Archiv pro štítek: bytosti

Krajiny za prahem

KRAJINY ZA PRAHEM

V krajinách za prahem, v temném lese, kterým každý čaroděj prochází jako učebním procesem vyššího vědomí, je dobré požádat o průvodce a naklonit si ho prosbami a modlitbami. Každý se tam dostane, ne však každý projde skrz do světla Branou.

Zkoušky a prožité utrpení, které dokážeme zapracovat vědomě do sebe, nás činí silnějšími a vědomějšími, s většími možnosti pracovat pro ty, jež nás vedou a dle vůle matky Země.

Čím hlubší je hlubina, jež prozkoumáme, tím více můžeme následně podat ruku těm, jimž jsme posláni jako průvodci v jejich Cestě, protože pomoci může jen ten, kdo už dané utrpení prožil a pochopil. Bez pochopení je průvodce jen stínem bez opravdové moci.

Proto důvěřujme průvodcům, kteří jsou nám posláni či se o ně modlíme a prosíme, ale dobře prověřujme a analyzujme každou jejich radu, neboť Cesta je naše Cesta, ne jejich, a mnoho rad jsou jenom šalby ke zmatení, aby vyzkoušeli naše schopnosti rozlišování. Hlídejme každý svůj krok v temném lese a to ještě před tím, než ho učiníme. To především.

Opatrně a ostražitě naslouchejme, navnímávejme realitu, v temném lese je mnoho bytostí, které nás budou zkoušet, mnoho nástrah, které nás mohou poranit a dobít. Les není krutý, i když to tak může podle přicházejících událostí vypadat. Nekonečná bolest, starosti a slzy. Les zná smilování dle pokory daného žáka, čisté duše, modliteb a trpělivě konaných činů, které přichází. Je to vnitřní světlo, které pomáhá v temném lese neztratit směr a pohybovat se. Vnitřní světlo je napojení, víra a důvěra, pramen čisté lásky proudící z duše. Vděčnost za každý krok na Cestě, za vedení na Cestě. Uvědomování si souvislostí. Učení, poznání, pochopení.

Odmala jsem prozkoumávala realitu i se šátkem na očích, různě se omezovala a následně zkoušela, kam až dojdu, co všechno zvládnu. Nedávno jsem byla tak hluboko, že se mi takto nachozené kilometry ve městě a přírodě velmi hodily. Kus lesa, jímž jsem procházela, se dal projít jen tak, že jsem prostě zavřela oči a šla jen naslepo, podle vnitřního vedení. Nešlo jít jinak. Se zavřenýma očima jsem zvládla cestu nočním Brnem domů, dva přestupy, schody, silnice, chodníky, překážky. Jen zavřené oči a šlo to. Byl to jen trochu vyšší level oproti malé holčičce, co si zavázala oči šátkem a dělala vše, co dělala s otevřenýma očima. Dokonce i číst se tak dalo. Kupodivu. Všechno šlo.

Desetiletí práce v jiných rovinách vědomí, jeden dokončený příběh za druhým, jedna podaná ruka za druhou, to je naše odměna. Jen to, že můžeme tuto práci dělat. Že můžeme být průvodci, šamany a čaroději. Vidět za oponu a moci s tím něco dělat. Pro druhé i pro sebe. A většina spí, zatímco my bdíme a pracujeme. Jaká čest! A radost za tu možnost vidět a cítit a moci dělat více!

Temný les jen čeká, lačně čeká na tu důvěru v něj vloženou ve tmě životních událostí, jež chodí jedna za druhou. Vezměte lampu jak poustevník do jedné ruky, rozsviťte ji vnitřním světlem, do druhé poutnickou hůl a v poutnickém plášti se vydejte na Cestu, jež je tak zajímavá a cenná, tak dobrodružná a nádherná, že člověk nemůže odolat každému dalšímu kroku do Tmy s vírou, že tma je jen koncentrované světlo.

Jděme s bohy a s vírou a láskou!

Malířka, skrz kterou mluví elfové, Mondie Kaminski

Vnímám obrazy. Když jsem se dnes zastavila na kus řeči s malířkou Mondie Kaminski, uhranula mne její kresba osobní avatarky. Před časem jsem totiž podobný obrázek potkala…

 

„Ale,“ řekla jsem si, „kdopak se nám tu klube skrz?“

Slečna Kaminski předtím neviděla obrázek, který jsem jí ukázala. Akášu, tedy její ztvárnění, jsem převzala od jednoho dobrého přítele čaroděje, který ji publikoval v srpnu 2016, sama entita se jako osobní avatarka připojila k malířce asi před dvěma měsíci.

Slyším šepot a vysoké jemné zvuky. Úplně jiný svět. Svět elfů, dryád, květin a stromů. Svět zlatého světla a jemnosti. Tančení po stéblech trávy za svitu Slunce. Už dlouho…

This slideshow requires JavaScript.

Mondie Kaminski, vlastním jménem Mgr. Monika Klomfarová, narozena 4.4.1987 v Jindřichově Hradci, pochází ze starého polského rodu Kaminski. Vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu Sv. Anežky České v Českém Krumlově, obor užitá malba, následně v Českých Budějovicích na Jihočeské Univerzitě pedagogickou fakultu obor výtvarná výchova a občanská výchova. Její rodinu tvoří čtyřletá dcera Mariana, bratr a rodiče. Mezi její koníčky patří četba, malba, kresba, výroba bižuterie z přírodních minerálů. Ráda chodí do přírody, pracuje na sobě, miluje tanec, zpěv, přátele a dobré víno. Zajímá se o jógu, spiritualitu a vesmír, věří v Přírodu.

Na svého rytíře na bílém koni stále čeká…

Objednat si u ní můžete malby a kresby na zakázku, podle náročnosti a techniky jedna kresba A4 stojí zhruba 700 – 800 Kč, kresba A3 zhruba 1500 Kč. Malba dle náročnosti od 2300 Kč na A3, ceny dle domluvy.

Kontaktovat se s ní můžete přes Facebook: Galerie Mondie, Mondie Kaminski.

 

autoportrer

 

Je devět večer a je tma. Hurá!

Nepamatuji se, že bych kdy měla tak otravné léto, jako tohle a tak otravnou zimu, jaká byla letošní. Už první den zimy, tedy první opravdu hnusný podzimní den spějící do zimy, jsem věděla, že to bude zima k nepřežití. A léto jakbysmet. Jediný malý bezvýznamý plus bylo, že jsem neutratila za make-up, protože i když jsem ho použila, stejně jsem se pořád potila a otírala a make-up byl hned pryč.

Léto jako takové už díkybohu odeznívá. Už jsem byla jako na trní, kdy už to bude. Celé léto, kdy jsem trpěla horky jako zvíře, jsem stříhala metr, kdy už konečně bude chladněji. A je tu konec srpence, je o půl hodiny méně světla a ráno i večer, kdy chodívám ven, je příjemně chladno.  Hurá!

Když je horko a světlo, nechce se mi nic dělat. Moje nejaktivnější měsíce jsou v době, kdy je už odpoledne tma. Leden, únor… Zima, že by psa nevyhnal a já trajdám venku s foťákem a fotím bytosti. Prožívám magické večery a chodím brzo spát, jako vždycky. V létě, když je světlo, je to bída. Než začnu něco provádět, už je čas jít spát.

Kojot mě inspiroval ohledně Davida z Magického života, který dělá Goetii a moc mě to zajímá, Lonem Milem Duquettem a jeho Mým životem s duchy. Duquette také pracoval s Goetickými duchy a právě se připravuji na čtení posledních kapitol knihy, kde to popisuje. Věřím, že to funguje, ale právě proto, že to funguje speciálním způsobem – přivolává to členovce a pavouky, do toho nejdu. Ale je moc zajímavé o tom číst. Jeden pavouk ročně připlutý vzduchem z peřiny větrané na balkonu mi dokonale stačí. I když někdy sním o tom, že bych chovala nějakého toho sklípkana, jako je měl léta Kojot a kochala se svým překonáváním strachu.

Pak bych ho mohla vysypat sousedce na rohožku, aby měla radost. Všechno je možné.

Rozbil se mi monitor a teď vše vidím fialovočerně. Úplně super je pozorovat odbarvené Kojotovy fotky na Flickru, i když nejsem na bezdomovce jako on, bylo to pěkné. Úplně mi to připomíná mé začátky, kdy jsem směřovala k lidem, kteří jsou postiženi nevidomostí či jiným handicapem a moje máma to nemohla pochopit. Říkala, proč chodím k takovým lidem, když nedomluvit se můžu i s běžnými lidmi. Odmítla se setkat se skupinou, do které jsem chodila pomáhat překonávat bariéry jako dobrovolnice a docela mě tím odmítavým postojem ranila.

Dneska už si nedokáži představit, že bych do svého života zařadila dobrovolnictví. Asi jsem na to už stará. Zdám se sama sobě už taková přestárlá. Marně v sobě hledám moudrost, takže asi tak stará nebudu a jak se říká, starý blbec byl jednou mladý blbec a tak v sobě hledám pučící blbost a nacházím jí sdostatek. Vždycky se dá všechno udělat líp.

Dneska jsem udělala hned několik dobrých skutků. Pár věcí jsem taky nedomyslela a nepovedlo se mi to tak, jak bych si přála. Také jsem měla příšerný rozhovor o svém soukromí a nakrklo mě to. Kočka mi opět ukradla jeden párek, aby se za mými zády nenápadně připlížila Eliška a párek dojela. Kdybych tak dokázala reagovat tak pohotově jako Myšinka a Eliška! Nevidím v sobě nejvýš vybaveného tvora.  I když sedím a nic nedělám, jen vnímám a dýchám a zadívám se na Elišku či Myšinku, obě se otočí a koukají na mě. Eliška si na nic nehraje, jen se dívá, Myšinka, to je dramatizérka. Snad se mi ji jednou podaří nafotit s hlavou v mém batohu, kde krade jídlo. Dnešním hitem byly takové loupákové uzly. Ožrané uzly, na to si holt musím zvyknout. Pak, když jsem ji zmerčila, tak jakoby nic vyndala hlavu z báglu a jala se důstojně odcházet. Do té doby, než jsem otočila hlavu a zase se vsoukala do otvoru v baťohu.

Kočičku mohu umazlit. Mazlím a mazlím a ona to strpí. Doslova. Kouká svýma netečnýma očima a ani sebou nehne. Líbám jí na tlapičky a ona se zadívá do stropu. Pak mi šlápne do oka a dělá, jak ji to nudí. Pak si řeknu, že nesmím Elišku odrbávat a jdu mazlit Elišku. Eliška mi olíže nos  a drží cituplně.  Jenom uchovat v domácnosti rovnost. Žádné podmínky k žárlení.

Dneska jsem preparovala pseudodráp, který si Eliška před několika lety zlomila. Eliška vůbec nekulhala. Přišla jsem na to náhodou. Ostříhala jsem a očistila zbytky, veterinářka nasadila antibiotika, tlapku zavázala a bylo. Včera nebo předevčírem špatně šlápla u vchodových dveří a o rohož si zřejmě do pseudodrápu rýpla. Žádná krev, žádné kulhání, žádný teplý čumák a žádná bolest. Zajímavé. Už dlouho jsem nedělala veterinární zákroky. Vždycky mě taková nutnost překvapí.

U nás na dětském hřišti před okny žije jeden gnóm. Přemýšlela jsem, jak se seznámit, ale prozatím jsem to odmítla po řádné úvaze. Možná v zimě. Kamarádím se ale s jednou pěknou lípou. Moc hezky spolu kooperujeme na emoční rovině. Někdy mám takové starosti, že se bojím k lípě přiblížit, aby to nenasála. Nechci porušit tu křehkou rovnováhu, jakou mezi sebou máme.

Když jsme s Kojotkem probírali jeho a moje focení, napadlo mě, že bych mohla fotit stromy. Pořád s sebou tahám foťák, ale zatím na to není ta správná chvíle. Mám také v úmyslu vyfotit jednu skulinu v chodníku, která mě velmi oslovuje. Ale na bezdomovce nemám. To je Kojotova specialita – nemocní, chudí a bez domova. Co mě pobavilo, že se jeden bezdomovec stěhuje po Kojotově dráze a mění místa a polohy, aby od Kojota mohl opakovaně vybrat výpalné za fotky. Také se mu už Kojot vyhýbá, jak ho zmerčí. „Jo, toho už jsem fotil…!“ Mě to přijde dost úsměvné.

Máme tu také víly a undiny. Undiny následují vodovodní potrubí. Opravdu nejsou jen v povrchových vodách.

Mě ale ze všeho nejvíc zajímají stromy a jejich obyvatelé. Ty nejde jen tak uplatit drahým kovem, jako gnómy. Jsou velice speciální.

Dneska jsem si uvědomila, kolik mi bere internet času. Musím to napravit.

 

První sušenka a víno

Můj příchod křesťanství byl přes jedno velký napřesdržku, ale nevadí. K této cestě bych se asi jinak v životě nedostala. Totiž – jsem spíš na ten pohanský multitasking. Možná právě proto je pro mě křesťanství víc náročné na přechod, než jiné formy spirituality.

Před několika měsíci jsem se ptala Kojota, jestli můžu dělat křesťanství dohromady se slovanskou magií a voodoo. Kojot se zamyslel a řekl, že jo. No a opravdu to skloubit jde. Do toho má zemřelá zvířata, andělé, kameny, bytosti…

Magie jako taková je v rituálu naprosto bezprostřední, alespoň pro mě. Myslím, cítím, žiju. To křesťanství, i když skrz usilovné hledání cesty v jejich rituálech, je zvláštní. Ta vůně a chuť vína v kalichu je zvláštní. Já nejsem zvyklá pít víno a tak jsem byla zaskočená. Čekala jsem vodu, já nevím… A u hostie mi sousedka málem umřela na šok, když jsem do ní kousla. Zatvářila se jako kdyby kousla zmiji a tak jsem ji už dál nekousala. Byl to fakt trapas. U vína jsem otřela ústa místo pohárku, no aspoň si to budu pamatovat. Ale co mě zaskočilo, byla má voda v lahvi. Teprve s pořádným lokem v lavici do mě skočil ten Duch svatý, nemohu to jinak říci. Působil trochu jako droga. Při pomyšlení na ten rituál mi stydne hlava na týle a vršku hlavy. Řekla bych, že rituál má stálejší platnost, ale uvidím až s odstupem času.

Začetla jsem se do Magie od Veselého a zkouším dělat v duchu různé rituály. Obzvlášť se chystám pilovat příchodové magické kruhy a pentagramové rituály.

Už pár dní je u mě Eliška a Myšinka. Myšinka mi dnes, před chvílí, ukradla tyčinky pro Elišku a půl jich sežrala, zmizla i menší část alobalu. Myslím, že jí nic nebude. Oběma se daří dobře, Eliška už dobře baští a výtah vítá.

No a já? Mám nejkratší sestřih za posledních dvacet let. Teď si zas budu nechávat dorůst vlasy. Nechala jsem si opravit dvoje hodinky, takže si zvykám na okov pásku. Snad dneska budu lépe spát. To horko je příšerný. Kojotkovi jsem poskytla svůj obrvětrák, takže se ovívám představou Kojota v aerodynamické kuchyni, kde ladí své obrázky a fotky. No, moc to nepomáhá, ale vlahá sprcha je dobrá.

Co jsou to noční běsi a krátká zkušenost s nimi

Původně je tento příspěvek komentář na blogu http://magickyzivot.wordpress.com/. Tak docela prostě shrnuje bytí nočních běsů.

Vybírám důležitá slova z Karikovy Slovanské magie – str. 60-63
– neviditelní
– specifické vlny děsu, který kolem sebe šíří, mohou zasáhnout i několik lidí najednou, paralyzující vlna děsu
– praskavé zvuky ozývající se najednou z několika směrů nebo jsou systematizované do kruhu či spirály kolem pozorovatele
– jedny z nejnebezpečnějších bytostí
– přebývají v lesích, ale i na ulicích a zahradách (vlastní zkušenost)
– mají vampirické tendence, ale dá se s nimi domluvit (vlastní zkušenost)
– mohou umožnit zvláštní poznání praktikujícímu mágovi
– pro kompletní zkušenost přírody je nutné je zažít (souhlasím)

Popravdě řečeno, když jsem v noci jezdila dělat rituály sama na Býčí skálu, tak jsem se bála tak, že jsem měla zavřená všechna okna, auto bylo zamčené všude, reflektory svítily jak o život a já jsem jela inkriminovanými místy snad sto třicet. Ano, zkoušela jsem být statečná a uprostřed ničeho zastavit a vyjít ven z auta. Nešlo to. Byla jsem děsy tak vyděšená, že jsem se bála, že se mi zavře auto a zamkne, že se zblázním, poseru, cokoliv jen ne běsy. V opuštěném lese samotná holka (možná i to pohlaví hrálo roli)… Prostě strašně jsem se bála. A to byly noci před amnestií :) Přesto, že se to zdá iracionální, pro mě to bylo reálné. Při dnešních 1500 bezdomovcích na Brno je úplně normální, že bydlí sami v lese. Udělají oheň a mají běsy zmáknutý.

Jednou jsem jela na dovolenou na kole (sama)(jsem samotář), večer to zahla ze silnice do lesa, tam si uprostřed vybalila stan, snědla večeři a pak jsem celou noc byla v obležení běsů. Celou noc jsem se modlila už ani nevím co, jestli otčenáš nebo vymítací formuli, a když jsem ráno otevřela opatrně stan, tak jsem myslela, že se zblázním – naproti východu seděla asi dva metry vysoká průhledná modrá bytost člověčího-krokodýlího tvaru a dívala se na mě. Vedle lezla půlmetrová průhledná želva a nějaký trpaslík. Měla jsem mini stan pro jednoho. Můžu Ti říct, že od té doby dávám přednost stanům vysokým a velkým, aspoň pro šest lidí. Není nic horšího, než když se díváš do očí bytostem, jež stojí nebo sedí, zatímco Ty v nepohodlné pozici ležíš. To není žádná silná poloha.

Ale s jedním běsem se kamarádím, je u Kojota na zahradě. Ten si jde pokecat a nestraší mě. Nesnáším horory. Ale jeho dotyk bolí moc.

Když si představím bojovky na táborech a lekačky a další noční výlety z dětství, se divím, že jsme to všichni přežili.

Ad spaní pod stanem – jsem zvyklá od pěti let na stanové prázdniny. Pod širákem spím pouze v Africe. Kolem půl pátý začíná padat rosa a já se nechci budit v půl pátý a mít promoklou bagáž. Taky odspodu je zima a může v noci pršet. Takže volím stan, ale ze stanu není vidět ven, jenom cítím ty vibrace děsů a dalších bytostí. No určitě jsem přecitlivělá 🙂

Mám takový pocit, že mě vyšší síly zkouší

Mám takový pocit, že mě vyšší sily zkouší. Popravdě řečeno nevím proč, to mi neřekli, ale procházím jedním šokem za druhým.

Včera večer se objevil anděl, zase asi třímetrový a plakal. No než my jsme se domluvili proč pláče, to uběhlo vody. Deset večer, já už málem v kómatu a anděl se ze všech sil snažil předat mi obrazové poselství. Zabývala jsem se tím poctivě, přeci jenom smutný a plačící anděl je i na mě moc. Výsledek byl, že se málo modlím k Bohu a on mi to jako posel přišel sdělit. Pantomima, tak se to jmenuje. Já se pokouším uhádnout, co se po mně chce, zatímco oni – jako v Kufru nebo jak se ten pořad jmenoval -, mi skládají věty z jednotlivých obrazů. Nikdy jsem na pantomimu nebyla, už jenom uhádnout, co mi chce ten pomalovanej ksicht říct je nad moje síly a teď si představte anděla ve stejné roli. Uf. Je to vždycky fuška.

Ale k jádru článku. Trvá to už několik měsíců. Obzvláštní pifku mají na věci či situace, které považuji z hlediska statistiky a reality za pevné body. Myšinka neměla žádný důvod utéct. Navíc z chodby zdrhá do předsíně pod židli. Dlí pod židlí už mnoho měsíců, jakmile jdu ven, poslední měsíc s Eliškou ven, tak se usadí pod židlí a buď ji najdu tam nebo na křesle, když přijdu. Nestalo se mi ani jednou, až teď, že by Myšinka zdrhla. Totiž, když nemůžete najít zvíře, tak se dostáváte do stresové situace. Zvlášť, když jste nevěřili, že by se to mohlo stát, protože jste přesvědčeni, že jste odvedli dobrou práci na výchově zvířete a zvíře se chová pořád stejně tak, jak věříte, že se bude chovat už pořád. Prostě víra se setkává s nevírou a máte problém. Na co začnete myslet? Jak se začnete chovat? Budete mít dost trpělivosti? Napadnou vás takové nápady, které situaci vyřeší? Budete nadávat? Nebudete nadávat? Budete brát boží jméno nadarmo? Tady už ze zkušenosti větřím, že takovou věc dělat nemám. Máte víru v dobré řešení pro vás? Kdo má víru ve vyšší moc, která dělá věci pro jeho dobro, tak dostane i to hmotné. Neznám ten citát z Bible přesně, ale asi o tom to zkoušení je. Mít víru v Boha v jakékoli situaci. Taky si mám už konečně spravit to mé modlítko, co se rozbilo a stále dlí ve skleničce na víno.

Jo, mám pocit, že to ve mně má ukotvit poselství toho citátu, možná je to to, co mám dělat? Mám taky pocit, když se věnuju jakýmkoli jiným bytostem, nejenom voodoo, ale třeba slovanské bytosti a bohové, v podstatě cokoli se mi zjevuje kromě andělů, tak že vlastně mařím svůj čas. Já chápu Pogačnikova Krista, ale… Sama jsem ve stavu, kdy pro mě Kristus znamená to samé co Ogou nebo Kalfou nebo Veles nebo kdokoli jiný. Prostě příčka k Bohu, nic víc. Nemůžu se napojovat na Krista, když se chci napojit na Boha. Aspoň tak to cítím. Možná, že to mají ostatní lidé jinak a potřebují prostředníky, jako třeba můj Bůh potřebuje anděly, aby mi věci sdělovali. Já fakt nevím. Tady v tom se cítím dost na tenkém ledě.

Tak tohle v sobě mám a dostávám realistické šoky. Mám na nájem, nemám na nájem, mám na jídlo, nemám na jídlo. Myšinka je zdravá – á, dneska, když jsem celý den řešila Eliščí uši a v nich bordel, co už vyndaváme asi měsíc, jsem jen tak, pro svůj klid, udělala výtěr uší i Myšince a co jsem nezjistila – že má v levém uchu hnisavý výtok. Normálně mi to promáčelo celé dvě vatičky, takový malinký ouško. Takže i Myšinka je nemocná, jenom o tom nevím. Další krok reality změněn. Mám víru, že se uzdraví? Nemám? V některých věcech se prostě musím dokázat odevzdat do Božích rukou. Je to těžké, ale jde to.

Nejdůležitější je to, aby mě to vůbec napadlo. Abych si neujížděla na poselstvích, ač jsou mnohdy úchvatnou podívanou. Pýcha předhází pád. Jo, musím se krotit dost často, hned, jak na něco takového pomyslím, tak se mi rozezní varovný zvoneček v hlavě a už se krotím. No douho jsem se to učila. Stále se to učím. Když mám z něčeho radost, mám oprávněnou radost? Poslední velká radost přišla asi před čtrnácti dny, když jsem hrdě a s velmi dobrým pocitem sebrala Eliščí hovno, které nebyl průjem, i když Eliška už dva dny zvracela. Bylo to dobré znamení, bylo to super, ani jsem nevěděla, že sbírat hovna je tak extatická činnost. Ale zase na druhou stranu – vidíte, že radosti zas tak moc v životě nemám. Jedna radost za čtrnáct dní, i to je dobré. Myslím, že obecně mám radost s dobrým pocitem právě při napojení na Boha. Možná mám hledat radost tam… I teď, co píšu tenhle článek, jsem napojená a srdeční čakra mi září a hřeje teple až do krku a do žaludku. Možná je to to, co se mi celou dobu snaží šoky v realitě sdělit, že mám být víc napojená, ať se děje, co se děje. Že se takhle nedostanu mimo území vymezené Bohem, kde je šťastný pocit. Snad to vyjadřuji tak, aby to ti, kteří tyhle pocity taky zažívají, v tomhle případě opojnou radost z víry, dokázali zpracovat.

Dostala jsem od Kojota k vánocům strašně fajn knížku – Mezi člověkem a bohem – a tam jsou popsány hluboké pravdy. Tedy – jsou to jen citáty a vysvětlení k nim, ale když se na ten citát zaměřím a pokusím se ho spojit s pocity, které jsem už zažila, se situacemi, tak to bilancování přináší úchvatný vhled do sebe. Rezonuji s citátem, s Bohem. Chápu ho do hloubky a vím, že kdybych neprožila spoustu náročných a smutných situací, stejně jako spoustu náročných a veselých situací, tak tu knihu nepochopím. Neměla bych páru, o čem se tam vůbec mluví. Vůbec bych tomu nerozuměla. To si uvědomuji, když tu knihu čtu. Že je to jen špička ledovce a na ledovec sám musím přiít až ponořením se do slov. Že většina z poselství knihy je vlastně ve mně, v mém chápání obsahu knihy. Že kniha popisuje nepopsatelné a krátká jednoduchá věta může obsahovat přemýšlení třeba na hodinu, když do něj spadnu. Najednou aha efekt, hup, a jsem tam. I to obsahuje moje víra, je spojená s přemýšlením.

Já nevím, spoustu situací, které prožívám, mohu prožívat s Bohem i bez Boha. Připadám si jak Job, když se mu stane něco zlého. Neříkám si, že všechno zlé je pro něco dobré, protože to není pravda, ale odevzdávám se ve zlém i v dobrém Bohu, se všemi pocity co mám. On to pochopí, co prožívám a jak je to pro mě ve spoustě situací těžké, někdy až přespříliš. Připomenu si vrbu a pevný strom, vrba se ohne větrem, pevný strom se zlomí. Víte, jak to myslím? Myslím to tak, že ty pevné body, ty pevné stromy, které se mohou zlomit, když se větru nepoddají, jsou moje názory na to či ono a že jediný správný názor není názor, ale odevzdání se s tím, že vůbec netušíte, jestli to, co je zrovna dobré, je dobré, nebo špatné. Spousta špatných věcí se nakonec vyvrbila ve věc dobrou, i když to ze začátku vypadalo špatně. Jako když padáte z balkonu a někdo vás pevně chytí za ruku a vy – nespadnete…

Tak jsem neprošla testem zla

Tak jsem neprošla testem zla a Kalfou mě opustil. Místo toho, abych se v tísni největší obrátila s řešením na něj, obrátila jsem se na Boha, na svou vyšší sílu, do které přirozeně patří i voodoo bytosti, ale já jsem šla o stupeň výš, nad dualitu. Byla jsem v takové tísni, že jsem to již nemohla snést a to se vždycky neobracím na kovaříčka, když se můžu obrátit na kováře. Sice se nám jednou s Kojotem tato taktika nevyplatila, ale já věřím, že jsem udělala dobře. Prostě mi to přišlo jako nejlepší řešení. Tam nahoře se splétají nitky, bytosti nám ty nitky mohou posunout, pomoci s nimi pracovat, domluvit se na barvě atd., ale projít si shora nadiktovanou cestou musíme. Já jsem prosila o zlehčení svého osudu. A to s žádnou bytostí nevyřeším.

Kalfou z mého oltáře odešel, protože jsem málo zlá. Prostě se víc modlím a jsem otevřená Bohu, i když pracuji s jakoukoli řadou bytostí, všechna jsou boží stvoření a dohromady tvoříme Boha. 

Zato přišel někdo jiný, někdo ze Slezska, kdo má zahraniční kořeny a kdo potřebuje vyřešit nějaký svůj problém. Přišel po přečtení mých článků, nevědomě. Takže – všichni, kdo si myslíte, že byste mohli nevědomě dlet v místě po Kalfouovi, ozvěte se, ať váš problém vyřešíme. Je to muž a schovává se mi pod svícnem.