Archiv pro štítek: anděl

Není to naposledy

Tak stále průběžně uklízím a vracím se ke dnešním zážitkům skrze blognutí. Nemůžu si pomoct, ale jakmile jsem dala příspěvek o příchodu anděla do mé domácnosti, strhlo se u sousedky peklo. Začala mlátit do zdi a mlátila tak asi hodinu. Přišlo mi to hloupé a úsměvné, protože jsem plavala v endorfinech a na nějaký zkažení nálady bych musela mít fakt Důvod. Jsou to takové moje zkoušky, bývalý domácí a teď agresivní kráva. Holt daň za viditelnost. Doufám, že jí zkazím náladu tím, že mě to vůbec neodrovnalo 🙂 Zdarec, sousedko 🙂

Stmívá se, ještě upravit umytý oltář, zapálit na příslušném místě svíčky, umýt se v blýskavém sprcháči a šup do čistě povlečené postele.

Už se těším.

V kontemplaci nad svou čtyřdenní cestou od spirituální bytosti přes třídenního ateistu zpátky ke spirituální bytosti jsem přijala slova:“Není to naposledy.“ To je tak mnohoznačné, že úplně nevím, jestli je to myšleno jako varování nebo hlídání. Možná oboje. Určitě nejsem tak dokonalá, abych si držela cestu odteď až do smrti. To vím. Budu ještě sklouzávat mimo a zase se škrábat dovnitř. Koneckonců, posledních třicet let nedělám nic jiného.

Když se podívám na sebe před třiceti lety, dvaceti lety, deseti lety a teď, rozdíl je opravdu velký. Ani se nepoznávám. To, co jsem používala za triky jako malá holka jsem uzpůsobila době a poznání. Ano, přála jsem si být někdo jako jsem teď. Za mého dětství byli takoví lidé jako já vážení a vzácní. Postupně jich přibývalo a schopnosti byly vlastním nečekaným bonusem. Chodila jsem za léčiteli a dívala se na jejich techniky a zároveň s vlastními pocity je aplikovala na známých.

Koketovala se snáři aniž jsem viděla to, co je základ a jak se na sny doopravdy dívat. Zdával se mi před určitou akcí krásný sen o tom, jak s hodně dlouhými blond vlasy plavu na prkně v modré vodě. Vždycky jsem zapomněla, jestli se mi potom stalo něco hezkého nebo ošklivého. Podle snářů jsem brala svoje sny jako zření budoucnosti. V budoucnosti jsem zjistila, že moje sny jsou reaktivní realita na život a mají se uchopovat hlubinně, ale s mými speciálními okolnostmi. Všechny snáře jsem vyhodila. Nebyly k ničemu. Ani nikdo neumřel, ani jsem se nevdala, ani neprolongovaly dlouhý život. Zbytečně zmařené hodiny nad snáři jsou asi stejně zmařené jako poslední tři dny. Je to jen důvod znalosti, ověření si reality. Oddělení zrna od plev.

Poznala jsem i zlé léčitele. Obzvlášť severní Morava oplývá minimálně jedním takovým exemplářem s vlastní sítí dalších napojených léčitelů. Prý jsem příliš špatná osoba na to, aby mě léčil. Jsem zlá. Radil všem mým známým, aby se ode mě odvrátili. Varoval je přede mnou. Nechápala jsem to. Já jsem pořád stejná. Po dnešku jsem ještě víc zarytá já, která své Já nedá lacino. Ani Odbornému diplomu, ani Kojotovi, jak má na mě velký vliv, ani nikomu jinému. Ještě pořád se necítím na to mít nad takovým léčitelem morální převahu s tím vším co umím, co dělám a vůbec. Dodnes si myslím, že to, co udělal, nebylo správné. Jenom morální převaha mě odrazuje od pozdního zákroku. Za ten zničený kus života, za krach mého vztahu, za krach s rodinnými příslušníky rodiny mého přítele. I on se na tom mocně podílel. Držím se zuby nehty abych ho neproklela. A bylo by to právem. Možná i proto tu nebyla Boží pomoc naposledy. Je v tom naděje.

Možná to neudělám i pro toho dnešního anděla. Vždycky, když si vzpomenu na něčí zvratky v mém životě, mám chuť dotyčného proklít. A že to umím. Uznávám ale vyšší sílu, která mi dává možnost zvolit si, zda ten krok udělám nebo ne. Mnohokrát jsem se rozhodla pro obě možnosti. Pořád je ve mně hořkost. Konkrétně k tomuhle člověku je kalich hořkosti už dvě desetiletí plný. Jak mám být v pořádku, když mám v sobě kalichy hořkosti od kdekoho? I to rozvažuji po návštěvě dnešního anděla. Musím je odevzdat nahoru, ať to vyřeší. To je při osobní zainteresovanosti velice těžké, až krutě nelidské řešení. Tolik to svádí vést boj za vlastní život, za vlastní čest. Ale to nikam nevede.

Od anděla, co dneska přišel v požehnané chvíli prožívání lásky s nejbližší bytostí – Myšinkou, jsem necítila žádné takové emoce. Pouze spiritualitu, lásku, věčnost.

Jak žít jako anděl? Dovedu to?

Anděl

No tohlencto mi bude někdo zakazovat! Cha! Všechny dary světa si můžete nechat za mou duchovní cestu.

V okamžiku obrácení spirituality, jak jsem včera řekla, že dneska udělám, se mi kromě báječného tělového a duševního pocitu vrátil i pocit jasnovidný jedním krásným okamžikem.

Samozřejmě, že uklízením se vytváří čistý prostor. Ale až tak čistý??? Na vyklizené podlaze jsem se před chvíli mazlila s Myšinkou, jako ostatně celý den, pokud zrovna nespí. Také ji usilovně hladím u jídla, které udržuji čerstvé v malých dávkách  a dostatek dobrých granulí s křišťálově čistou studenou vodou. Všechno to dělám s nesmírnou láskou. Hrudník mi vyloženě hoří, ruce obepínají přišlé bytosti ze světla. Je to nádherný pocit.

A jak jsem se tak mazlila s Myšinkou, obestřel mě bílý průsvitný háv a Myšinka se zpytavě podívala za mě. Podívala jsem se k sobě za záda a viděla bílého anděla, který následně vletěl přede mně a mával křídly. Myšinka ho napjatě sledovala. Vlastně jsme ho obě napjatě sledovaly. Takový velký anděl. Měl dobře dva metry na šířku křídel a tak dva a půl metru na výšku. A pak že andělé nejsou. Už je vidím potolikáté a vždycky se cítím nějak zaskočena, taková milost, to si snad ani nezasloužím. Víte, jak to myslím… Co jsem dělala tak zvláštního, že se mi ukázal takový anděl. 🙂

Ne, to je rouhání, já vím… Pochopitelně jsem ho přijmula s milostí v srdci. Podporuje mě nesestoupit znovu ze spirituální cesty. Asi tak cítím jeho dnešní přítomnost v tomto výjimečném a zdokumentovaném dni. Je to pro mě obrovská událost. Ani nemůžu pořádně  dýchat.

Něco tak krásného se nevidí každý den. Jsem ráda, že jsem se dneska vrátila do stezky. Mám o tolik víc zkušeností z těchto po sobě následujících minulých čtyř dnů… Nesmím na to zapomenout, až zas budu pochybovat…

Co si přeji k Mikuláši

Jako dítě jsem byla strašena čertem, Mikuláš mi přinesl pytel, v něm brambory a uhlí a nějaké to jablko, pomeranč a čokoládu. Nebyla jsem nijak zvlášť hodná, ale taky jsem nebyla malej parchant. Čerti byli kvalitní a brečela jsem a nemohla jsem potom spát. Popravdě řečeno, mít vlastní děti, tak jim tohle nedělám.

Ale k věci. Šla jsem nakoupit a v krámě to znělo, jako kdyby někdo něco ukrad nebo  couval náklaďák či autobus. Řvalo to na plný pecky. Ostraha se opírala o regály, psala si smsky, pokladní byli zaneprázdněni pokladnami a randál strašnej. Já jsem se rozhodla, že v takovým randálu nakupovat nebudu, protože mě to bytostně ruší, což nesnáším. Nicméně, čistě náhodou jsem měla máslo na hlavě. Proč? Protože jsem zvyklá sbírat co kde komu upadne, takže věčně dávám Kojotovi gumičky (už si vymrčel, že chce jenom tmavé barvy a fialovou nechce), hromadí se mi tu sponky a spony, kusy různých přístrojů, pokud jsou cool a peníze, co najdu,  utratím.

Za svoje aktuální největší peněžní chucpe považuji ukradení desetikoruny, co spadla paní v krámě a jala se o něčem dohadovat s prodavačkou, takže to vůbec nezpozorovala. Ale byla to desetikoruna. Neodolala jsem, elegantně se shýbla, sebrala desetikorunu a paní odešla. Desetikoruna je třetina poplatku u lékaře a taky třetina chleba.

No a já jsem v krámě u košíků sebrala – bramboru. Strčila jsem si jí do kapsy a šla řešit ten virvál. Virvál jsem nejdříve chtěla vyřešit vypnutím přístroje ze zásuvky, ale našla jsem mnohem elegantnější řešení – vyndat flašku z flaškomatu a položit ji vedle na zem. A bylo po virválu.

Škoda, že mě nechytili u pokladen s bramborou v kapse,  jako těžko bych se vymlouvala, že někomu upadla už zaplacená z košíku. Krádež brambory by asi zachytila média, která mají co do činění s prezidentskou kauzou, takže bych někde v koktejlu bavila Českou republiku. Nedělám si iluze. Naštěstí mi to prošlo a opravdu to byla brambora už zaplacená. Proč bych kradla bramboru, když si jich dvě kila můžu koupit za dvacku. Ke krádežím jsem zatím nedošla, jenom k nálezům. A doufám, že kleptomankou se nikdy nestanu.

Jenomže v dnešní době dávat dětem do pytlů brambory a uhlí, to se jednomu prodraží. Já bych klidně někoho brala, kdo by mi dal třeba deset kilo brambor a pět kilo uhlí. Uhlí bych dala bezdomovcům a brambory snědla. A vůbec bych se necítila, že jsem zlobila. Naopak posledních dvacet let jsem brambory ani uhlí nedostala. Dostala jsem čokoládového Mikuláše nebo čerta nebo anděla, něco ovoce a tímto haslo.

Asi začnu zlobit.