pro mě, pro mou lásku, pro mou pohodu, pro mou radost a pro mé zázemí.
Ale to není všechno, lidi. Ani práce pro Zemi není všechno, ani regenerace těla a pochopení není všechno. Ani obrovský soucit, ani obrovská láska není všechno. Ani obrovská bolest a odevzdání všeho ze sebe není všechno. Ani sebeobětování a obrovský žal není všechno. Všechno má být v souladu, i tělo, i mysl, i duch a láska, milování, partnerství, dobré jídlo, vínko a radost, smích i slzy.
Pokud bych přetáhla hranici, dostala bych se do pěknýho srabu. A to se může stát komukoli.
Je třeba respektovat své hranice!
Děkuji bohům za vstřícné vedení 🙂

Mohendžodáro -14.11.2016 – Meditace k uctění Měsíčního lůna v Býku

namoment-3

Zúčastnila jsem se úplňkové mimořádné open lekce Mohendžodára, pod vedením Hanky Radostné, ve studiu NamOMent yoga & massage v Brně.

Už od začátku to bylo jiné. Standardní postupy cinkání na tibetskou misku a prociťování byly promíchané časem s jinými kusy celosti rituálu, jakoby vizí bylo rozbít stereotypy. Rozbíjení stereotypů je klasický myšlenkový postup revize vlastního života a potvrzení si směru Cesty, kterou kráčíme. V tu chvíli máme možnost se obrátit na jiný směr a vyslechnout tiché volání odkudsi z nitra, ze sebe samé.

namoment-8

Dnes jsme uctívaly ve svém vnitřním prostoru Měsíční lůno v Býku. Superúplněk byl větší o plných 14% oproti „normálu“, proběhl něco po 14-té hodině, no a navíc byl 14-tý listopadový den. Navečer, když jsme se sešly v magické čtyřce – tři ženy a lektorka, bylo už docela teplo a i vítr se utišil, oproti dennímu sychravu…

mesic-a-zena

Povídaly jsme si v záři svíček, barevných světel a odlesků hudeb sfér o možnostech svého pánevního dna, což zní sice strašně, ale ve skutečnosti se jedná o velmi příjemné věci v těžišti našeho těla – v pánvi. Tam jako ve velké nádobě leží jak v propletené tkanině svalů naše útroby.

hanka-radostna-svaly-panevniho-dna

Učily jsme se dotýkat se svých vrcholků pánve a když vtáhneme jóni a konečník do bříška a tak jako potlačíme zároveň pocit na močení, tak to právě v těch vrcholcích pánve díky svalíkům ucítíme, čímž dosáhneme celkově lepších vrcholků i třeba jinde než ve stoje, když si obepínáme samy dlaněmi kyčle. Mnohem lepší to je ve dvou, třeba s nějakým pěkným mužem, ale my jsme si to aspoň zkusily nahmatat přímo na Hance, abychom vůbec cítily, co máme hmatat u sebe 🙂

hanka-radostna-a-velky-trojuhelnik

Povídaly jsme si o ženské a mužské síle, o napojení se na Zemi a Nebesa, o principu tepelné meditace velkého trojúhelníku v bříšku a o tom, jak máme sedět na dvou čudlíkách v zadku a nehrbit se u toho, na rozdíl od chlapů, kteří se v sedu hrbí, aby, no… Aby podsadili kyčle a vystrčili lingam k nebi. My se tedy jako ženy energeticky učíme sedět rovně, aby bylo kam lingam přijmout, tedy do přítulně otevřené jóni.

namoment-hanka-radostna-1

Nakonec jsme hodinu byly samy se sebou a svým vnitřním prostorem. Meditace probíhala podle úvodního nástřelu, nakonec zazvonil zvonec a meditace byl konec.

Ovšem, co se dělo uvnitř každé z nás, o tom může pohovořit jen ta která osobně. Zásadní bylo to, že jsme tu pro sebe, nestyďme se tedy za své spontánní pohyby, naslouchejme intuici, inspiraci a instinktu. Využívejme řeči těla k projevení pocitů naší duše.

healing

Tohle mě vždycky ohromně povzbudí, tohle jsou ty vzácné chvíle, kdy tančím nejenom v sobě, ale i navenek. Je to svým způsobem pantomima. Výrazový tanec. Prostorový výraz duše a ducha v nás, co mluví skrze tělo tak jasně, jako by tiskl písmena obrovského obchoďáku Vesmíru.

duchovni-pomoc

Tohle chceme, tohle odevzdáváme a nepotřebujeme – odpouštím sobě, že jsem si způsobila tolik utrpení a vytrvala v něm, prosím o odpuštění a omlouvám se všem, kterým jsem ublížila. Smilujte se nade mnou, prosím…

Směji se a pláču, broukám si a tančím. Jsem to totiž já!

Dnešním dnem začínám nový tanec…

hand