Archiv pro štítek: bohové

Co je to hlavní

Pátek večer, půl osmé. Jdu z práce. Dala jsem si přesčas. Vidím, že v čínském bistru v Brně na stanici Tábor je ještě otevřeno. Majitelé, co tam vydávají jídla, uklízí.

Že bych si koupila pozdní večeři, ať nemusím vařit? Já bych tedy nevařila, vzala bych si jablka, ale mohla bych, kdybych chtěla. Ale já si chci dát nějaký kvalitní důvod na koupení večeře. Přemýšlím, nohu nakročenou na schodech, proč tu ráda kupuji jídlo. Vstupuji dál.

„Dobrý večer, máte ještě něco k jídlu?“

„Už máme jenom kuřecí na kari s nudlemi.“

„Paráda. Tak jednu velkou porci.“ Koukám na to a paní nandavá jídlo do plastového talířku. Chci to s sebou.

„Víte, proč tu ráda kupuji jídlo? Vím a cítím, že tu máte posvěcený prostor,“ projedu rukou ve vzduchu do půlkruhu. Zastavím se s ní u smějícího se Buddhy na kruhovém oltáři v rohu, kousek od stropu. Je tam celý džbán vypálených tyčinek, které koukají do vzduchu, květiny, dary. Je přítomen samotný Buddha a dobří duchové.

„Tam, pod Buddhou, ráda sedávám, dobře si tam odpočinu.“ Pár se na mě dívá pátravě.

„Jak dlouho tu jste?“

„Jako na tomhle místě? Šestnáct let.“

„Hmmm,“ zabručím, “ to je výkon.“

„Skoro šest tisíc dní…“

„To máte pravdu, skoro šest tisíc dní.“ 16 x 365 je 5840 dní, v duchu si to zhruba počítám.

„Jídlo je tu nabité pozitivní energií a dělá mi to dobře.“ Oba se usmívají, dívají se po sobě a usmějí se i na mě.

„Děkujeme. Je to vírou.“

„Já vím. Víra je hrozně důležitá věc.“

„My jsme buddhisti.“ Odmlčí se pán.

„Myslím si, že Bůh je jenom jeden,“ řekne.

„Ano. Bylo by to nespravedlivé vůči miliardám stvoření před námi a miliardám stvoření po nás, kdyby bylo jedno náboženství ‚to pravé‘. Každý se někam narodíme, do nějaké společnosti, do nějakého světonázoru a náboženství. Je to o dobru, které v sobě máme a předáváme dál, je to lidství v nás, protože to, že pomáháme všemu a všem, z nás dělá lepší bytosti a dělá svět lepším, je to o tom, myslet tak jako v tom…“ Zadrhnu se a dávám si na srdce dlaň.

Nevím, jak mám říci, že žití v božství a upřednostňování božství před vlastními touhami a názory, před ‚egem‘, z nás činí teprve lidi s vlastním názorem. Že to je to, oč jde. Proto jsme tady. Učíme se, jak mít pokoru před bohy a před vesmírem, před ostatními lidmi, zvířaty, rostlinami, věcmi, přírodou obecně. Učíme se, jak mít pokoru před sebou samými. Ego to tedy zatím nikdy moc nevytrhlo. Je to takový učební program.

„Je to o vcítění, o prožití,“ usmívá se v lehce pobavené póze pán.

„Ano,“ klopím oči já a usmívám se. „Vy jste buddhisti, já jsem pohan, jsou tu křesťané, muslimové, tisíce dalších náboženství. Ale člověk je to pořád jeden. A víra, ta je jenom jedna.“

Chvíli mlčíme. Paní ukáže zpoza pultu na zabalené jídlo, už zaplacené. „Tady máte jídlo.“

Usměji se. Ano, mají do sedmi a je tři čtvrtě na osm. „Děkuji za jídlo po pracovní době,“ jemně skloním hlavu s úctou k jejich neutuchající práci a všemu, co do svého života, do své práce, do nás, vnášejí dobrého.

„Hezký víkend,“ podívám se na ceduli, kde mají volno jen jeden den v týdnu, v neděli, a odcházím z šesti tisíc dnů starého svatého poutního místa, kam chodí stovky lidí čerpat sílu na každý den…

Krajiny za prahem

KRAJINY ZA PRAHEM

V krajinách za prahem, v temném lese, kterým každý čaroděj prochází jako učebním procesem vyššího vědomí, je dobré požádat o průvodce a naklonit si ho prosbami a modlitbami. Každý se tam dostane, ne však každý projde skrz do světla Branou.

Zkoušky a prožité utrpení, které dokážeme zapracovat vědomě do sebe, nás činí silnějšími a vědomějšími, s většími možnosti pracovat pro ty, jež nás vedou a dle vůle matky Země.

Čím hlubší je hlubina, jež prozkoumáme, tím více můžeme následně podat ruku těm, jimž jsme posláni jako průvodci v jejich Cestě, protože pomoci může jen ten, kdo už dané utrpení prožil a pochopil. Bez pochopení je průvodce jen stínem bez opravdové moci.

Proto důvěřujme průvodcům, kteří jsou nám posláni či se o ně modlíme a prosíme, ale dobře prověřujme a analyzujme každou jejich radu, neboť Cesta je naše Cesta, ne jejich, a mnoho rad jsou jenom šalby ke zmatení, aby vyzkoušeli naše schopnosti rozlišování. Hlídejme každý svůj krok v temném lese a to ještě před tím, než ho učiníme. To především.

Opatrně a ostražitě naslouchejme, navnímávejme realitu, v temném lese je mnoho bytostí, které nás budou zkoušet, mnoho nástrah, které nás mohou poranit a dobít. Les není krutý, i když to tak může podle přicházejících událostí vypadat. Nekonečná bolest, starosti a slzy. Les zná smilování dle pokory daného žáka, čisté duše, modliteb a trpělivě konaných činů, které přichází. Je to vnitřní světlo, které pomáhá v temném lese neztratit směr a pohybovat se. Vnitřní světlo je napojení, víra a důvěra, pramen čisté lásky proudící z duše. Vděčnost za každý krok na Cestě, za vedení na Cestě. Uvědomování si souvislostí. Učení, poznání, pochopení.

Odmala jsem prozkoumávala realitu i se šátkem na očích, různě se omezovala a následně zkoušela, kam až dojdu, co všechno zvládnu. Nedávno jsem byla tak hluboko, že se mi takto nachozené kilometry ve městě a přírodě velmi hodily. Kus lesa, jímž jsem procházela, se dal projít jen tak, že jsem prostě zavřela oči a šla jen naslepo, podle vnitřního vedení. Nešlo jít jinak. Se zavřenýma očima jsem zvládla cestu nočním Brnem domů, dva přestupy, schody, silnice, chodníky, překážky. Jen zavřené oči a šlo to. Byl to jen trochu vyšší level oproti malé holčičce, co si zavázala oči šátkem a dělala vše, co dělala s otevřenýma očima. Dokonce i číst se tak dalo. Kupodivu. Všechno šlo.

Desetiletí práce v jiných rovinách vědomí, jeden dokončený příběh za druhým, jedna podaná ruka za druhou, to je naše odměna. Jen to, že můžeme tuto práci dělat. Že můžeme být průvodci, šamany a čaroději. Vidět za oponu a moci s tím něco dělat. Pro druhé i pro sebe. A většina spí, zatímco my bdíme a pracujeme. Jaká čest! A radost za tu možnost vidět a cítit a moci dělat více!

Temný les jen čeká, lačně čeká na tu důvěru v něj vloženou ve tmě životních událostí, jež chodí jedna za druhou. Vezměte lampu jak poustevník do jedné ruky, rozsviťte ji vnitřním světlem, do druhé poutnickou hůl a v poutnickém plášti se vydejte na Cestu, jež je tak zajímavá a cenná, tak dobrodružná a nádherná, že člověk nemůže odolat každému dalšímu kroku do Tmy s vírou, že tma je jen koncentrované světlo.

Jděme s bohy a s vírou a láskou!

Dobrá zpráva – napůl postavené hnízdo v naší popelárně

Obecně symbolika ptactva je přítomnost bohů, ať už v kladném slova smyslu či jako varování, předtucha zla. Pokud si u vás na domě udělají vlašťovky hnízdo, znamená to pro dům štěstí.

Jsou ptáci notoricky symbolicky známí – orel, vlašťovka, krkavec, havran, holubice… a nesmíme zapomenout také na Fénixe. Každopádně na každého ptáka máme nahlížet jako na posla bohů, deities.

Zatím všude, kde jsem byla, se dřív či později ptáci do domu nastěhovali. Postavili si hnízdo na mříži v balkoně, ve výklenku na zdi, u střechy či ve sklepě. Tak tady jsem se nakonec taky dočkala. V popelárně. Mají tam otevřené okénko na ventilačku, takže mohou kdykoli ven.

Doufám, že se dočkáme letos alespoň dvou odchovů.

Mám z toho radost. Značí to, že je v domě harmonie, klid a všechno je v pořádku. Máme tu boží posly…

Mám takový pocit, že mě vyšší síly zkouší

Mám takový pocit, že mě vyšší sily zkouší. Popravdě řečeno nevím proč, to mi neřekli, ale procházím jedním šokem za druhým.

Včera večer se objevil anděl, zase asi třímetrový a plakal. No než my jsme se domluvili proč pláče, to uběhlo vody. Deset večer, já už málem v kómatu a anděl se ze všech sil snažil předat mi obrazové poselství. Zabývala jsem se tím poctivě, přeci jenom smutný a plačící anděl je i na mě moc. Výsledek byl, že se málo modlím k Bohu a on mi to jako posel přišel sdělit. Pantomima, tak se to jmenuje. Já se pokouším uhádnout, co se po mně chce, zatímco oni – jako v Kufru nebo jak se ten pořad jmenoval -, mi skládají věty z jednotlivých obrazů. Nikdy jsem na pantomimu nebyla, už jenom uhádnout, co mi chce ten pomalovanej ksicht říct je nad moje síly a teď si představte anděla ve stejné roli. Uf. Je to vždycky fuška.

Ale k jádru článku. Trvá to už několik měsíců. Obzvláštní pifku mají na věci či situace, které považuji z hlediska statistiky a reality za pevné body. Myšinka neměla žádný důvod utéct. Navíc z chodby zdrhá do předsíně pod židli. Dlí pod židlí už mnoho měsíců, jakmile jdu ven, poslední měsíc s Eliškou ven, tak se usadí pod židlí a buď ji najdu tam nebo na křesle, když přijdu. Nestalo se mi ani jednou, až teď, že by Myšinka zdrhla. Totiž, když nemůžete najít zvíře, tak se dostáváte do stresové situace. Zvlášť, když jste nevěřili, že by se to mohlo stát, protože jste přesvědčeni, že jste odvedli dobrou práci na výchově zvířete a zvíře se chová pořád stejně tak, jak věříte, že se bude chovat už pořád. Prostě víra se setkává s nevírou a máte problém. Na co začnete myslet? Jak se začnete chovat? Budete mít dost trpělivosti? Napadnou vás takové nápady, které situaci vyřeší? Budete nadávat? Nebudete nadávat? Budete brát boží jméno nadarmo? Tady už ze zkušenosti větřím, že takovou věc dělat nemám. Máte víru v dobré řešení pro vás? Kdo má víru ve vyšší moc, která dělá věci pro jeho dobro, tak dostane i to hmotné. Neznám ten citát z Bible přesně, ale asi o tom to zkoušení je. Mít víru v Boha v jakékoli situaci. Taky si mám už konečně spravit to mé modlítko, co se rozbilo a stále dlí ve skleničce na víno.

Jo, mám pocit, že to ve mně má ukotvit poselství toho citátu, možná je to to, co mám dělat? Mám taky pocit, když se věnuju jakýmkoli jiným bytostem, nejenom voodoo, ale třeba slovanské bytosti a bohové, v podstatě cokoli se mi zjevuje kromě andělů, tak že vlastně mařím svůj čas. Já chápu Pogačnikova Krista, ale… Sama jsem ve stavu, kdy pro mě Kristus znamená to samé co Ogou nebo Kalfou nebo Veles nebo kdokoli jiný. Prostě příčka k Bohu, nic víc. Nemůžu se napojovat na Krista, když se chci napojit na Boha. Aspoň tak to cítím. Možná, že to mají ostatní lidé jinak a potřebují prostředníky, jako třeba můj Bůh potřebuje anděly, aby mi věci sdělovali. Já fakt nevím. Tady v tom se cítím dost na tenkém ledě.

Tak tohle v sobě mám a dostávám realistické šoky. Mám na nájem, nemám na nájem, mám na jídlo, nemám na jídlo. Myšinka je zdravá – á, dneska, když jsem celý den řešila Eliščí uši a v nich bordel, co už vyndaváme asi měsíc, jsem jen tak, pro svůj klid, udělala výtěr uší i Myšince a co jsem nezjistila – že má v levém uchu hnisavý výtok. Normálně mi to promáčelo celé dvě vatičky, takový malinký ouško. Takže i Myšinka je nemocná, jenom o tom nevím. Další krok reality změněn. Mám víru, že se uzdraví? Nemám? V některých věcech se prostě musím dokázat odevzdat do Božích rukou. Je to těžké, ale jde to.

Nejdůležitější je to, aby mě to vůbec napadlo. Abych si neujížděla na poselstvích, ač jsou mnohdy úchvatnou podívanou. Pýcha předhází pád. Jo, musím se krotit dost často, hned, jak na něco takového pomyslím, tak se mi rozezní varovný zvoneček v hlavě a už se krotím. No douho jsem se to učila. Stále se to učím. Když mám z něčeho radost, mám oprávněnou radost? Poslední velká radost přišla asi před čtrnácti dny, když jsem hrdě a s velmi dobrým pocitem sebrala Eliščí hovno, které nebyl průjem, i když Eliška už dva dny zvracela. Bylo to dobré znamení, bylo to super, ani jsem nevěděla, že sbírat hovna je tak extatická činnost. Ale zase na druhou stranu – vidíte, že radosti zas tak moc v životě nemám. Jedna radost za čtrnáct dní, i to je dobré. Myslím, že obecně mám radost s dobrým pocitem právě při napojení na Boha. Možná mám hledat radost tam… I teď, co píšu tenhle článek, jsem napojená a srdeční čakra mi září a hřeje teple až do krku a do žaludku. Možná je to to, co se mi celou dobu snaží šoky v realitě sdělit, že mám být víc napojená, ať se děje, co se děje. Že se takhle nedostanu mimo území vymezené Bohem, kde je šťastný pocit. Snad to vyjadřuji tak, aby to ti, kteří tyhle pocity taky zažívají, v tomhle případě opojnou radost z víry, dokázali zpracovat.

Dostala jsem od Kojota k vánocům strašně fajn knížku – Mezi člověkem a bohem – a tam jsou popsány hluboké pravdy. Tedy – jsou to jen citáty a vysvětlení k nim, ale když se na ten citát zaměřím a pokusím se ho spojit s pocity, které jsem už zažila, se situacemi, tak to bilancování přináší úchvatný vhled do sebe. Rezonuji s citátem, s Bohem. Chápu ho do hloubky a vím, že kdybych neprožila spoustu náročných a smutných situací, stejně jako spoustu náročných a veselých situací, tak tu knihu nepochopím. Neměla bych páru, o čem se tam vůbec mluví. Vůbec bych tomu nerozuměla. To si uvědomuji, když tu knihu čtu. Že je to jen špička ledovce a na ledovec sám musím přiít až ponořením se do slov. Že většina z poselství knihy je vlastně ve mně, v mém chápání obsahu knihy. Že kniha popisuje nepopsatelné a krátká jednoduchá věta může obsahovat přemýšlení třeba na hodinu, když do něj spadnu. Najednou aha efekt, hup, a jsem tam. I to obsahuje moje víra, je spojená s přemýšlením.

Já nevím, spoustu situací, které prožívám, mohu prožívat s Bohem i bez Boha. Připadám si jak Job, když se mu stane něco zlého. Neříkám si, že všechno zlé je pro něco dobré, protože to není pravda, ale odevzdávám se ve zlém i v dobrém Bohu, se všemi pocity co mám. On to pochopí, co prožívám a jak je to pro mě ve spoustě situací těžké, někdy až přespříliš. Připomenu si vrbu a pevný strom, vrba se ohne větrem, pevný strom se zlomí. Víte, jak to myslím? Myslím to tak, že ty pevné body, ty pevné stromy, které se mohou zlomit, když se větru nepoddají, jsou moje názory na to či ono a že jediný správný názor není názor, ale odevzdání se s tím, že vůbec netušíte, jestli to, co je zrovna dobré, je dobré, nebo špatné. Spousta špatných věcí se nakonec vyvrbila ve věc dobrou, i když to ze začátku vypadalo špatně. Jako když padáte z balkonu a někdo vás pevně chytí za ruku a vy – nespadnete…