Archiv pro štítek: cikáni

Bezdomovkyně

Šla jsem s Eliškou na chvilku ven a venku zírám, co se děje u kontejnerů. Velice pestře oblečené dvě desetileté děti a jedna obstarožní dáma v pestrém šátku a asi desaterem oblečení na sobě. Pokřikovali po sobě, aby už z toho kontejneru vylezla, ale ona se tam pořád pro něco nakláněla s tím, že by se mohlo tohle hodit a tohle taky. Pak si opřela botu o vnitřek popelnice, sehla se kamsi dovnitř pro kapesník a utírala si svinstvo z bot. Následně tedy za halekání z kontejneru, který byl pomalu vyšší než ona, vylezla.

Hrome! Všechny tři šly s narvanými albertími igelitkami směr město. Bylo mi jich líto. Že tu prohrabují známé firmy, smrdící a špinaví, neoholení, kontejnery, budiž, ale strkat tam děti, to už je moc. Musím u sebe nosit foťák. Takovéhle věci by neměly zůstat nepotrestány.

Nebo to už jsme tady za Zemana či Schwarzenberga tak, že dětská žebrota, posílání dětí do kontejnerů pro odpadky a následné se živení tím, co dala skládka, je běžný obraz české společnosti?

Cikánská otázka

Hernajs, to je nadpis, Hitler by byl hrdý. Ale tady nás Hitler neslyší, tak si tu můžeme pěkně podrbat o tom, jak nás okradli v MHD, rozbili nám huby v hospodě, vytáhli na nás na ulici nože a mají deset dětí, narozdíl od toho, že my nemáme radši žádné, protože bychom to neuživili.

Začalo to nevinně, výtahem. Já a jedna paní jsme čekaly na výtah, výtah se otevřel a vevnitř cikán s cikánkou, každý tak 180kilo, byli slyšet už od nějakého čtvrtého patra, jak vedli emocionální konverzaci.

Zkusily jsme s paní nastoupit do výtahu a výtah hlásil přetížení. Obě jsme vystoupily a tiše, jedna po druhé jsme si oddechly, tak jako politicky nestranně, aby to ta druhá neslyšela.

Já jsem šla do konverzace a řekla jsem, že jsem ráda, že jsme se tam nevešly, protože v takhle malém prostoru, stěsnané, bychom kapsy ani bágl s kabelkou neuhlídaly. Paní se ke mně decentně přidala, jako třeba kdybych byla převlečenej policajt provokatér. Překvapila mě ta plachost, i když jsem cítila a viděla, že se mnou souhlasí. To už se tady lidi bojí mluvit i o vlastních zkušenostech, když to není politicky korektní? To mě fakt překvapilo. Zástupce člověka SE BOJÍ mluvit. Dvacet tři let po revoluci.

Ne že bych házela všechny cikány do jednoho pytle. Kojot se nyní účastní romistického kurzu, moc mi o něm sice nepovídá, ale mohla jsem si u něj v kuchyni přečíst romistický časopis. Jedna perlička za všechny – tak 70% příspěvků  v časopisu bylo od asi dvacetileté slečny zdravotnice, ale jeden článek jí šéfredaktor seškrtal a dovolil si neotisknout ke článku fotky. No to si dovolil. Co si bude dovolovat, já jsem cikán, kdo je víc? No ta ho tam seřvala jak to jen cikánky umějí. On jí decentně odpověděl, že kdyby si tohle dovolila v jiných časopisech, tak ať mu pak řekne, jak dopadla. A že si bude škrtat a dělat s článkama co bude chtít. Koneckonců nikdo jí nenutí, aby tam psala. To byla voda na její mlýn. Si asi půjčím v knihovně následující číslo, jak se tam hádají navzájem. A jestli ubylo článků slečny zdravotnice. No ukázková konverzace cikán – gadžo.

Já osobně znám asi pět slušných cikánů. Sice chlastají jak o život a kouří dvě krabky denně a mají nevázaný styl, ale pracují, platí své účty a občas potkám nějakého kopáče. Jakmile na ulici vidím cikána jak si drží poutka u džín, už beru roha na druhou stranu ulice. Bandám se vyhýbám stejně tak. Zatím jsem měla s cikány dvě bitky, když mě okrádali. Proto jsem už na své věci extrémně opatrná a mizím, jakmile nějakého cikána spatřím.

Jeden cikán, kterého jsem potkala nedávno, byl extra výjimečný. Byli jsme v práci a on se za týden vypracoval tak, že ho přeřadili do nejlepší a nejtěžší skupiny. Prostě byl tak dobrej. A chodil čistej, voněl a byl pěkně oblečený. Jednoduše – byl lepší než já. Ale myslím si, že výjimka potvrzuje pravidlo.

Pět cikánů to nezachrání…