Archiv pro štítek: blogování

Hrátky se statistikami aneb úskalí blogování – shrnutí 12 let psaní pro radost sobě i jiným… Včetně oprášení jmen blogerských klasiků z Bloguje.cz :)

Bloguji 12 let. 7 let na Bloguje.cz a 5 let na WordPressu, protože Bloguje skončilo. Na to, že skoro nepíšu, tak průměrně kolem 200 článků ročně, mám dobré výsledky. Stabilně mám mezi 15 – 17000 návštěvníky ročně a kolem 40000 shlédnutí.
Je pravda, že by to mohlo být mnohem lepší, na Bloguje jsem měla za 7 let 180000 návštěvníků, takže… Co si budeme povídat…. Tenkrát to bylo i 400 příspěvků ročně a v průměru 26000 návštěvníků ročně. Samozřejmě jsem se pár let rozjížděla a budovala identitu, ve finále to mohlo být tak 40000 čtenářů ročně, kteří samozřejmě popadali s koncem Bloguje. S převedením jsem technickými okolnostmi přišla o několik tisíc obrázků v článcích, zmizela videa, prolinky, tím se zproblematizovalo vyhledávání a šla jsem od nuly, jen s pár věrnými. Zmizelo v tu dobu několik tisíc blogů, které nikdo nepřevedl z různých důvodů. Za každou stránkou byl reálný člověk, co to zapíchnul… Byla to velká vlna ve sklence blogové scény.
Jak jsem včera promazala pravé, leč aktivitu nevytvářející facebookové profily, hodně se mi ulevilo. Tvrdá data poskytují úlevu a také tvrdou pravdu. K čemu být knihou v knihovně, na kterou se nikdy nikdo nepodívá. Tak kniha zmizla. Až bude třeba, můj facebookový profil je veřejný a kdo bude chtít, dohledá mně. Moc identit se jménem Lucienne Delfína Poláková tu není 🙂 Nejsem pro každého, žádný universální facebooker, universální bloger. Svou doménu si platím už dvanáct let a nepustím ji, na textech se nic nezměnilo. Pořád je tu zhruba 16000 lidí ročně, co si mě přečtou na Lucienne.cz.
Na jednu stranu se nedá říct, že na to peču, ale na druhou stranu je mi to fuk. Píšu to, co chci a o hodně věcech jsem za těch dvanáct let psala. Nemá smysl psát o něčem, co jsem už dobře zpracovala a jsou to kvalitní texty.
Věci, které jsem nahlížela duchovně jsou buď nesdělitelné nebo sdělitelné velmi těžko nebo jsem nevědomky porušovala mlčenlivost, takže jsem mohla třeba i někomu, kdo na to nebyl připraven, ublížit. Spoustu věcí nelze publikovat, osobní zkušenost je nezprostředkovatelná k pochopení, pouze k nahlédnutí a to pouze někomu. Tak to prostě je.
Facebook. Na to, že jsem tam od roku 2009, jsem mu přišla na chuť až tak před rokem, dvěma, zhruba rok 2015. Ale to jsem zase ulítla tak, že jsem frkala věci místo na doménu na Facebook, protože to bylo jednodušší na obsluhu a za krátké texty o ničem jsem se nestyděla.
Do té doby jsem byla sebou i čtenáři  – to je prosím obrovský motivační faktor, mít kvalitní čtenáře, co přemýšlí a ti se jen tak z ničeho neudělají, je velká práce je získat a ještě větší si je udržet – tlačena k vysoké kvalitě textů, prakticky bezchybovosti v češtině, širokému rozhledu k tématu, i když jsem v hloubce rozhledu naprostý diletant. Pojmenuji věci a ono to vypadá dobře a má to smysl. S dobrou češtinou a vnímáním se to dá.
Na Facebooku kvalita mých textů zcela degradovala do červených čísel. Fuj. Co bylo dobré je nedohledatelné, co bylo špatné, to je jedno že zmizelo. V textech jsem měla gramatické chyby, překlepy, špatná čeština kvůli telefonu a vůbec to je technicky velmi obtížně realizovatelné přes mobil být dobrý v češtině a dopilovávat k preciznosti.
Jednu dobu jsem napsala myšlenku na mobilu jak to šlo, pak to doma na kompu opravovala, no práce strašná a vůbec mi to nestálo za to, protože za těch pár minut už z principu nevytvořím text, se kterým bych byla spokojená. Byl to špatně investovaný čas, z větší části z toho, že jsem neporozuměla do hloubky rozdílu mezi psaním blogu a švitořením na Facebooku.
Ano a dalo se to odfláknout a přitom si myslet, že jsem něco přeci napsala. No a to je právě ta svůdnost, která za to vůbec nestojí. Ne v tom, jak se chci prezentovat, jak chci psát a co chci psát.
Každý z nás, co už to nějakou dobu táhneme, jsme se někam za ta léta posunul, ale vazby některých z nás fungují dál. Jsou jména, která spojují, jména, která otvírají dveře do duší. Společně jsme je četli, společně jsme se četli, komentovali se, abstrakce a humor do několika úrovní textu. Myšlenka v myšlence v myšlence v myšlence v myšlence. Myslím, že s některými to bylo až na pěti úrovních hloubky smyslu slov, do kterých jsme s láskou vkládali lásku k těm, co čtou a těm, co to píší. Já to vnímala takto, každý jsme byl jiný…
Jedna z největších radostí pro mě je přečíst si dobrý text z blogerského hlediska, pěkně širokého a s osobním příběhem a k tomu si načíst desítky kvalitních komentářů, které doplní celý vjem. To je pak nádhera pro duši, srdce i mysl.
Komentáře, to je věc ošidná. Každý, kdo za to někomu stojí, má své idioty. Několik měsíců jsem měla komentáře natvrdo zakázané. Vychytali jsme to filtrem, ale moderování komentářů je tak zbytečná ztráta času, denně nacházíte výhružky a hnusy co odmazáváte ze systému a už to odmítáte i skladovat v kompu, protože je to tak hnusné, slizké a anonymní, že je to zcela odporné a už jenom jdete do administrace a víte, že Vás tam čeká nálož hnusu.
Jak u toho a z toho mít dobrý pocit a dobře psát? Těžko. Nicméně, nevzdali jsme to a za nějakou dobu potácení se mezi mazáním, spamovým filtrem s de facto denně doplňovanými novými slovy, moderováním komentářů různého stylu a zablokováním komentářů natvrdo jsme to zase povolili. Myslím, že tak pět, šest let to konkrétně tomuto anonymovi trvalo, než to vzdal a našel si jinou zábavu. Ale víte, co to je pět, šest let? To je strašně dlouhá doba! A to byl jenom jeden z nich.
Jaroslav po několika letech přešel na blogovou scénu idnes.cz, kde odvádí výbornou blogerskou práci, napsal celkem devět knih a má můj obrovský respekt. To, co on dovede zprostředkovat ze svých šedých buněk mozkových, to je… Nemám na to slov. Dře, neustále se vzdělává, seriózně komentuje a má názor… Taky fotí, stará se o zvířata, má bohatý vnitřní duchovní život… Respekt. Také odkazuji na jeho stranu na Wikipedii.
Pak je ještě druhá odvrácená strana komentářů – máte kvalitní článek – ať už je kontroverzní či ne – a čtenáři komentují a komentují a komentují. Jeden článek. A takových článků máte na blogu dost. A jak se hromadí desítky komentářů – kvalitních – a lidi nečtou minulé komentáře (a kdo by je taky četl, že… takové množství dlouhých komentářů…), tak se argumenty opakují dokola, nakonec už jenom odkazujete na komentáře, kde jste toto už řešili či to rozpracovali víc či jinak a pro komentátora je to jeden článek, který ho zcela zaujme a pro mě je to ztráta času, kdy musím prohledávat vlákna a řešit jeho téma, které už jsem řešila třeba pětkrát, desetkrát. Otravuje to mně i jeho.
Typický článek, kde jsem musela zablokovat komentáře byl o sektě Falun Gong. 72 komentářů i kolem normostrany z obou stran, první 5. 4. 2007, bloknuto ke 4. 3. 2008. Jedenáct měsíců řešíte nejen jeden článek, ke kterému se neustále vracíte, ale dalších třeba tři sta nových a starších, na které lidé reagují. A to jsou pak i desítky komentářů denně, které musíte zpracovat a odpovědět na ně. Vražedná práce udržet vše v hlavě a dát tomu tak potřebný čas. Ale když neodpovíte nebo neodpovíte s nadhledem, nemáte šanci si vybudovat kvalitní čtenáře a udržet si je.
Nakonec jsem to vyřešila jak nejspravedlivěji jsem mohla – debata se blokne za 14 dní od publikace článku. Šetřím Váš i můj čas. Kdo chce, komentuje a dočká se mé odpovědi aktuálně k tématu a včas. Ale už ne v řádu minut, ale třeba i dní. Fakticky máme všichni 24 hodin denně. Třeba se to jednou zase rozjede, až budu mít chuť na debatu a radost z komentářů, nikdy neříkej nikdy.
Jednou, to jsem měla hodně hluboko do kapsy, jsem přemýšlela, jak udělat něco pro svoji peněženku a zároveň psát o věcech, které kupuji, protože je potřebuji. Myšlenka vypadala dobře, ale pěkně mě sjeli. Mám prý málo komentářů. Tiše jsem zuřila, že mých 16000 čtenářů a 40000 shlédnutí ročně babě nestačí, že když napíšu sérii do časopisu, tak si vydělám dvojnásob, ale prachy dostanu až za dva měsíce od vyjití článku. Tak jsem se vyzuřila, uvědomila si, že jsem ztratila dva roky času na Facebooku, několik let v podstatě nepíšu, nemám komentátory a ona má pravdu. Hmm. A šla jsem na brigádu, kde byly peníze za tři dny od práce. Z hrdé blogerky se stala nula za pásem s bakalářem za pasem. A právem.
Můj blog jede nyní de facto na základě asi 1300 článků a několika tisíc komentářů skrz vyhledávače a spřátelené blogy. Málo píši, nerozjíždím debaty, nerozsévám články jak návnady na blogovou scénu, nelovím čtenáře za každou cenu, nemám na to čas a ani chuť. Jsem ráda i za těch dvě stě článků ročně, co vypotím ve volném čase. Ztratila jsem komentátory, protože uzavřením debat za 14 dní, když čtenáři hledají stále stejná, třeba z mé strany i deset, dvanáct let stará témata… Nemám šanci čtenáře zachytit a udržet. To je daň za čas pro něco či někoho jiného.
Navíc – s léty přibývají zkušenosti a před mnoha lety jsem měla, jako každý z vás, jiné názory než dnes a taky se někdy dostanu ke článku, kde si řeknu, že jsem plácala pěkný blbosti. A je to docela často, sebekriticky podotýkám. Na druhou stranu kdo chce, a docela se to stává, pošle mi mail či vzkaz a čeká na odpověď.
Jednou mě překvapilo, i když mám širokou základnu studentů humanitních věd, kteří si nastudovávají mé semestrálky či články na sociologická témata, že se na článek o ukotvené teorii ozvala studentka, zda bych jí to nevysvětlila, že to nějak nedává a nevedla jí práci. Po nějakých sedmi letech od publikování seminární! práce jsem byla oslovena jako odborník, který tomu přeci musí rozumět, když o tom tak dobře a srozumitelně píše. Já… To jsem tedy málem padla z jahody naznak. Pamatuji si principy, kostru, ale někomu vést jeho práci? Musela jsem odmítnout. Jsem bloger, ne sociolog, ne duchovní predátor, ne xxx, doplňte si co chcete, lidi…
Těší mě psát, pořád. Píšu ale málo a co… Nic. Ale tenhle článek jsem si užila, psala jsem ho zhruba pět hodin (asi třikrát jsem to promazala a psala některé části znovu, což k blogerskému duševnímu masochismu patří), pochválila se, pokárala se, vzpomněla na staré známé a oprášila jejich jména v hlavách všech čtenářů tohoto článku, kteří je třeba kdysi četli a pak zapomněli či ztratili kontakt. Někteří jsou nyní profesionálové, jiní přestali psát úplně. Většina drží basu dosud a těší psaním sebe i lidi kolem.
My, blogeři, píšeme, protože chceme, protože musíme, myšlenky nám tečou prostě odevšad, přetlak tvorby v těle je jak adrenalinový sport – nádherné emoční kompozice s perem lehce vypsaným budí ve čtenářích něco silného. Emoce. Vyvoláváme emoce…
Není důležité jaké jsou, říkala Arsinoe, jestli pozitivní nebo negativní, ale musí být silné.

Arthur Dent v roce 2005 ukončil blog těmito slovy:

„… Stal jsem se o 263% zahořklejším, o 117% zatrpklejším a o 331% agresivnějším.
A v neposlední řadě jsem si trošku vylepšil sloh.
Takže abych nějak těch třicet měsíců shrnul:
Bylo to fajn.
Díky všem.
Už mě nebaví pořád někomu něco vysvětlovat. (A to se vztahuje i na tuhle větu!)
Teď mě jistě omluvíte. Jdu si odpočinout…“
 A tak nějak to asi je. Balancujeme mezi psaním a nepsaním. Stále. Akrobati za klávesnicí a čumící do monitoru. Nic jiného nejsme, ale i to je dost… I takoví blázni musí být, aby byl svět pestrý a dalo se v něm dýchat a žít.
Přeji tedy hezký den všem!
nazory-blog-obrazek

Přiznání

Nahlédla jsem teď do vily VyVolených a viděla jsem okamžik, kdy Vladko říká na přiznání dvou lesbiček, že jsou lesbičky – že se sice najde pár kreténů, ale bude se jim žít lépe.

Já sama jsem zažila několik životních přiznání. Svůj blog, své jméno, své nové jméno… Ve zkratce bych asi řekla, že znovu bych to už neudělala. Zažila jsem si kvůli tomu peklo. Mám třeba blog na svoje jméno a nesčetněkrát se mi stalo, že si mě někdo vyhledal a pak mě soudil. To už ani nemluvím o anonymech, které vy nevidíte. Já u některých vím, kdo to je, už jsem podnikla kroky k ospravedlnění.

Buďte v anonymitě. Je to to nejjednodušší, co pro sebe můžete v životě udělat. Zásadně se nikdy k ničemu nepřiznávejte. A po ničem nepátrejte a nepřepínejte. Veřejný život je za trest.

Nicméně pro mě je pozdě. Já píšu tak specificky, že ať bych to tu smazala a začala pod jménem Pídžej, tak mě pozná každý, kdo mě zná. Moje kamarádky mě poznaly, i když jsem psala do časopisu pod pseudonymem. Já se prostě neschovám…

Jak já dokážu předstírat, že něco vím…

Tak si čtu mé poslední komentáře a říkám si:“Kdo je vlastně ta holka, která takhle píše? Kdo jsem? Kam kráčím? Co vlastně chci od sebe a od života?“ A tak dále. Myslím, že asi každý si tyhle otázky někdy v průběhu života položí.

Podívala jsem se na Youtube na videa o duševních nemocech, z toho jsem se podívala na odkazy na sériové vrahy, pak na natáčení porna, prostituci, vězeňství, šikanu, zakončila to videy od Ravena Argoniho, u kterého mám už dlouhou dobu podezření, že si z nás dělá jenom bohapustou prdel a považuje to za smysl života. To a peníze a ženský. To, že se asi na sto procent rozešel už před několika lety s Arianou a našel si místo ní o dvacet let mladší milenku, protože už dlouho vidím na jeho stránkách nové tělo, nová prsa a nový rozkrok. A je výrazně mladší.

Pak jsem se dívala na video od Zdenky Blechové, respektive rozhovor s ní, který mne svým způsobem povzbudil k další práci na sobě, svým způsobem zdeptal a ve třetině jsem radši to dlouhé video vypla a šla se dívat na něco, co má větší smysl. Ne, že by paní Blechová neměla smysl, ale je poznamenaná, jako všichni z nás, kdo něco děláme, svou duchovní cestou, která se neslučuje s mou, ač obě říkáme v určitých místech to samé. Ta by mohla z placu psát moje blognutí. Akorát já teda neumím automatické písmo a neprovozuji channeling tak, jak ona, ale zase mám místo toho něco jiného – bohy, bytosti, vize, někdy slova shůry.

Velmi dobře si bere distanc od lidí, i já mám stejnou zkušenost. Jenomže já nejsem bohatá podnikatelka se statkem a neoslovuji svět mnoha channelingovými knihami. Wow, to už by šlo asi za moje hranice, protože já píšu sama za sebe, zatímco ona za jiné. Ale není sama, co vím a svého času mne hodně obohatil Marcel Vanek, který dělá něco podobného, akorát tak nehazarduje s Orionem, Plejádami nebo dalšími souhvězdími, ale rovnou hupsnul na vesmír. To je pro mě takové uvěřitelnější, protože to i cítím, ale pokud bych měla komunikovat s určitou duchovní bytostí, která by se představila jako duchovní poradce Země, tak by mě to přinejmenším velmi zarazilo a pravděpodobně bych vyhledala psychiatra s tím, že mám hlasy a jsem nemocná. Naštěstí ke mně žádný duchovní poradce Země nepromlouvá a vystačím si s meditacemi s bohy a hlavně, s napojením na vyšší sílu, Boha, při kterém mě přepadá pocit marnosti ze Slovanské magie a magie vůbec, z těch všech duchovních věcí, co se tu dějí a co je možno dělat včetně channelingu a automatického písma. Připadá mi to tak nicotné proti samotnému Bohu.  Přišlo by mi to jak rouhání zkoušet automatické písmo. No, asi jsem se právě nezavděčila spiritualistům a lidem provozujícím channeling. Co nadělám.

Nicméně, shrnu to, mám stejný postoj jako ona k lidem. Pokud něco chci, tak si to udělám sama a ona k tomu přidává věc za peníze. Což je správné, nicméně, já ten postoj nemám vkořeněný a proto peníze nemám a nemám v současné době ani „svolení shora“ dělat duchovní věci za peníze a tak tu patlám blog jak svůj deníček, velmi pěkně řekla, že knihy jí začaly dávat souvislosti a pomáhat lidem až když zjistila, že pomáhá sama sobě a když sama sobě pomohla, tak pak pochopila, že může pomáhat lidem, přičemž měla výrazné duchovní vedení a věřím, že propsala desítky tužek automatickým písmem. Ne, vážně… Obdivuji jí za to, co dokázala, sama u sebe nevím, nevím… Pět knih, dvě cédéčka a u Ravena blažený dotyk s mužem, s nímž cítí, že další dvě cédéčka vydá v roce následujícím. Mě hlavně odrazuje ten channeling.

Magie jako taková pracuje s bytostmi v naší sluneční soustavě. Nejsem tedy nijak soustavně sečtělá v oblasti magie, vždycky jsem spíš dala na osobní duchovní poznání, ale zdá se mi pochopitelnější, že se magie a její symbolismus začal po vynalezení dalekohledu vkládat do okolních planet a dalších jevů, viz astrologie. Ale astrologie v žádném případě není magie! To je něco úplně jiného. Astrologie, jak myslím kdysi řekl Kojot, je příběh. Je to umění vyprávět příběh ze symbolů. Magie, podle mne, je tvrdá práce se symboly z různých soustav, z různými písmy a vyvolávání bytostí z obrazů písem a symbolů k určeným účelům. Chápu, proč to mnohým připadá jak vlákání se ďáblu do chřtánu. Chápu, proč od toho Bible odrazuje. Protože to může přinést mnohé a to především nepochopené a špatně uchopené může člověku dost těžce duchovně uškodit. Tedy nejenom duchovně, ale i duševně. Ale správný mág na správném místě – to je hotový poklad. O tom žádná.

Sluší se povědět, že pokud máte opravdu velký, ale opravdu v e l k ý problém, pak Raven Argoni vám může pomoct. Připravte si taky spoustu peněz, ale co vím, tak maskuje opravdu velké vědomosti. Maskuje se momentálně za třicátníka, ač je mu už šestašedesát. Trochu barvy na vlasy a trvalého líčení s tím, že nejde několik let ke kadeřníkovi a je to celý Raven, jak se teď prezentuje. Milionář. Mág. Prodává se za opravdu těžké peníze. Spoléhá jen na jediné – že lidé nejsou trpěliví a pomalu odpadnou. A má pravdu. Lidé nejsou trpěliví a odpadnou velmi rychle. Někdy o té zkušenosti s ním napíšu, ale zatím ne.

Nicméně to, co jsem teď napsala mi dává do své duše velkou životní pravdu, kterou Raven popírá a to, že když za něčím jdete, dosáhnete toho. On sám to v jednom videu popisuje na případu přestárlého pidlovokého adopta na letce. Chce lítat za každou cenu. Ale zapomíná na jednu věc: on sám je příkladem, když se on narodil do magického draka s hlavou dolů, podle astrologie, tak byl předurčen, aby naplnil svůj osud, pidlovokej přestárlej pilot nepidlovokej přestárlej pilot. Šel duchovní cestou přes mnoho zemí a mnoho duchovních směrů včetně holotropního dýchání a transcendentální meditace, přes čtyři ženy, až došel sem. A teď si může tropit z kohokoliv blázny, protože na to má. To mu rozhodně neupírám. Ale je to malý ďábel – vezme si ne prsty, ale celé tělo za službu, kterou prokáže. Duši mu upírám, má příliš znaků cesty blázna (v tarotovém pojetí).

No a jak tu asi osm nebo devět let předstírám, že mám co říct, učím se sama od sebe, když si čtu minulé články. Jako kdybych psala ve změněném stavu vědomí. Jakoby něco psalo skrz mě, možná takový elektronický minichanneling, i když si za každým slovem stojím, protože mám dar slova. To už jsem prokázala. Taky důslednost, trpělivost sama se sebou a pochopitelně – mých šestnáct stálých čtenářů to ještě neunavilo, poslouchat tady moje kecy. Zřejmě tedy mám co říct.

Ale co do budoucna s životem, to napoví až budoucnost.