Archiv pro štítek: Bossou

Silvestrovský ohňostroj za taktovky lwa Ogoua

Fotka oltáře je z doby před asi týdnem, takže oltář se od té doby změnil. Kojot má aktuálně můj foťák, takže jsem nemohla nic zvěčnit.

Lwa Ogou je oblíbený, drsný, chlapácký, miluje železo a ohnivé věci.

Zatím jsem mu zapálila svíci na jeho žádost jen jednou či dvakrát, vždy bleděmodrou obětní. Dnes si vyžádal žlutou. Ogou si řekl o speciální stojánek na svíci – růžový s kytičkami, polouzavřený dvojkónický, jak to říct – hrozně blbě se do toho usazuje obětní svíce, která má jeden centimetr v průměru a je vysoká dvacet centimetrů, když otvor je velký asi čtyři centimetry a dno je centimetrů deset dolů. Nicméně ho ctím, vybral si to, tak to tak má. Také nechtěl žádnou vůni ani kadidlo.

Druhý lwa pro dnešek je lwa Bossou. Také oblíbený lwa. Pro něj jsou typické červené svíce, ale u mě chtěl červenou jenom jednou a pak už jel jenom v černých a docela často, nejenom v pátek a v sobotu v noci, jak je u něj obvyklé. Asi nemusím chápat všechno, třeba je to jeden speciální Bossou, co to tak má, v rodinách je často několik druhů lwa, které se dělí o stejné první jméno. Také odmítl kadidlo.

Takže jsem se pustila do žluté svíce, opálila bordel kolem a svíci po delším zkoušení usadila. Jak jsem ji usadila, začaly z ní létat jiskry všude kolem, létaly asi pět až deset sekund. Mám velice kvalitní, drahé obětní svíce. Mám stokrát ozkoušené, že jsou z nejkvalitnějšího vosku, který po sobě nenechá vůbec nic, jen kousek knotu tam zbyde, pokud mi svíce nemá vyvolat nějaké poselství (koupila jsem jich tenkrát několik tisíc pro několik lidí). Ale že by se mi z takového vosku delší dobu po zapálení stala prskavka, to jsem tedy ještě nezažila.

Jo, že mi tu létají démonci, bytosti, zemřelí, bohové, různě se mi všichni zhmotňují, to už jsem zvyklá za ty léta praxe. Všude je to stejné. Je jedno kde jsem, Všichni, kdo mě chtějí vidět, mě vidí a když něco potřebují, tak se prostě zhmotní nebo tu létají nebo se stavějí na ucho… Můžete si domyslet, že tu nejsem sama.

Zvířata to dobře pozorují. Jenom škoda, že Eliška je tak bojavá. To jediné můžu všem bytostem vytknout. Rádi ji straší. Rádi straší kohokoli, kdo se strašit nechá. Jednou mi málem umřela v ruce strachy potkanka, kterou jsem právě chovala na zádech a hladila na bříšku. Vytřeštila pohled za moje rameno, oči jí vylezly z důlků a děsivě zakvičela a zmizela pod skříň nebo kam. Za něco takového bych dala bytosti doživotní zákaz vstupu ke zvířatům.

Také přidám perličku z osobního života, když už máme ten Silvestr – mám modré vlasy. Teď už jsou modré tóny skoro smyté, ale stále mám namodralé vlasy do půli zad. Vzniklo to úplně omylem. Mám už tak dlouhé vlasy, že mi prostě jedna barva nestačí, tak jsem koupila dvě. Už neměli druhou blonďatou, tak jsem vzala stříbrnou, že to smíchám a něco z toho bude. Dámy, kdo si koupí stříbrnou barvu z dolního regálu, co stojí asi 69 Kč, no, je to to nejlevnější, co na trhu je, a nevaruje vás modrá barva, kterou vytlačíte z tuby, tak po půlhodině působení vám vlasy opravdu zmodrají a vyblednou do stříbrna až časem. Já už chodím s modrými vlasy dobrých čtrnáct dní. No aspoň něčím ten Silvestr mohu oslavit. Jiní si berou paruky, já nemusím…

Tak, už mi padají víčka a i když na Kiss Hády opravdu skvěle hrají, jdu do hajan.

Tak to přežijte ve zdraví a myslete na to, že kolem vás je spousta zvířat, která si bordel nezaslouží.

Moje další Ghede je Estelle Manuel z Vodoun Culture

Momentálně mi slouží tři Ghede a já pochopitelně jim. Přidala se k nim známá haitská kněžka voodoo Estelle Manuel, na jejíž počest a pochopitelně na počest voodou vznikly tyto stránky Estelle Manuel´s Vision of Vodoun Culture

Estelle Manuel zesnula v roce 2009  a trvalo možná pět, deset, sekund, než jsme se domluvily, ale ráda se stala mým Ghede. Mí Ghede jsou znatelně silnější.

Nevím už kdy přesně na to přišla řada, ale měla jsem kolem nohou postele nasypat sůl. Dnes jsem zapálila červenou svíci pro Bossoua.

Podzemí metra

Včera jsem pracovala s Ghede – slušnými i zlovolnými duchy živých mrtvých. Podle mocného ohnivého lwa Kalfoua jsem identifikovala a vyhodila sedm zlovolných duchů, takže jsem se konečně vyspala. S Kalfouem mám domluvu, že nebude chodit za moje hranice, čímž jsem definovala vše. Pokecala jsem se zbývajícími dvěma českými chlapíky, kteří uctívali Ghede za svého života a tak se Ghede stali po smrti. No popravdě se nedivím, že jsou jenom dva. Sice ještě nevím, kdy umřeli, ale za minulého režimu byla víra obecně problém a voudou – to muselo jít až pod sklep, aspoň tak si to nějak představuji. Obecná představa propíchaných panenek ve většině lidí vyvolá pocit na zvracení a nechuť se o voudou dozvědět něco víc, protože takový hrozný věci jsou tabu. Je to jednoznačně fuj.

Já jsem se k těmto entitám dostala jak slepý k houslím. Kojotovi bylo špatně a já jsem za něj šla prosit spontánně Ghede, které on uctívá. Já jsem se pořád držela a držím slovanské magie a esoterického křesťanství plus duchové zemřelých, exorcismus atd.  Prostě co je třeba.

Nicméně, Ghede jsou dršky drbavý a tak o mně řekli Bosouovi a Kalfouovi, který se o mně zmínil Gran Bwa a Djabům. V rodině Petwo si chodí asi pokecat o zajímavých případech lidí, kteří se s nimi spojili. Nepochybuji, že to tak chodí i v rodině Rada. V jedné komunitě se uctívá kolem sta lwa, přičemž část z nich je odlišných od jiných komunit.

Ghede se uctívají zvlášť. Sen o metru je tedy pochopitelný, mrtví jsou pod zemí, stejně jako metro. Moje sny o klasickém metru jsou trochu děsivé.  Představte si čtyřpatrové metro, které je nedostavěné, jako by tam spadla bomba. Kolejiště končí, končí i hlína a celé se to vznáší ve vzduchu. Já stojím dole, neschopna se dostat k nedostavěným eskalátorům, které nikam nevedou. Každé kolejiště končí jinde, do některého kolejiště se musíte vyškrábat přes hlínu a asfalt a vytáhnout se nahoru na koleje, kde tedy můžete vyčkávat na vlak, který možná přijede na některé ze tří či čtyř kolejišť, přičemž informační cedule existují jen někde a když máte štěstí a chytíte to staré ruské metro, tak jedete,  ani nevíte kam a doufáte, že se alespoň někam dostanete. Bezútěšný a velmi namáhavý postup nejenom nahoru, ale ani není zaručeno, že se dostanete blíž ke svému cíli. Nicméně někdy mám metro spojené s historií a to byl i dnešní sen.

Někdy se z metra vynořím u velkého památníku, kde hoří svíce, jež jsem v minulých snech zapálila a kde jsou různobarevné drahokamy, velké, které jsem v minulých snech, do k tomu určených děr, vložila. Nicméně dnes jdu do metra, které má pod standardními eskalátory ještě jedny, pro veřejnost zakryté, ale já jsem je objevila s tím, že tam je můj prapředek, který tuto trasu naplánoval. Architekt. Zvláštní znamení, které jsem tam hledala, byly litinové jazyky v litinových ústech. A ony tam opravdu byly. Neuvěřitelné. Sochy s jazyky. Znáte nějakou mluvící sochu z našeho metra či kdekoli jinde? Já ne. Nicméně jsem se tam s touto pro mě pravdivou historkou propracovala přes několik průvodkyň, které už cestu zavíraly. Mě ovšem pustili a já se mohla podívat na ohromný podzemní památník s červenou hořící svíčkou. I když jsem byla na Dejvické, trasa A, kde jsem bydlela od narození, schované druhé eskalátory byly z Národní třídy z trasy B, dlouhé a tmavě žluté.  Když končily, všude byly rudé provazy kolem sousoší. A já v tom sousoší hledala svého prapředka, který to celé vymyslel a byl to architekt.

Zajímavý sen a hodí se k regulérnímu začátku práce s Ghede. Tak už vidíte, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné. V životě už jsem se nechtěla k voudou ani přiblížit, natož s nimi duchovně pracovat. Ale jak tak stárnu, tak jsem asi lépe ovlivnitelná 🙂 a Boží cesty nekřížím silou ni myšlenkou. Mám-li s těmito entitami pracovat, což vzešlo z dobré pomoci, zřejmě to je dobře a přinese mi to dobré, i když třeba s Kalfouem budu pracovat na prokletých věcech. Ona se spousta lidí chová jako  bez mysli nebo jako krutí vládci nade všemi. Sama jich znám několik. Dostanou hezké dárky… Takové neotřelé. A budu ráda, když si ke mně najdou cestu lidé s podobnými zkušenostmi a bez možnosti se bránit. Někdy je spravedlnost velice sladká věc.