Archiv pro rubriku: Recenze

Dynamika a struktura sociálních hnutí – teorie mobilizace zdrojů

Film Selma z roku 2014 pojednává o třech bouřlivých měsících v roce 1965, kdy Dr. Martin Luther King vedl hnutí za občanská práva a jeho cílem bylo umožnění všem černochům volit bez ohledu na segregaci, která ač byla v určitých státech v té době zakázána, stále byla provozována a ve městě Selma mohlo volit jen 2% černochů oproti více než 50% černošských obyvatel města. Tím bylo narušováno jejich právo účastnit se politického života, sedět v porotě (kdo neměl právo volit, nemohl zasedat v porotě (tím byli u soudu černoši významně znevýhodněni) a vůbec být právoplatnými členy společnosti. Film ukazuje, jak se na základě racionálního politického rozhodnutí Kinga z mírných beránků, kteří se nebrání, stala smečka vlků hrdě jdoucí za svým cílem a jak úspěšně ho dosáhli. Ve třech měsících změnili Ameriku, prezident podepsal zákon o volbách a média v tom hrála opravdu velkou zpravodajskou a tím nátlakovou roli.

V Jenkinsově textu je vysvětlena teorie mobilizace zdrojů ve výzkumu sociálních hnutí. Na tuto teorii se pohlíží z různých stran, je konfrontována s dalšími teoriemi, které se postupně snaží vysvětlit svou tezí sociální realitu hnutí.

„Teorie mobilizace zdrojů tvrdí, že sociální hnutí dosahují úspěchu prostřednictvím efektivní mobilizace zdrojů a vývoje politických příležitostí pro své členy. Sociální hnutí může mobilizovat jak materiální, tak nemateriální zdroje. Materiální zdroje zahrnují peníze, organizace, pracovní sílu, technologie, komunikační prostředky a masová média, zatímco mezi nemateriální zdroje lze řadit legitimitu, loajálnost, sociální vztahy, sítě, osobní kontakty, veřejnou pozornost, autoritu, morální odhodlání a solidaritu.

Tato teorie vychází z pěti základních principů:

  1. Akce členů a účastníků sociálního hnutí jsou racionální.
  2. Postup sociálního hnutí je silně ovlivněn zavedenými nerovnováhami sil a konflikty zájmů.
  3. Tyto nerovnováhy sil a konflikty zájmů stačí k vytvoření křivd, které vedou k mobilizaci sociálního hnutí se záměrem o změnu rozdělení zdrojů.
  4. Centralizovaná a formálně strukturovaná sociální hnutí mobilizují zdroje a dosahují cílů efektivněji než decentralizovaná a neformální sociální hnutí
  5. Úspěch sociálního hnutí je zásadně ovlivněn skupinovou strategií a politickým klimatem“ (citováno dle Wikipedie)

 

Co vlastně přispívá ke kolektivní akci? Teorie mobilizace zdrojů je založena na sociálním a ekonomickém kapitále, jež jsou zdroji. Vynořila se v 70. letech minulého století právě i na základě silných událostí ohledně občanských práv, ohledně hnutí žen, dopadů volné lásky, ekologických aktivit a celkově velké síly, kterou občané dokázali na základě sjednocení vyvinout a změnit tím svou realitu, společnost, ve které žili.

Akce je něco rychlého, akce a reakce. Výsledkem je změna stavu. Hnutí stavu. V dnešní době se hýbe společností velmi dobře. Vrtěti psem. Média, marketing, public relations, to vše jsou způsoby, jak ovlivnit realitu. V dnešních médiích hraje prim internet, ale nejčtenějším tištěným médiem je u nás s velkým předstihem Blesk. Bulvární médium, které zprostředkovává emoce, akci. Zklamání a potěchu, hrdost i odsudek. Slzy a smích.

V demokratické společnosti je díky zákonům, které povolují to, co není zakázáno a je jen relativně málo velkých „TABU“, díky prostupnosti informací a možnosti mluvit otevřeně bez toho, aby za to byl člověk stíhán, a vysoké úrovni sociálního a ekonomického volného kapitálu, švitořivá komunikace mezi spolky a hnutími, komunikovat své politické cíle může dnes každý v naší republice, v našem malém rybníčku.

Hnutí za práva kdekoho jsou na každém kroku. Hýbeme rukama a nohama, abychom mohli dělat dobré činy, ke kterým jsme motivováni. Aktivace ekonomického potenciálu skrze média, zákony a nátlak společnosti a sociálního kapitálu při sociálních poutech, v nichž jsme uvězněni, je nyní docela jednoduchou věcí oproti třeba Japonsku, kde jsou zdroje více alokované a struktura společnosti je jiná.

Teorie mobilizace zdrojů je podle mne velmi přínosná, také je jednou z největších sociologických teorií a má k tomu všechny předpoklady. Můžeme namítat, můžeme polemizovat, ale tím jen zvyšujeme prohloubení poznatků o společnosti, o sociálních hnutích, které touto teorií můžeme dobře zkoumat, jak ukazuje právě Jenkins.

 

Zdroje:

  1. C. Jenkins 2001. „Social Movements: Resource Mobilization Theory.“ In Neil J. Smelser, Paul B. Baltes (eds.). International Encyclopedia of the Social and Behavioral Sciences. Amsterdam: Elsevier, 14368-71.

“Selma”(2014):http://www.csfd.cz/film/275833selma/prehled/

 https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_mobilizace_zdroj%C5%AF

 

O mlčenlivosti – sociální hnutí s individuální spiritualitou v praxi

O MLČENLIVOSTI

Kapitola Metoda výzkumu autorky Kolářové se zabývá popisem metod, které použila ve své knize z roku 2009, „Protest proti globalizaci: Gender a feministická kritika“, která vyšla v sociologickém nakladatelství SLON.  Autorka vysvětluje její přístup, kdy se jedná o převážně kvalitativní výzkum doplněný analýzou alternativních médií kvantitativními technikami, což vnímá jako dialog mezi empirickými daty a stávajícím věděním, kdy se snaží o vzájemnou komunikaci mezi teorií a terénním výzkumem a jejich srovnání.

Text autorek Blee a Verty z roku 2002 o polostrukturovaném rozhovoru ve výzkumu sociálních hnutí ukazuje tuto kvalitativní metodu z několika stran. Zabývá se užitečností právě této metody ve výzkumu sociálních hnutí, poukazuje na fakt, že vlastní postoj a sebeuvědomění pozice výzkumného pracovníka a etické parametry výzkumu, které musí být publikovány tak, aby nemohli být účastníci identifikováni a přesto aby výzkum řekl, co je podstatné a nezamlčel informace, které do majoritního proudu informací nezapadají, jsou nesmírně důležité. Uvádí nás do hlavních podtypů polostrukturovaných rozhovorů – orální historie, osudy, rozhovory s klíčovými informátory a focus groups, nadnáší diskusi o strategiích pro analýzu dat v kvalitativním rozhovoru.

Metodika výzkumu sociálních hnutí, k níž nás tyto texty vedou, zvolení konceptu a jeho operacionalizace, je složitou otázkou nejednoduchou na rozluštění. Nejprve je třeba si klást správně položené otázky, najít vhodné metody, oslovit vzorek respondentů, kteří o daném sociálním hnutí něco vědí v rámci úplnosti výzkumu a zároveň naplnit podobnost i odlišnost v tomtéž – probandi přibývají dokud není naplněna teoretická saturace a data se neopakují. Podobností i odlišností vzniká dostatečně široký vzorek a právě u kvalitativního výzkumu je a priori očekáván posun studia v rámci zjišťování informací, kdy právě průběh rozhovoru může výzkumníka navést na nové výzkumné otázky.

Já bych se ráda zastavila u etické otázky výzkumu, která úzce souvisí s mlčenlivostí, přísahou nemluvit o ničem a utajováním informací z dané oblasti, kterou osobně zkoumám.

Hodně mluvím s lidmi už mnoho let a setkávám se s tím, že někdy dotyčný reaguje natolik přecitlivěle na pokus zjistit obecnou informaci, že je to pro mne až nepochopitelné. Bariéry jsou často tak pevné a neprostupné, že ani letité budování důvěry na tom nic nezmění. Přesto, že informace jsou získávány za výzkumnými účely a pro nějaký abstraktní obraz, hranice posvátného a profánního z hlediska kupříkladu výzkumu v mé diplomové práci „Analýza aktivit a s tím souvisejících právních forem současných českých zájmových sdružení občanů zaměřujících se na individuální přístup ke spiritualitě s kořeny v evropské duchovní tradici“, jsou stejně hluboké a nepřekročitelné jako Mariánský příkop nebo deset Mount Everestů vedle sebe.

Část občanské společnosti, kterou chci zkoumat, je položena na základech pevné pyramidy čtyř – vědět, chtít, odvážit se a mlčet. Mlčení je ve většině případů tak rigidní a nepřekonatelné, že i když se třeba koná veřejná přednáška daného spolku, nedovíte se vůbec nic, což poukazuji níže na citaci z článku Pavla „Codyho“ Ungra, který se se mnou zúčastnil semináře o spolku Univerzalia, společnosti českých hermetiků, 10. 4. 2008, a kde jsem poukázala právě na tuto strnulost v komunikaci s veřejností, i když se jednalo o základní věci.

univerzalia logo

Seminář uváděl PhDr. Zdeněk Vojtíšek, TH. D. a hlavní osobou byl předseda Univerzalie František Pikard. „…na většinu otázek F. Pikard odpovídal velice politicky – tedy vyhýbavě, přičemž málokdy se tazatel dozvěděl přesnou odpověď…  Na závěr jsem si nechal záležitost dle mne nejvtipnější a samozřejmě nejzajímavější a nejdiskutovanější. A to výměna S za Z ve jméně společnosti. Bylo nám sděleno, že výměna na Z byla velice důležitá a nutná a prospěšná a budoucnost ukázala, že velice dobrá. Jako smysl výměny S za Z bylo, že se se Univerzalie přetransformovává do té aktivní, mužské, dynamické polohy. Když poté Lucienne se dotázala, co bylo tím impulsem k této změně v roce 1998, tak F. Pikard řekl, že odpověď na tuto otázku má skvěle připravenou, ale že již není čas to vysvětlit. Poté co se ho pan Vojtíšek zeptal, jestli je možné tu odpověď získat po přednášce, říkal že ne, že kontakty nenavazuje, pan Vojtíšek se zeptal, jestli na nějaké další přednášce a F. Pikard sdělil, že žádná další přednáška nebude. Pan Vojtíšek se decentně usmál a dále se již tato otázka neřešila. F. Pikard se nechal slyšet, že Univerzalie je naprosto uzavřená společnost, která nemá zájem se jakkoliv s kýmkoliv kontaktovat a ani spolupracovat (to by mě zajímalo proč teda vlastní doménu Horev.cz?). Což zcela mistrně glosovala Lucienne, kdy otázkou, jak tenhle rigidní konzervativní přístup souvisí s tím Z, které je symbolem té aktivní, dynamické a mužské části. Myslím, že to pana předsedu trochu vyvedlo z míry a já (nejen) se skvěle bavil.“

Další ukázkou mlčenlivosti, byť vidím do pozadí a nejsou všechny věci, jak se zdají být, je okkultní bratrstvo Fraternitas Coyotii, jež sdružuje jednotlivce, kteří jsou ve spojení s egregorem Trickstera – Šibala. Toto sdružení existuje spíše jako dobrý žert než jako skutečné sdružení, ale vyjádření ohledně stránek a bratrstva je zcela typické pro oblast individuální spirituality s přísahou mlčenlivosti, kdy se spolek rozrůstá na základě referencí a umu daného uchazeče o místo ve spolku.

isle_of_the_blessed_damned_by_kojot333-d3egjmo
Jaroslav A. Polák – Ostrov zatracených

 

Sdružení „…je uzavřenou společností, jež si sama vyhledává vhodné adepty pro členství. Toužíte-li vstoupit do našich řad, to nejlepší, co pro to můžete udělat, je dát o sobě vědět – a to nejlépe nějakým zvláště vypečeným šibalským kouskem… Nemá žádnou pevnou hierarchii, nemá vůdce ani stupně zasvěcení, neboť Šibal je bytostí chaotickou – proto lze o Fraternitas Coyotii hovořit spíše jako o okkultním chaosu nežli řádu. Naše práce spočívá v plném integrování šibalského archetypu do bytosti zasvěcence… Stránky nejsou – a ani nemohou být – stránkami oficiálními, neboť žádný náš člen nesmí prozradit nic o identitě a činnosti ostatních členů bez jejich souhlasu. Proto se zde dozvíte leccos o postavě Šibala, o knihách, jež vyšly, o zajímavých stránkách a podobně; nikoli ale o činnosti bratrstva jako takového…“

modlitba k bohyni
měsíční šperky z dílny Z živého ticha, Fler.cz 

 

Studijní text:

Blee, Kathleen a Verta Taylor. 2002. “Semi-Structured Interviewing in Social Movement Research.” In Bert Klandermans a Suzanne Staggenborg (eds.) Methods of Social Movement Research. London: University of Minnesota Press, s. 105-107.

Kolářová, Marta. 2009. Protest proti globalizaci: Gender a feministická kritika. Praha: Slon, s. 141-145.

http://fraternitas-coyotii.moonfruit.com/

http://moje-kniha-stinu.blog.cz/0908/cesta-carodeje-vedet-chtit-odvazit-se-mlcet

http://bloxxter.info/jak-byla-prednka-seminr-o-univerzalii/comment-page-1/

http://dreamer-s.blog.cz/1312/zaklady-magie

http://www.zeleneslunce.websnadno.cz/Zasady-loze.html

http://univerzalia.cz/

Konec světa nastal

Vezu si nahoru do  osmého patra svou první farmářskou bedýnku. Čerstvá zelenina a ovoce, 10 – 12 kg za 360 Kč, doprava až domů v ceně. Saláty jsou mokré od deště, dnes řezané, ještě s hlínou. Brambory, ředkvičky, jablka, saláty, kedlubny, koření. 

Chlapec mi hodí bedýnku do výtahu, výtah zůstane viset mezi šestým a pátým patrem. Dveře se otvírají do  napůl zdi a napůl kovových dveří. Koukám na to a říkám si, že dneska už mě skoro trefilo a teď  se to vyloženě hodí, aby mě to dodělalo a já měla konečně tuhle životní cestu za sebou. Jsem bez mobilu, v noční košili a mikině. Paráda. Pa-rá-da!

Náš nový výtah Kone je totiž tak spolehlivý, že i když je měsíc nainstalovaný, tak pořád nejede. Naštěstí má takové zvonítko kamsi na operátora.

„Zvoňte deset sekund.“ Výtah řve, jak kdyby hořelo. Mačkám jak vzteklá naplno. Siréna houká.

„Haló,“ ozývá se operátorka.

„Jsem zaseklá ve výtahu, adresa ta a ta.“

„Město?“

„Brno.“

„Telefon?“

„Nemám.“ Ve skutečnosti jsem jí řekla číslo.

„Chcete poslat technika se stoprocentní přirážkou, nebo to počká do následujícího pracovního  dne?“

„Cože???“

„Chcete poslat technika se stoprocentní přirážkou ještě dnes nebo to počká do následujícího pracovního dne? Neslyším vás. Poodstupte od zařízení a mluvte srozumitelně a nahlas!“

„Slečno, až někoho z vás, vašich pracovních postupů a vašich výtahů trefí, jako teď skoro  mě, bude to na vaši odpovědnost. Následující pracovní den je až za pět dní!“

Spojení se přerušilo.

Konec světa nastal.

Babylon

babylon 5
KC Babylon

„Když jsem chodil tančit jako kluk, přišel jsem s dvaceti korunami a odcházel jsem s dvaceti korunami. Vypil jsem si, zakouřil jsem si, pobavil jsem se a ženy mne zvaly.“ Říká partner, když si bere mé pětikilo, co jsme právě vybrali z bankomatu, protože v Babylonu nejde platit kartou a já u sebe hotovost nenosím.

„Už jsi velkej kluk,“ říkám vážně s myšlenkou, že já tedy nic platit nechci když jdu na zábavu s mužem a že to tak dneska vyšlo… Smůla. Druhé pětikilo z litru si dávám do obalu telefonu. Ještěže neřekl, že odcházel s padesáti korunami. To bych se asi zamyslela.

Podívám se na něj a on se začne smát až slzí. „Jo, už jsem velkej kluk. Předtím jsem dostával panáky, cigarety a nenápadné polibky od zadaných žen. Zbytek jsem si bral sám. Teď dostanu rovnou pětikilo a tak už přemýšlím, jestli si neříct i o to druhé.“

Ušklíbnu se. Jak typické pro velký kluky.

babylon 3
KC Babylon

Pro dnešní večer jsme zvolili Babylon právě kvůli klidnější atmosféře, standardním tancům, dobrým recenzím na Sociálních sítích a celkově důvěryhodnosti největší tančírny v ČR. Také spojení s vyhlášenou brněnskou taneční školou Starlet se nám velmi líbilo.

Velká-TančírnaM
KC Babylon

Přišli  jsme do klidu a pohody. Nechali jsme se překvapit, byli jsme tam oba poprvé. Příjemná šatnářka, biletářka, barmanky, mládí tančilo kolem dokola a zkoušelo si kreace, sukýnky se točily, chlapci se točili za nimi. Jak švihnutím proutku jsme oba omládli o několik desítek let.

Cestou mne chytil za ruku a prý, že jdeme na parket tančit! Rozesmál se a já jsem neměla ani čas se nadechnout. Vždyť já jsem netančila 19 let a nikdy jsem nebyla v tanečních. Partner tančí velmi dobře a rád, nechala jsem se tedy nakazit smíchem a radostným pohledem v jeho rozesmátých očích.

Nejvíce jsem se dovedla na hudbu naladit, když jsem měla zavřené oči. Bylo to na mě ale hrozně rychlé. Chvíli jsem se zkoušela ladit u toho potácení a už píseň končila a nový rytmus začal. Naprosto jsem se nechytala.

KC babylon1
KC Babylon

„Nestydíš se za mě? Nejsi zklamaný? Nejde mi to.“ Obzvláště křečovitě jsem se chytla jeho ramene, jak se mi zatočila hlava, když jsem se mu podívala do očí. „Vidíš, jak jsem nejistá a tak se Tě držím jako o život.“ 

„Jde Ti to dobře.“ Usmál se chytlavě a z očí mu sršely jiskřičky jak když čertíci buší v pekle na kovadlinky, když mne odtáhl od sebe a znovu mne vstrčil do nejistoty samoty dunících bubnů ve stroboskopových odrazech světel bez jeho pevného svalnatého těla, jen dotek prstů zůstal. „Jen jsi pořád tvrdá. Uvolni se, Ty máš pořád strach. Je to jednoduché – do boku nebo dozadu a dopředu, nepočítej kroky. Takhle…“ Nohy mu tančily.

„Já nic nepočítám! Já jsem ráda, že jsem zatím přežila. Jakýpak kroky. Vidíš, že mám pořád zavřený oči a jak je otevřu, vejde mi do toho logika, racionalita a snaha o pochopení celku, okamžitě padám a jsem ráda, že jsi tak obrovský, že Tě kdyžtak strhnu pod sebe na podlahu, až doopravdy spadnu.“ Jdu do něj za všechna ta odtažení v rámci mého tanečního otužování. Má o velmi příjemných třicet kilo navíc, což je vzhledem k mé buclaté postavě podivuhodný fakt, nad kterým se čas od času zamyslím a strávím tím příjemnou zasněnou chvilku.

babylon 4
KC Babylon

Po dalších dvou až třech hodinách už jsem více zpracovala prkennost a povolila boky, dýchala do bříška, dovolila jsem si otevřít občas oči a už to bylo o něco zajímavější. „Víš, proč Tě vedu tak, že tančíme pořád jinak? A třeba i doleva? To mnoho mužů neumí.“ Zeptá se, když se mnou asi naposté zkouší točit kolem dokola a já to naposté nedám a pořád nechápu jeho styl tance. „Abych byla flexibilní?“ Odvětím. „Ano, aby sis zvykla, že Tě vedu a nemohla předvídat nic automaticky, věřila mému vedení. Je to jednoduché, vidíš, naučila ses to za jeden večer.“ Červenám se celý večer a teď jsem opět zrudla a sklopila oči víc než obvykle. „Ani jsem netušila, že tančíme nějak neobvykle. Ale už jsem o tom slyšela, že to existuje, ale vůbec mě to nenapadlo. Prostě Tě vnímám a to je všechno, co vnímám.“

Když tak sedíme u půllitru Kofoly za pětadvacet korun a Semtexu v akci za dvacku, díváme se na ostatní, jak se kreativně a plavně pohybují po parketu. Tedy, partner se dívá a já vnímám prostředí. Lidé jsou na mne moc složití. Nohy se jim divně motají, ale jeden pár mne zaujme. „Vidíš, tenhle chlap vysloveně tančí sexy. Musí být fantastický milenec,“ dívám se na brněnský Hříšný tanec. Partner se na mne podívá se zkoumavým pohledem a slovy, že také takto kdysi tančil, se vrhne na parket, chytá mne za ruku a vede mezi prořídlé řady tanečních párů tak k jedné ráno.

„U tance a boje je povoleno vše, alespoň se to říká,“ přejede mi rukou po zadku a přitiskne si mne k sobě za záda. Tiše vydechnu a on se rozesměje. Také se rozesměji a vpíjíme se sobě do očí.

Hudba hraje, páry pomalu odchází do soukromí zakončit horečku sobotní noci a i my odcházíme. Spokojeni. Těžkým tanečnem a lehkým erotičnem prodchnuti kráčíme z Babylonu do jarní teplé noci…

20170408_230532

Fotky z KC Babylon použity se svolením provozovatele.

Hrátky se statistikami aneb úskalí blogování – shrnutí 12 let psaní pro radost sobě i jiným… Včetně oprášení jmen blogerských klasiků z Bloguje.cz :)

Bloguji 12 let. 7 let na Bloguje.cz a 5 let na WordPressu, protože Bloguje skončilo. Na to, že skoro nepíšu, tak průměrně kolem 200 článků ročně, mám dobré výsledky. Stabilně mám mezi 15 – 17000 návštěvníky ročně a kolem 40000 shlédnutí.
Je pravda, že by to mohlo být mnohem lepší, na Bloguje jsem měla za 7 let 180000 návštěvníků, takže… Co si budeme povídat…. Tenkrát to bylo i 400 příspěvků ročně a v průměru 26000 návštěvníků ročně. Samozřejmě jsem se pár let rozjížděla a budovala identitu, ve finále to mohlo být tak 40000 čtenářů ročně, kteří samozřejmě popadali s koncem Bloguje. S převedením jsem technickými okolnostmi přišla o několik tisíc obrázků v článcích, zmizela videa, prolinky, tím se zproblematizovalo vyhledávání a šla jsem od nuly, jen s pár věrnými. Zmizelo v tu dobu několik tisíc blogů, které nikdo nepřevedl z různých důvodů. Za každou stránkou byl reálný člověk, co to zapíchnul… Byla to velká vlna ve sklence blogové scény.
Jak jsem včera promazala pravé, leč aktivitu nevytvářející facebookové profily, hodně se mi ulevilo. Tvrdá data poskytují úlevu a také tvrdou pravdu. K čemu být knihou v knihovně, na kterou se nikdy nikdo nepodívá. Tak kniha zmizla. Až bude třeba, můj facebookový profil je veřejný a kdo bude chtít, dohledá mně. Moc identit se jménem Lucienne Delfína Poláková tu není 🙂 Nejsem pro každého, žádný universální facebooker, universální bloger. Svou doménu si platím už dvanáct let a nepustím ji, na textech se nic nezměnilo. Pořád je tu zhruba 16000 lidí ročně, co si mě přečtou na Lucienne.cz.
Na jednu stranu se nedá říct, že na to peču, ale na druhou stranu je mi to fuk. Píšu to, co chci a o hodně věcech jsem za těch dvanáct let psala. Nemá smysl psát o něčem, co jsem už dobře zpracovala a jsou to kvalitní texty.
Věci, které jsem nahlížela duchovně jsou buď nesdělitelné nebo sdělitelné velmi těžko nebo jsem nevědomky porušovala mlčenlivost, takže jsem mohla třeba i někomu, kdo na to nebyl připraven, ublížit. Spoustu věcí nelze publikovat, osobní zkušenost je nezprostředkovatelná k pochopení, pouze k nahlédnutí a to pouze někomu. Tak to prostě je.
Facebook. Na to, že jsem tam od roku 2009, jsem mu přišla na chuť až tak před rokem, dvěma, zhruba rok 2015. Ale to jsem zase ulítla tak, že jsem frkala věci místo na doménu na Facebook, protože to bylo jednodušší na obsluhu a za krátké texty o ničem jsem se nestyděla.
Do té doby jsem byla sebou i čtenáři  – to je prosím obrovský motivační faktor, mít kvalitní čtenáře, co přemýšlí a ti se jen tak z ničeho neudělají, je velká práce je získat a ještě větší si je udržet – tlačena k vysoké kvalitě textů, prakticky bezchybovosti v češtině, širokému rozhledu k tématu, i když jsem v hloubce rozhledu naprostý diletant. Pojmenuji věci a ono to vypadá dobře a má to smysl. S dobrou češtinou a vnímáním se to dá.
Na Facebooku kvalita mých textů zcela degradovala do červených čísel. Fuj. Co bylo dobré je nedohledatelné, co bylo špatné, to je jedno že zmizelo. V textech jsem měla gramatické chyby, překlepy, špatná čeština kvůli telefonu a vůbec to je technicky velmi obtížně realizovatelné přes mobil být dobrý v češtině a dopilovávat k preciznosti.
Jednu dobu jsem napsala myšlenku na mobilu jak to šlo, pak to doma na kompu opravovala, no práce strašná a vůbec mi to nestálo za to, protože za těch pár minut už z principu nevytvořím text, se kterým bych byla spokojená. Byl to špatně investovaný čas, z větší části z toho, že jsem neporozuměla do hloubky rozdílu mezi psaním blogu a švitořením na Facebooku.
Ano a dalo se to odfláknout a přitom si myslet, že jsem něco přeci napsala. No a to je právě ta svůdnost, která za to vůbec nestojí. Ne v tom, jak se chci prezentovat, jak chci psát a co chci psát.
Každý z nás, co už to nějakou dobu táhneme, jsme se někam za ta léta posunul, ale vazby některých z nás fungují dál. Jsou jména, která spojují, jména, která otvírají dveře do duší. Společně jsme je četli, společně jsme se četli, komentovali se, abstrakce a humor do několika úrovní textu. Myšlenka v myšlence v myšlence v myšlence v myšlence. Myslím, že s některými to bylo až na pěti úrovních hloubky smyslu slov, do kterých jsme s láskou vkládali lásku k těm, co čtou a těm, co to píší. Já to vnímala takto, každý jsme byl jiný…
Jedna z největších radostí pro mě je přečíst si dobrý text z blogerského hlediska, pěkně širokého a s osobním příběhem a k tomu si načíst desítky kvalitních komentářů, které doplní celý vjem. To je pak nádhera pro duši, srdce i mysl.
Komentáře, to je věc ošidná. Každý, kdo za to někomu stojí, má své idioty. Několik měsíců jsem měla komentáře natvrdo zakázané. Vychytali jsme to filtrem, ale moderování komentářů je tak zbytečná ztráta času, denně nacházíte výhružky a hnusy co odmazáváte ze systému a už to odmítáte i skladovat v kompu, protože je to tak hnusné, slizké a anonymní, že je to zcela odporné a už jenom jdete do administrace a víte, že Vás tam čeká nálož hnusu.
Jak u toho a z toho mít dobrý pocit a dobře psát? Těžko. Nicméně, nevzdali jsme to a za nějakou dobu potácení se mezi mazáním, spamovým filtrem s de facto denně doplňovanými novými slovy, moderováním komentářů různého stylu a zablokováním komentářů natvrdo jsme to zase povolili. Myslím, že tak pět, šest let to konkrétně tomuto anonymovi trvalo, než to vzdal a našel si jinou zábavu. Ale víte, co to je pět, šest let? To je strašně dlouhá doba! A to byl jenom jeden z nich.
Jaroslav po několika letech přešel na blogovou scénu idnes.cz, kde odvádí výbornou blogerskou práci, napsal celkem devět knih a má můj obrovský respekt. To, co on dovede zprostředkovat ze svých šedých buněk mozkových, to je… Nemám na to slov. Dře, neustále se vzdělává, seriózně komentuje a má názor… Taky fotí, stará se o zvířata, má bohatý vnitřní duchovní život… Respekt. Také odkazuji na jeho stranu na Wikipedii.
Pak je ještě druhá odvrácená strana komentářů – máte kvalitní článek – ať už je kontroverzní či ne – a čtenáři komentují a komentují a komentují. Jeden článek. A takových článků máte na blogu dost. A jak se hromadí desítky komentářů – kvalitních – a lidi nečtou minulé komentáře (a kdo by je taky četl, že… takové množství dlouhých komentářů…), tak se argumenty opakují dokola, nakonec už jenom odkazujete na komentáře, kde jste toto už řešili či to rozpracovali víc či jinak a pro komentátora je to jeden článek, který ho zcela zaujme a pro mě je to ztráta času, kdy musím prohledávat vlákna a řešit jeho téma, které už jsem řešila třeba pětkrát, desetkrát. Otravuje to mně i jeho.
Typický článek, kde jsem musela zablokovat komentáře byl o sektě Falun Gong. 72 komentářů i kolem normostrany z obou stran, první 5. 4. 2007, bloknuto ke 4. 3. 2008. Jedenáct měsíců řešíte nejen jeden článek, ke kterému se neustále vracíte, ale dalších třeba tři sta nových a starších, na které lidé reagují. A to jsou pak i desítky komentářů denně, které musíte zpracovat a odpovědět na ně. Vražedná práce udržet vše v hlavě a dát tomu tak potřebný čas. Ale když neodpovíte nebo neodpovíte s nadhledem, nemáte šanci si vybudovat kvalitní čtenáře a udržet si je.
Nakonec jsem to vyřešila jak nejspravedlivěji jsem mohla – debata se blokne za 14 dní od publikace článku. Šetřím Váš i můj čas. Kdo chce, komentuje a dočká se mé odpovědi aktuálně k tématu a včas. Ale už ne v řádu minut, ale třeba i dní. Fakticky máme všichni 24 hodin denně. Třeba se to jednou zase rozjede, až budu mít chuť na debatu a radost z komentářů, nikdy neříkej nikdy.
Jednou, to jsem měla hodně hluboko do kapsy, jsem přemýšlela, jak udělat něco pro svoji peněženku a zároveň psát o věcech, které kupuji, protože je potřebuji. Myšlenka vypadala dobře, ale pěkně mě sjeli. Mám prý málo komentářů. Tiše jsem zuřila, že mých 16000 čtenářů a 40000 shlédnutí ročně babě nestačí, že když napíšu sérii do časopisu, tak si vydělám dvojnásob, ale prachy dostanu až za dva měsíce od vyjití článku. Tak jsem se vyzuřila, uvědomila si, že jsem ztratila dva roky času na Facebooku, několik let v podstatě nepíšu, nemám komentátory a ona má pravdu. Hmm. A šla jsem na brigádu, kde byly peníze za tři dny od práce. Z hrdé blogerky se stala nula za pásem s bakalářem za pasem. A právem.
Můj blog jede nyní de facto na základě asi 1300 článků a několika tisíc komentářů skrz vyhledávače a spřátelené blogy. Málo píši, nerozjíždím debaty, nerozsévám články jak návnady na blogovou scénu, nelovím čtenáře za každou cenu, nemám na to čas a ani chuť. Jsem ráda i za těch dvě stě článků ročně, co vypotím ve volném čase. Ztratila jsem komentátory, protože uzavřením debat za 14 dní, když čtenáři hledají stále stejná, třeba z mé strany i deset, dvanáct let stará témata… Nemám šanci čtenáře zachytit a udržet. To je daň za čas pro něco či někoho jiného.
Navíc – s léty přibývají zkušenosti a před mnoha lety jsem měla, jako každý z vás, jiné názory než dnes a taky se někdy dostanu ke článku, kde si řeknu, že jsem plácala pěkný blbosti. A je to docela často, sebekriticky podotýkám. Na druhou stranu kdo chce, a docela se to stává, pošle mi mail či vzkaz a čeká na odpověď.
Jednou mě překvapilo, i když mám širokou základnu studentů humanitních věd, kteří si nastudovávají mé semestrálky či články na sociologická témata, že se na článek o ukotvené teorii ozvala studentka, zda bych jí to nevysvětlila, že to nějak nedává a nevedla jí práci. Po nějakých sedmi letech od publikování seminární! práce jsem byla oslovena jako odborník, který tomu přeci musí rozumět, když o tom tak dobře a srozumitelně píše. Já… To jsem tedy málem padla z jahody naznak. Pamatuji si principy, kostru, ale někomu vést jeho práci? Musela jsem odmítnout. Jsem bloger, ne sociolog, ne duchovní predátor, ne xxx, doplňte si co chcete, lidi…
Těší mě psát, pořád. Píšu ale málo a co… Nic. Ale tenhle článek jsem si užila, psala jsem ho zhruba pět hodin (asi třikrát jsem to promazala a psala některé části znovu, což k blogerskému duševnímu masochismu patří), pochválila se, pokárala se, vzpomněla na staré známé a oprášila jejich jména v hlavách všech čtenářů tohoto článku, kteří je třeba kdysi četli a pak zapomněli či ztratili kontakt. Někteří jsou nyní profesionálové, jiní přestali psát úplně. Většina drží basu dosud a těší psaním sebe i lidi kolem.
My, blogeři, píšeme, protože chceme, protože musíme, myšlenky nám tečou prostě odevšad, přetlak tvorby v těle je jak adrenalinový sport – nádherné emoční kompozice s perem lehce vypsaným budí ve čtenářích něco silného. Emoce. Vyvoláváme emoce…
Není důležité jaké jsou, říkala Arsinoe, jestli pozitivní nebo negativní, ale musí být silné.

Arthur Dent v roce 2005 ukončil blog těmito slovy:

„… Stal jsem se o 263% zahořklejším, o 117% zatrpklejším a o 331% agresivnějším.
A v neposlední řadě jsem si trošku vylepšil sloh.
Takže abych nějak těch třicet měsíců shrnul:
Bylo to fajn.
Díky všem.
Už mě nebaví pořád někomu něco vysvětlovat. (A to se vztahuje i na tuhle větu!)
Teď mě jistě omluvíte. Jdu si odpočinout…“
 A tak nějak to asi je. Balancujeme mezi psaním a nepsaním. Stále. Akrobati za klávesnicí a čumící do monitoru. Nic jiného nejsme, ale i to je dost… I takoví blázni musí být, aby byl svět pestrý a dalo se v něm dýchat a žít.
Přeji tedy hezký den všem!
nazory-blog-obrazek

Dobrodružství s kulturou

Jsem hlubokou obdivovatelkou Dr. Dany Moree. Tahle žena na mě zapůsobila před deseti lety natolik, že kdykoli mohu a narazím na problematiku mládeže, rasy a přesvědčení, střetu kultur, tak ji prostě cituji a doporučuji.
Její vlastnoruční rozbor situace vedení hodiny a řízení konfliktu v místnosti… Jednou bych chtěla umět to, co ona. To, co mě ona tenkrát naučila svým náhledem, to nikdy nezapomenu. Jestli já jsem klidná síla – a já jsem – tak ona je živoucí úsměvný klid.
 
Dokonce jsem zaujala nedávno i ředitelku základní školy, se kterou jsem jela dvě a půl hodiny v autobuse. Kultura a její proměny nám způsobily lehkou hodinku cesty, přečetli jsme si pár jejích článků na mobilu a tedy – znovu a znovu mě obohacuje.
 
Momentálně je vedoucí Katedry studií občanské společnosti na Karlovce, kde studuji.
867_dobrodruzstvi-s-kulturou_100_150
 
Dobrodružství s kulturou, jež si zde můžete nechat zaslat jen za poštovné, je taková kniha, kterou žádný člověk, který pracuje se svým nitrem, nemůže opominout. Má tak důležité náhledy na vnitřní vzory, na čas mezi kulturami, na rozdíly a spojitosti v uvažování, že je naprosto nedocenitelným skvostem v mé knihovně.
 
Doporučuji!
 
Dobrodružství s kulturou
 
Vydal: Tandem, 2007
Rozsah: 148 stran
Jazyk: Čj
Kontakt: Tandem Plzeň
Anotace: Transkulturní učení v práci s česko-německou mládeží je jedním z mnoha dobrodružství, která se v současné Evropě odehrávají. „Naším cílem je především překonat tradiční „škatulkování“ kultur, které nám říká, co si myslí, co cítí a jak jedná „Čech“ nebo „Němec“. Chceme být vůči osobě, se kterou se setkáváme, otevření a chceme se naučit klást otázky, nikoli soudit. Chtěli bychom vás, milí čtenáři, pozvat, abyste se s námi vydali na dobrodružnou cestu a objevili, jak různorodé a obohacující může mezinárodní setkání být. Tato kniha by vás k tomuto poznání měla svést. Najdete v ní mnoho praktických tipů a triků, jak mezinárodnímu setkání zajistit úspěšný průběh, jak dát důležitým kulturním tématům kreativní tvář nebo jak vy sami můžete v případě konfliktu nalézt zdárné řešení,“ říkají sami autoři.
 
Poznámka: Příjemce hradí pouze poštovné a balné v minimální výši 50,- Kč (navýšení poštovného a balného dle počtu publikací)
 
Cena zdarma

Martin Šrubař – BARVY-LAKY, Brno, Blackfield

 

Dnes jsem kupovala míchanou barvu na míru a mnoho dalších věcí k rekonstrukci bytu. Obrátila jsem se na Martina Šrubaře z Blackfieldu. Pan Šrubař se mi individuálně věnoval, poradil mi co a jak, namixoval barvu, kterou přesně spočítal a respektoval mě i s kyvadlem, nedivil se vůbec ničemu ani trošinku.

Narozdíl od původního „takymalíře“ na otázku, proč mi spadla malba, řekl:“Vy tam vaříte plynem, co? Plyn, to je největší mastný svinstvo na malbu. Doporučuji místo interiérové barvy namíchat barvu fasádní, ta držet zaručeně bude. Ale musíte dobře chránit podlahu a lišty nebo to hned po ukápnutí setřít, protože pak už to nesundáte. Barva vydrží mnohem víc, je omyvatelná a přitom dýchá, je otěruvzdorná, no jako na fasádě. Z rukou to dostanete normálně kartáčkem.“

A bylo vymalováno.

Doporučuji!

BARVY A LAKY Martin Šrubař
Zdráhalova 36, 61300 Brno-Černá Pole

Kontaktní informace:
srubar.m@seznam.cz
Mobil: +420 776 262 220

Otevírací hodiny:
Pondělí 07:30 – 16:30
Úterý 07:30 – 16:30
Středa 07:30 – 16:30
Čtvrtek 07:30 – 16:30
Pátek 07:30 – 16:30

This slideshow requires JavaScript.