Archiv pro rubriku: Uncategorized

Problematika trestání

Shrnu to: jsem proti trestání. Za prvé to moc nepomáhá a zoufalí lidé či zoufalá zvířata dělají zoufalé věci. Trest patří k věcem, které zoufalost vyvolávají. Je to nemohoucnost se bránit, protože pokud už trestám, tak mám převahu nebo tím převahu získávám v té dané věci. Tím u trestajícího i trestaného roztáčím kolo znovuzískávání převahy nad situací a tak dále, do nekonečna.

Když jsem byla malá, říkali mi, že přeci musím být rozumnější, když jsem ta větší. No, rozumná nejsem, ale v této věci si myslím, že mám docela jasno.

Mám hodná zvířata nebo máme s Kojotem hodnou Elišku s Myšinkou, oba jsme je měli dlouhý čas. Nikdy nezlobí. Mají své slabé chvilky – Eliška vyžere uvařené slupky od brambor z koše nebo něco jiného, Myšinka soustavně nažírá pytel s Eliščími granulemi a skáče na zábradlí od balkonu, ač jsme v pátém patře. Netrestám je za to. Za prvé mám klid, za druhé nemám ustrašená zvířata, za třetí mám větší odpovědnost, protože předcházím takovým kolizím a vůbec. Mám klidnější vztahy s oběma, protože když potřebuju, aby něco přestaly dělat, sáhnu do kuchyňské linky pro kokinka a granule a ty je zaručeně odvedou od všech činností, co dělají, ať už dělají cokoli.

Pan domácí chodí a trochu trápí Myšinku. Je vyjeven, že se Myšinka ničeho nebojí. Ano, ničeho se nebojí a to je důsledek mojí výchovy, protože nikdy nic Myšince nedělám. I Kojot jenom tak zlobí laskáním. Prostě Myšinka se nemusela nikdy bránit nebo škrábnout. Dneska jsme Myšince stříhali drápky, pan domácí držel Myšinku, já ji v rychlosti stříhala, přeci jenom mám už něco nastříháno. Říkal, že ho pak bude Myšinka nenávidět, když jí dělá takové věci. Já na to jako proč, když jsem jí nestřihla, celou tu krátkou dobu ani nemňoukla a klidně se posadila ke dveřím, hlavnímu dějišti. Má to za sebou poprvé v životě a pohoda jazz.

Takže – netrestat. Nikdy. Buď je trestáte pravidelně a pak se bojí a nebo je nikdy netrestáte a pak to nechápou. Obojí je na prd. Radši zaveďte kokinka. A je jedno u koho.

Praxe ve smrti

Šla jsem na bohoslužbu a potkala paní s nemocným pejskem. Pejsek měl 31 kilo, Eliška má 30, takže byli skoro stejné postavy. Pejsek měl hodně, ale opravdu hodně nemocné zadní nožičky, až učurával, protože moč neudržel. Bylo to otřesné setkání s realitou a diskutovaly jsme na téma eutanasie.

Paní řekla, že už jednou byla na veterině s tím, že pes měl obrácený žaludek a smutné oči. Přežil prý kdeco, ale podle smutných očí pozná, kdy je čas na konec a ten zatím ještě nenastal. No pes vypadal otřesně, nestál, ona jej držela za šusťákovou podšívku nad zády, ale smutné oči neměl. Oči kroužily po ptácích a pes se usilovně snažil ploužit sadem. Pro mě osobně už byl za hranicí, za kterou hodlám snášet zvířecí utrpení. Jenomže paní neměla tu mou praxi a odestávala si jednu z prvních smrtí. Tím chci říci, že právě v její situaci bych se zachovala jinak a už mnohem dříve.

Kojotova Isabella umírala na rakovinu dlouho. Jeden den překročila hranici a zrovna byla sobota nebo pátek, oba dny jsou k neutahání dlouhé. Do pondělka daleko, dala jsem jí tedy bohatě tramalu a ona ožila. Evidentně jí přestalo všechno bolet, začala kousat můj prst- jemně a plazit se po posteli. Bylo to strašné. To poznání, že musela doteď trpět, že to není jenom o tom, že má nádory a jinak dobrý. Od té doby jsem neváhala s poslední injekcí, nikdy. Vždy jsem byla ten první kat a bohužel jsem musela přijít s první umělou smrtí až příliš pozdě pro Isabelku.

Totiž, dostanete-li se do situace uspat či neuspat, tak nemůžete říct, že odpovědnost za to nese někdo jiný. Jste to vždy vy, kdo rozhoduje o životě a kvalitě života pro daná zvířata. U lidí se dají nadávkovat prášky proti bolesti, ale u zvířat, třeba potkanů? Neexistuje. Nejde říct, že budete dávkovat morfium až do smrti, aby jedinec neumíral v bolestech. Neexistují náplasti s morfinem. Smrt trvá chvilku, ale umírání trvá příliš dlouho. Na to už jsem jí zažila mnohokrát, padesátkrát, šedesátkrát, víckrát…? Mockrát. A jenom možnost eutanasie ze mě dělá člověka. Ne to, že nechám zvíře chcípat v bolestech až do konce, ale jeho slušný konec a výborný život dělá ze mě slušného člověka. Protože mám možnost rozhodnout se pro neutrpení.

Se smrtí přichází i zapomnění. V tomto ohledu musím zmínit Kojotův článek o tom, jak to má s reinkarnací a musím říci, že s jeho vývody souhlasím, ačkoli jsem vždycky byla na straně víry. V tuto chvíli je Isabelka dočista mrtvá a rozložená na humus pro kytičky, což je potěšující. To je ta pravá reinkarnace. Isabelina pamětnost bude trvat dokud o ní budeme smýšlet. A pak už o ní nebude vědět nikdo, že byla první, koho dali Polákovi utratit a za humánnost takového činu se nestydí.

isabelka

 

Že jsem se líp neučila!

Ano, připadám si jako v té reklamě, kde hrají romští kopáči u výkopů s tričky:“Měl jsem se líp učit.“

Že jsem se, já píppíp, píppíp, píppíppíp, líp neučila. Že jsem to já pitomec všechno zapomněla. Minulý týden jsem si v posilovně urvala čudlík u digitálek a nešel zastavit alarm. Nijak. Nebylo zbytí – musela jsem se poohlédnout po nových hodinkách.

Vybrala jsem si na Aukru hodinky s óóóh měsíčními fázemi a fázemi přílivu a odlivu. Jeté, ale stále funkční, za bajvoko třisvadvacet kaček.

casio SPS 300 model 2572 Sea Pathfinder

 

Sice jsem nikdy nevěděla, že mně takové funkce schází, ale schází.

„Posílám Vám návody v angličtině a němčině.“ Píše pan Věneček.

Ano – devítistránkový návod v němčině a čtyřstránkový návod v angličtině. Technický jazyk. Pět let jsem se učila německy, dva roky anglicky, jsem schopná přečíst základní text se svým FCE-B. Kdysi jsem nejenom šprechtila, ale i spíkovala. Dneska? Prd. Po skoro dvaceti letech po pobytu v Anglii a Irsku a po dvaceti letech od němčiny neumím nic. NIC! Hrozný. Člověk nic moc v angličtině nečte, dělá jiný věci nebo se fláká, o němčině ani nemluvím, tu jsem v Anglii zapomněla. Jsem jazykově naprosto impotentní.

Jak jsem kdysi tiše záviděla Kojotovi jeho jazykovou potenci – ty měsíce čtení anglických knih s velkým slovníkem… A já nic. Mě to ani nenapadlo, číst anglicky. Já jsem takový zaměřovač, jednoduchý přístroj. Hodně jednoduchý. Pro něco se nadchnu a jedu. Dokud se udržím v lajně, jedu a nasávám vědomosti. Z bodu nula angličtiny za rok a půl na FCE-B. Dva kurzy najednou, angličtí přátelé, anglické knihy odstupňované podle obtížnosti, děti, pohádky, ostatní au-pairs. Pro mě není takový problém se rok a půl něčemu věnovat. Jsou lidé, kteří se neudrží ani několik měsíců, ani týden u něčeho… Já jo. Ale dá to práci. Vždycky to dá hroznou práci. Nebo tady to blogování. Jak dlouho že píšu? Osm, devět let na blogu? Jak dlouho vymýšlím příběhy? Tak dvacet třicet let. Furt o něčem fantazírovat, to by mě bavilo.

 

Ale plynně anglicky a německy, to ne. Člověk pomalu zapomíná všechno… Tiše se mu jazyky vypařují z hlavy. To by bylo super říct, že v pohodě, že si přečtu německý i anglický návod. To bych se necítila jako pitomec. Ne. Já prostě nerozumím už ani jednomu. Dneska jsou dva jazyky základ a já nemám pomalu ani jeden. Ale teď se chci učit novému oboru, takže zase na jazyky nebudu mít čas. 

Ještě, že existují translatory a já si text z pdf složitým způsobem dostanu na mém Applu (něco tak strašnýho jako inkoherence Applu a PC mě dostává denně – žádný ctrl + c a ctrl + v, úplně jiný klávesové zkratky a já nemít myš, tak si ani nepípnu) do google translatoru, kde ty tide graph data jsou nepřeložitelný. Ještě, že nemám úplně odkecanou hlavu a nějak se k tomu cíli dostanu. Pomalu, těžce, ale jistě.

Že jsem se líp neučila!

měl jsem se líp učit 3 

Slepá kočička

Rádio Krokodýl odvysílalo dnes odpoledne reklamu na pomoc v nouzi nějakému, snad brněnskému, útulku. V ní bylo nabízeno kotě, které bylo oslepené. Věřím, že v jedenácti lidech z deseti se vzedmul pud soucitu a lítosti, soucitu ke zvířeti a lítosti za člověka. I ve mně se vzedmul a jala jsem se hledat kontakt leč nenašla jsem nic. Krokodýl zřejmě kulhá na jednu píár nohu a druhou má strčenou za protilehlé ucho nebo tak něco. Nedokážu si vysvětlit takovou chybu v komunikaci u firmy, která se notabene komunikací s veřejností živí a bere za to nemalé peníze.

Nicméně nevyřešilo to problém slepé kočičky. Google našel jednu slepou kočičku v Praze…

Proč vlastně chci slepou kočičku? Nechci ji jenom ze soucitu? Stoprocentně bude mít vhodné prostředí a milá zvířata k sobě na dobu, kdy nebudu doma. Teď jsem na jednu stranu šťastná, ale moc doma nebývám, ale to by se změnilo brzy. Vize druhé kočky se velice rychle a vtíravě usídlila v mé mysli.

„Dvě kočky jsou skoro to samé, co jedna,“ říká polovina mozku.

„Když budeš mít dvě kočky, už nebudeš moci mít hnědého kocourka, po kterém tak moc toužíš… To už by byly tři kočky.“ Povídá druhá polovina mozku.

Nekompenzuju si tím něco? Jasně, vymyslím si stojedna důvodů, jak si to vysvětlit. Některé jsou velice dobře uvěřitelné, ale sama sobě nesednu na lep, na to se znám už moc dobře.

„Mi-lu-ju…“ Říká moje vzlykající já, které rozdává rohlíky bezdomovcům. Nějak moc totiž poslední dobou dostávám a tak reflexivně rozdávám, co mohu. Dokonce i jídlo.

„Šťast-ná…“ Říká moje pracovní já. Už se znám, takže se nebudu uměle brzdit, protože to nemá smysl. Syndrom vyhoření zrovna v tomhle konkrétním případě není. To už mám vyzkoušené. Zabije mě spousta věcí, ale tohle mě nezabije.

„!“ Dělá moje extrémně introvertní část mne. V žádném případě na mne nikdo nesmí ani sáhnout. Z toho se hroutím, když si uvědomím, že mi zbývalo takhle málo, abych neposlechla sama sebe. Jediný, kdo se mě může dotknout, je Kojot, a ten se mě pouze letmo jemně dotkne na mých rtech svými rty. To na blízkost docela stačí. Pro mne je něco takového intimnější než pro jiného třeba sex. Ale aby se mě dotýkal někdo jiný? Bych chytla psotník. Utírám slzu a uvědomuji si svoji rezervovanost. Nejde to jinak.

Ovšem slepá kočička, to je něco jiného. Tu bych pořád mazlila. Zvířatům se rozdám úplně celá a klidně si ještě půjčím.

Do Krokodýla jsem napsala a zatím se nikdo neozval. Třeba to do rána stihnou.

Jsem já to ale na sračky

To je hrozný. Čtyři dny volna a já jsem na hromadě. Včera jsem se skoro nemohla hýbat, dneska jsem si šla ke Kojotovi vyprat a hned se mi tam spustila krev z nosu, jak jsem řekla, že mu tam trochu uklidím. Stejně jako teď a to jsem  u Kojota „uklidila“ nahrubo zem v bytě a půlku kuchyně, vyčistila kočičí záchody a víc už nemohla. A teď přisámbůh mám snad tepnu v nose, to jináč není možné, takových krvavých papírových kapesníků.

Kojot řekl, když jsem mu nabídla pomoc i na zítra, abych odpočívala, že musím zvolnit. No nevěřila jsem mu, až jsem najednou měla pocit, že domů nedojdu, to jsem ještě seděla v tramvaji. A pak mi přišli na volání save our souls na pomoc, zachránili tělo mé a mého soula a došla jsem domů. Málem jsem sebou plácla ještě v tramvaji, jak tvrdě ženská zabrzdila, no veselo.

A tak to nemám komu říct a tak to říkám těm svým pěti čtenářům. To je samý kočky a psi a potkani a tohle a támhlencto a ještě jsem vám neřekla, že chystám nový projekt! Napadlo mě to už víckrát, že jsem viděla naše holuby starolískovecké a havrany, jak se popelí ve  sněhu a jsou vyloženě tlustí, takové kuličky se zobáčky a ocásky se to šmrdolily po zemi. Zatímco na České je to sice samé občerstvení, ale všichni drží štíhlou lajnu, tak nevím, jestli nikdo neodhazuje zbytky housek… Každopádně zatím jsem nikde neviděla tak tlusté ptáky, jako u nás. Jestli budu mít foťák a baterky a důvod někam jet, zdokumentuji to a pak dám článek plný fotek. Není to na stopro, ale uvidím.

Tak já jdu s Eliškou, rozvěsit prádlo a tak. Jinak jsem pochopila část své mstivosti a je to pravda, jsem baba hrozná. Teď ještě objevit těch zbylých 99% stínu 🙂 a bude dobře.

Tak na mě byl právě spáchán nepodařený atentát

V klidu kráčím po krajnici ulice, už na sídlišti, když tu mě agresivně předjede stříbrné auto a smykem to švihne kolem mě až do sněhu za krajnicí. Jeho rychlost byla sice tak dvacet až třicet kilometrů za hodinu, ale brutální zastavení přede mnou s tím, že mi zahradil cestu – to bylo dost hnusný.

Tak jsem se sebrala a přešla ulici na chodník, on pomalu odejel. No hádejte, kdo to byl…

Jojo, kdo do něj perem, ten do něj autem.

Nějak jsou ty síly nevyvážený, nezdá se vám?