Archiv pro rubriku: Jeden čumáček

KOČIČÍ ZÁBAVA U LUCIENNÍHO STUDIA

KOČIČÍ ZÁBAVA U LUCIENNÍHO STUDIA
 
Lucienne pořád kouká do knih a dvou počítačů. Studuje a nemá na mě čas.
 
NUDA!
 
Aspoň, že do toho koše si můžu vlézt a projevit z něj vyčítavým pohledem svou lítost… Když ho pak pěkně rychle vymrštím do vzduchu a k tomu hupnu na řadu knih a povalím je, až lítají stránky všude, bude zábava.
 
Snad ji to probere.
 
Jsem totiž hóóódná kočička!
myc5a1ka-v-koc5a1i-1.jpg

Elišce, pejsce psí, malé pejsce do kapsy…

Eliško, chybíš mi. Určitě chybíš i Kojotovi a všem zvířatům, o která jsi kdy pečovala. Dneska mám den blbec, Eliško. Několikrát chybělo málo a byla bych zlá. Já… Dalo mi to hrozně sebezapírání, ale než bych ublížila, radši jsem napsala několik článků do šuplíku. Jako vždycky, když mě něco trápí. Kdyby jeden blbec, ale bylo jich pět. Pět blbců na den, to jednoho vezme.
 
S rodičema nezatopíš, ale když se dají na sektářské myšlení, je to kříž. S doporučením se nebavit s dětmi ani rodinou, protože seniora nikdy nemůže pochopit, jen „Oni“ mohou, to je psina. A ona s tím cele souhlasí a celé té myšlenkové sračce říká „Nádherná pravda.“ Jeden ochrnutej, druhej zatvrzelej ve svý nádherný pravdě, jež ho obírá o životní radosti a jistoty. Mě snad trefí.
 
S byťákem mě  čeká dohadování o výměně kusu topení. Celé Brno topí, ale já tu budu mrznout s rozsekanou drškou a spát o dvojích tlustých ponožkách, košili, svetru, peleríně, dvou peřinách a dece. Strhnuté a zarezlé ventily, jak do toho sáhnu silou, utrhne se to. Jak technik domluvil, tak ještě ani nepoložil telefon a já slyšela:“A je to v klídku, nic to nebylo, vidíte…“ To bych ho fakt vzala po čuni. Ale fotky detailů toho zpropadeného kusu žebrovaného železa už mají na městské správě v mailu, tak snad se to v dohledné době hne.
 
Další člověk je nemocný, že skoro nemluví, ale on do práce půjde, protože by přišel o další den dovolené a už jich má do konce roku jenom šest. To by ho jeden lísknul.
Kdysi mi někdo říkal:“Když máš chřipku nebo nachlazení, nepřecházej to. Je to velký nápor na tělo a pak to jde na klouby.“ Neposlouchala jsem ho. Pak jsem chodila v pubertálním věku čtyři roky o berlích. To máte pech, když vám na někom záleží.
 
Čtvrtý blbec byl člověk, na kterém mi taky záleží a nestála jsem mu ani za odpověď na pro mě důležitou otázku. A to je online.
 
Pátý blbec, Eliško, jsem byla já. Protože se chovám jako blbec. Jak vidíš z výše uvedeného, málo prosím Bohyni o dar rozlišování mezi věcmi, co mohu ovlivnit a co nemohu. Pro mě je to na stejné úrovni, bojuju o všechno pořád stejně, nic nevzdávám. Bojovníka v sobě prostě nepředělám. 
 
Ty bys mi otřela hlavu o nohy a bylo by to pryč. Vzala bych Tě na procházku nebo si s Tebou a s Tvým hlasitým ňufňutím hufla do postele a byly bychom jenom samy dvě. Dýchaly bychom společně v tělesném teple a já bych Ti hladila srst a povídala Ti. Pak bys mi olízala ruce na znamení účasti na mých trápeních.
 
A život by šel dál…
 
Takhle jde stejně, ale bez Tebe. Vedle mě kocour, který se mi ani nepodívá do očí a drží se stranou cesty, starý spavý potkan a zima kolkolem. Ale na vnitřní mráz ani dvoje ponožky a armáda svetrů nestačí…
 
Eliško, Eliško… Máš dneska svátek a jsi pryč. Ty… jedna… moje… Eliško… Lumpice jedna. Pleskla bych Tě přes zadek, až by se zaprášilo.
 
Měj se krásně v tom psím nebi, pejsko moje psí, pejsko moje do kapsy…………………..

Stáří aneb bezbariérová klec

Tak s Qvítkem najíždíme zkušební provoz jen se spodkem klece. Celý život žije s otevřenou klecí a dnes, dnes už neslouží nožičky tak, aby vylezl do patra klece. Dva a půl roku – nejvyšší čas na potkaní důchod.

Žádné nedosažitelné a nepřekonatelné hranice! No stress pro mého potkánka…

V noci spinkáme spolu, ve dne bude ležet v seně a bude chroupat co bude chtít,  lízat mléko s cornflaky, což miluje a čemu dává absolutní přednost.

Jsou dvě rizika – potkánek se při průzkumu okolí neudrží a spadne nebo ho bude lovit Myšinka, jíž provokuje jeho dostupnost a zranitelnost.

Uvidíme, kdo z koho… Myška je lovec, ale já jsem větší 🙂

 

Setkání s Bohyní, čarodějná cesta 27.9. – 28.9.2016

Jdu na rituál. S Bohyní jsme se dohodly na trojbarevném vřesu, který ozdobí její oltář už navždy. Nesu výborné víno a paraořechy, svíčky a pár dalších drobností.

Jdu o půlnoci temným lesem tři dny před novoluním, tudíž tma jak v pytli. Jsem ve svém rituálním rouchu, jako vždy. Je temně zelené, šité od maminky. Dá se povolit na určitých místech tak, že z člověka zbude jen pár stínů. Je velice dobře vymyšlené.

Přede mnou slyším kroky. Hlasité brodění se listím v lese. Lešij? Běsi? Lidi???

Rozhodnu se učinit neviditelnou. Odložím proutěný košík, pomalu. Shrnu roucho a nasadím si kapuci. Pomaličku stáhnu auru až pod kůži, oči vtáhnu dovnitř pod temnotu kápě, pevně se ukotvím nohama na zemi v dřepu a znehybním. Stanu se lesem.

cyril-barreaux-_4600_861

Vnímám jemnohmotnými smysly, které se rozhoří naplno. Brodění a dupání. Na ježky je to moc velké, funění a občas zachrochtání mi dává na vědomí, že v těsném okolí pár metrů se nachází stádo divokých prasat. Napadá mě pár krvavých historek na téma setkání s kancem, ale zaháním je. Zkontroluji neviditelnost a mělké dýchání, zatemním i myšlenky, abych nerušila čas kančí procházky.

Sedím a čas ubíhá. Kanci jsou kolem mne evidentně spokojení, sem tam uchroupnou větvičku a ta se zlomí jak rozšlápnutý kelímek. Zachroustání a nezbude nic. Jestlipak se přijde nějaký kanec podívat blíž ke mně? Čekám…

Stádo je mezi stromy tak dva až tři metry ode mne a obchází kolem. Jeden štíhlý kanec s protáhlou tlamou se vydal směrem ke mně. Vyšel ze stínu a pomalu přicházel. Tři metry, dva metry, jeden metr… Zkamením. Těsně kolem mne mě obešel, na délku ruky, a vběhl znovu do stínů.

 

Čekám, dokud stádo neprojde dál. Pevně se zvednu z širokého dřepu zapřena do těžkých bot. Vezmu tiše košík a nechám se vést Bohyní dál po Cestě.

Pak odvedu svou práci, zasadím vřesy, poděkuji a obdaruji Bohyni. Prasata se vrací, jsou ode mne tak deset metrů. Svíčka vydává jasné světlo a oslepuje. Dívám se do světla a dupání mne obklopí. Listí šustí. Jen Bohyně, les a já.

Odcházím za doprovodu kanců z lesa a vracím se domů…

Bohyně, děkuji za vlídné přijetí…

nerthus

 

 

Knihy

Už druhý den třídím knihy. Zvolna. Nikam nespěchám. Zjistila jsem, že polovinu veškerého mého skromného majetku jsou knihy. Knih mám asi dvě stě kilo. Hromady knih, když se to vyndá z knihoven a skříní. Pak mám hodně předmětů magických, trochu nádobí, postel, stůl, pár skříněk. Potřeb pro potkyše a pro Myšinku je asi tolik, co té trochy prádla. Ale knih, těch je strašně moc.

Takže – loučím se s knihami, vytvářím místo pro nové věci ve svém životě, už mám prázdnou jednu knihovnu a dvě skříňky.  Kolem krabice knih na prodej.

Tady budou knihy magické, tady čarodějnické, tady rozum, tady intuice. Tady dobré rady a návody, tady jóga. Tady motivační příručky, na které sahám v době třeskutých a temných den. Tady bude škola a tady budou věci, co jsem psala do šuplíku. Těch je… Možná jednou vydám knihu. Nebo dvě. Nebo moc…

Tady budou zvířata. Achanah, samička malé formy hroznýše královského (Boa constrictor imperator), zbarvení Sonora.Tady nějaký pěkný chlupatý milý sklípkan, rosnička s rosnatkami, oblovky, gekončíci, potkani. Čtvrt stěny čeká jen na ně.

Tady bude velká fontána a spousta kytek, co už jsou ve sklepě připraveny. Tady malá fontána. Tady oltář. Kameny. Velká tichá zahrada plná zurčících potůčků stékajících po skalách, plná zvířat, květin, lásky. Tak to chci.

Pečlivě jsem vytřídila i všechny detektivky. Beletrii, nic takového tady mít nebudu. Odbornou literaturu, školu, osobní zájmy ku mému rozvoji a k rozvoji druhých. Šup, šup, šup! Jedna kniha za druhou padají na hromadu.

Tak! A je to. Je tu prázdno až na hromady knih k odnošení do sklepa.

Co budu dělat? Na co jenom budu já mít tolika prostoru? Z čeho se budu těšit, když jsem si všechno vyhodila. Do téhle knížky se jednou podívám. Do téhle přece taky. To taky můžu jednou potřebovat. Tohle mám už deset, dvacet, třicet let a nepodívala jsem se do toho ještě ani jednou. Pryč s tím!

Sedla jsem si na postel a přemýšlela. Ztěžka jsem oddychovala a držela si bříško, jež bolelo po takové námaze tolika set kilo přeházených knih.

A pak jsem tichounce klekla ke knihám a pohladila je. A přepečlivě vybrala všechny Rexy Stouty, Conany, Mostecké a další zvrhlou pokleslou literaturu, kterou už jsem aspoň třikrát četla a stála za to. Zelazneho Amber sérii, vyčistila místo na Pratchetty.  A se zavřenýma očima jsem je potichoučku zašoupala za motivační příručky a návody, do úplně dolních poliček až úplně dozadu do stínu…