Archiv pro rubriku: Uncategorized

Knihy

Už druhý den třídím knihy. Zvolna. Nikam nespěchám. Zjistila jsem, že polovinu veškerého mého skromného majetku jsou knihy. Knih mám asi dvě stě kilo. Hromady knih, když se to vyndá z knihoven a skříní. Pak mám hodně předmětů magických, trochu nádobí, postel, stůl, pár skříněk. Potřeb pro potkyše a pro Myšinku je asi tolik, co té trochy prádla. Ale knih, těch je strašně moc.

Takže – loučím se s knihami, vytvářím místo pro nové věci ve svém životě, už mám prázdnou jednu knihovnu a dvě skříňky.  Kolem krabice knih na prodej.

Tady budou knihy magické, tady čarodějnické, tady rozum, tady intuice. Tady dobré rady a návody, tady jóga. Tady motivační příručky, na které sahám v době třeskutých a temných den. Tady bude škola a tady budou věci, co jsem psala do šuplíku. Těch je… Možná jednou vydám knihu. Nebo dvě. Nebo moc…

Tady budou zvířata. Achanah, samička malé formy hroznýše královského (Boa constrictor imperator), zbarvení Sonora.Tady nějaký pěkný chlupatý milý sklípkan, rosnička s rosnatkami, oblovky, gekončíci, potkani. Čtvrt stěny čeká jen na ně.

Tady bude velká fontána a spousta kytek, co už jsou ve sklepě připraveny. Tady malá fontána. Tady oltář. Kameny. Velká tichá zahrada plná zurčících potůčků stékajících po skalách, plná zvířat, květin, lásky. Tak to chci.

Pečlivě jsem vytřídila i všechny detektivky. Beletrii, nic takového tady mít nebudu. Odbornou literaturu, školu, osobní zájmy ku mému rozvoji a k rozvoji druhých. Šup, šup, šup! Jedna kniha za druhou padají na hromadu.

Tak! A je to. Je tu prázdno až na hromady knih k odnošení do sklepa.

Co budu dělat? Na co jenom budu já mít tolika prostoru? Z čeho se budu těšit, když jsem si všechno vyhodila. Do téhle knížky se jednou podívám. Do téhle přece taky. To taky můžu jednou potřebovat. Tohle mám už deset, dvacet, třicet let a nepodívala jsem se do toho ještě ani jednou. Pryč s tím!

Sedla jsem si na postel a přemýšlela. Ztěžka jsem oddychovala a držela si bříško, jež bolelo po takové námaze tolika set kilo přeházených knih.

A pak jsem tichounce klekla ke knihám a pohladila je. A přepečlivě vybrala všechny Rexy Stouty, Conany, Mostecké a další zvrhlou pokleslou literaturu, kterou už jsem aspoň třikrát četla a stála za to. Zelazneho Amber sérii, vyčistila místo na Pratchetty.  A se zavřenýma očima jsem je potichoučku zašoupala za motivační příručky a návody, do úplně dolních poliček až úplně dozadu do stínu…

Výtah z nebes

Chystám se ven, dnes večer, za úplňku, na jedno svaté místo ke studánkám, vytvořit malý oltář a zasvětit ho Bohyni. Po sérii drobných upomínek shora se vracím domů pro skládací lopatku a vyjíždím do svého osmého patra. Protože máme výtahy v mezipatře, rovnou ho pošlu do sedmého patra, odkud budu za chvilku odjíždět. Sbíhám schody a vidím souseda, jak čeká u výtahu v sedmičce.

„Poslala jsem Vám rovnou výtah.“

„A jak jste to věděla, že jsem tady?“

Zamyslím se na sekundu. „Jsem čarodějnice?“

„Hahaha,“ zařehtá se soused i jeho pes.

„Hahaha,“ zařehtám se já.

Někteří lidé jednoduše nevěří na prosté lidské zázraky…

Člověk, zvířata a stáří

ELISKA-posledni_fotka

Stáří u nás všech je klidné i neklidné, v našem věku věčného mládí je obávané a je nechtěným přívažkem biologických hodin. Stáří je utrpení, které vidíme nejenom na sobě, ale i na svých blízkých, zvířatech.

Před časem jsem se setkala s tím, jak malá dívka vzala starého potkánka a vypustila ho do lesa. Potkánek tam po letech strávených v blahobytné kleci pochopitelně umřel na hlad, žízeň, vyčerpání, chlad, dravcem. Měla jsem vztek na tu mladou dámu a její zaostalé rodiče, kteří dovolili něco takového. Já sama jsem pohřbila asi třicet potkánků a většinu z nich jsem nechala uspat pro nemoc. Chápala jsem nesmyslnost její volby a bolest, kterou způsobila.

Pro vyvážení poselství můžu přidat pozitivní příklad. V Brně na Kociánce je ústav sociální péče pro tělesně postiženou mládež. Tam chovají, kromě jiného, staré prasátko Huberta, který tam volně chodí a má se dobře. Děti se učí, že stáří je přirozenou součástí života a nikomu nesnižuje jeho hodnotu, ani člověku, ani zvířatům…

A vo vo vo tom to je 🙂