Archiv pro štítek: dýchání

Noční hlídka

Býti nočním vrátným v elektronickém skleněném peklu obnáší práci, která je dost podobná zkouškovému. Nikdy jsme materiály neviděli a zkoušíme si nacpat do hlavy pět set stránek během dvou hodin, abychom to dali aspoň za tři, když budeme mít štěstí.

Také jsem změnila svůj krok na ještě uváženější a pomalejší. Když vnímám, jak chodím, vnímám práci kyčlí a zadku a tím celého těla. Vyberu si zlatou střední cestu, co krok, to sekunda. Podobám se tak čím dál tím víc členům noční hlídky. Chodím pomalu, rozvážně, skoro se šourám.

V noci chodím hlídat most, aby mi ho někdo neukrad před očima, jako dobrá stará práce Pratchettovy Noční hlídky. Když slyším nějaký průšvih, pomalu odkráčím pryč… Ne, kecám. Pak sebou musím hrozně hejbnout. Průšvihy, to je moje. To nejsou moje průšvihy, to se prostě stane a já to musím řešit. Díkybohu za polovinu měsíce – už umím snad všechno kromě požáru a potopy. Po nocích místo krásné literatury studuji směrnice, poplachy, ústředny a zabezpečovací systémy – no, doplňuji si technické vzdělání. Moje máma i táta měli bezpečnost požární v malíčku, máma dokonce vystudovala strojařinu a celý život pracovala jako THP. Technicko-hospodářský pracovník. Mám pocit, že se její profesi nebezpečně blížím.

Jsem tam asi jediná, která tunám papíru věnuje pozornost. Pocit, že udělám průser, je přímo úměrný průserům se na mě deroucím. Takhle když nevím, tak se zeptám šéfa (vyberte si libovolnou noční či brzce ranní dobu), že to neřeší směrnice. No a on mi musí dát radu, protože tohle a tamto směrnice neřeší. Je to fušeřina, ale po každém mém telefonátu snad doplňuje do směrnic, co tam není, aby jednou za týden vystrčil růžky a podstrčil novou směrnici,

Také jsem navázala upřímné vztahy s uklízečkou. Byly upřímné do té doby, než mě viděla v otočných dveřích, jak se vydýchávám. Zahalekala:“Ta píča tu vopruzuje a čumí, ať jde do prdele!… Dobrý den“, na to sladce. No, nešla jsem do konfliktu. Kašlu na to, mám svých starostí dost.

V noci, kdy chodím hlídat vyprázdněný barák, je dobře. Hlavně chodit, hlavně neusnout. A tak ještě hlídám schody, chodím je pěšky. Od shora dolů mi to trvá jedenáct minut usilovného pochodování.

Když už předám službu, rozvážným krokem mířím zahalená domů. Takhle je mi nejlíp. Nejradši bych chodila jako muslimky, ale takhle je jenom napodobuji. Lidé v tramvajích čumí, co to tam je za zahalenou ženu. Trochu mě to otravuje. Pak vypnu… Za několik minut zjistím, že nedýchám.

„Vole, dejchej!“ Říkám si.

Můj osobní rekord je asi půl hodiny nebo tak nějak. To se tělo tak utišilo v meditaci, že jsem měla jenom minimální stahy srdce a tělo bylo zaplavováno kysličníkem uhličitým, což působí analgeticky a také psychedelicky. Všimla jsem si, že když jedu přes hranici, tak automaticky vypínám dýchání, když jsem v meditaci, tak taky. Pak si na to začnu dávat pozor, pořádně dýchat a když pak začnu dělat nějakou fyzickou činnost – třeva dojít z tramvaje domů, tělo se rozdýchá samo.

Ale když se mi to stalo poprvé, to byla asi dvacetiminutová jízda, tak jsem měla strach, že umřu sama od sebe. Teď už ho moc nemám, ale vím, že u takovéhle práce s tělem je smrt za rohem.

No zlatý hlídání mostů…

O sobectví a altruismu modlitby

Kolik máme sil? Kde je získáváme a k čemu je používáme? Jaké k tomu používání máme důvody? To jsou otázky, které bych tady chtěla otevřít se specifickým zaměřením – sobectví a altruismu.

Nedávno jsem ze svých sil odebrala řácký kus a věnovala ho práci s nikdy nenavštívenými Ghede. Neznali jsme se. Musela jsem jít, navázat kontakt, to trvalo dlouho (relativně) a pak – udělala rituál. Udělala jsem ho pro svého Kojota. Pro chlapa, jehož si nesmírně vážím a který to potřeboval. Koneckonců bych za něj dala život, tak ta síla byla použitá racionálně, ať jí bylo kolik jí bylo. Ale nebylo jí málo, nebyla daná sobecky, spíš altruisticky. Ale byla věnována jednomu člověku. Tedy vlastně sobecky. (Pak jsem čtyři hodiny drhla kuchyň a to bylo velmi altruistické. Ještě teď mě bolí ruce 🙂 )

Modona nás oba a asi milion lidí s celé blogerské scény vyzvala k rituálu pro Lucinku (lucinka.bloguje.cz – kde jsou teď, to nevím), která je vážně nemocná. Oba jsme se jí zeptali, jak má být rituál sestaven a co má zahrnovat. Udělat dobrý rituál je totiž umění. A ona řekla, že se jí jedná jen o dobrou myšlenku. Dobrá myšlenka… dobrá, proč ne… To se nemusí nijak organizovat. Já osobně o Lucince v dobrém přemýšlím zhruba každý měsíc jednou až dvakrát. Plním tím zároveň danou prosbu. Jak to má s Lucinkou Kojot, to nevím.

Ale vím, že kdybych chtěla zachránit celé „Bohnice“, tak to nedokážu. Nikdy nedokážu vzít tolik síly, abych mohla racionálně říci – udělala jsem rituál pro pacienty z psychiatrické léčebny a všem to pomohlo. I kdybych chtěla… Ale pro jednoho člověka, který navíc s určitými ideami pracuje, to udělat lze. S měřitelnými výsledky.  Minimálně bylo objektivní to, že si z dané episody „nic“ nepamatoval. Wow. To je dobře! Práce s vlastním duchovním a duševním tělem člověka je základem stimulace sil rituálu. A že to pomohlo k zapomenutí…. Taky bych si nechtěla pamatovat, kdyby mi zaživa řezali nohu a psychická bolest je obdobná.

Pak jsem za nějakou dobu šla a nacpala řáckou porci energie do osobního dopisu Bohovi. Byla to zase práce s mojí duší. Tedy dalo by se říci, že jsem šla zachovat sobecky sama sebe. Znám sama sebe a vlastní historii tak dobře, že vím, že bych se prostě neprobudila. Srdce by samo přestalo tlouct. Doktoři by si to už nějak vysvětlili. Už jsem si tím několikrát prošla a patřím mezi ty lidi, kteří jsou schopni srdce zastavit. I když třeba spí. Proto to samozachování. Duše uvězněná v těle si může říct, co potřebuje. Já jsem ji ventilovala, aby neudělala nějakou blbost. Je tu Eliška, potřebuje výtah, je tu Myšinka, potřebuje mě. No a je tu kromě jiných taky Kojot a Ghede a s Ghede se můžu vždycky domluvit, aby na Kojota dali pozor. Doplňovat energii do rituálu, stále oheň přiživovat. To všechno jde. Ale musí člověk žít. I když by si mě Kojot asi přidal k seznamu předků na Ghede oltáři. No, měla bych tak o dost menší páku, co dělat. Bylo by to takové, jednostranné.

No a Kojot se teď rozhodl pomoci formou modlitby veřejným dopisem Hugo Chávezovi. Je to zase sobecky altruistické. Je to sranda, jak si předáváme všichni štafetu, co? Kojot má Cháveze za vzor, nepochybuji, že by za jeho život složil svůj, i když možná… jeho ego by mu to nedovolilo, protože funguje na principu nedodělaných věcí. To funguje tak, že – ještě nemám dopsaný román, ještě tyhle články, ještě tahle kniha, tyhle schůzky a tak pořád dokola. A ještě Eliška, já mu taky beru hodně energie.

No a tak se všichni navzájem obdarováváme energií, rituály, jeden závislý na druhém. Kojot má dokonce Huga Cháveze na tričku, už se mu trochu drolí tlama (Chávezovi), ale Kojot tričko pořád nosí na schůzky s komunistickými pohlaváry a je to taková tradice. Myslím, že mu tam spousta mladých myslitelů trička závidí 🙂 No co by bez něj dělali, to nevím. Asi by se unudili k smrti. Já tedy doufám, že jednou nedojde k severokorejským představitelům, že to už je příliš brutální komunismus. Ona i ta trička jsou formou modlitby. Koneckonců je hřeje na prsou, pere je, věší na ramínka, uhlazuje je…

Ale zpátky k Chávezovi. Chávez dostane miliony modliteb prostých lidí a půjde a buď umře nebo půjde a bude zase dělat něco, co obohatí všechny ostatní, jak o tom Kojot mluví ve své modlitbě. Možná je z nás ten nejsilnější Chávez. Ten je schopen ovlivnit miliony životů. Náš Klaus ovlivní reálně sedm tisíc životů v amnestii, tím ovlivní deset milionů lidí, co budou okradeni, znásilněni, vytunelováni a různě podvedeni. To je po Havlově amnestii druhá nejblbější amnestie v dějinách naší republiky. No, na Klause bude nadávat pár milionů lidí, ale nevěřím, že mu obyčejné nadávání vezme nějakou energii. Zatímco docela dost dobře věřím, že modlitby pro Cháveze zaberou, mají-li zabrat. Ono i dobře umřít je umění.

Kdysi jsem operovala silou, která se neomezovala jen na byt nebo na kraj či území České republiky. Chodila jsem jak světlo z oblohy a modlila se za celý svět. Představte si takovou obrovskou světelnou vlnu přes celou planetu, kterou vyvoláte, necháte ji projít co nejrychleji skrze všechno a pak vás to zaleje taky, to až to všechno pohltí. Máte to jak obrovský klobouk na hlavě. Možná se k tomu teď velmi klopotně dostávám znovu. Možná znovu budu takhle brzy fungovat. Já nevím. Nechávám to být. To byl rozhodně velký altruismus. Ale spíš nebeský. Nebyla to moje osobní síla, byla to nadosobní síla, síla přírody. Nevím, jak to mám vysvětlit, kde jsem tenkrát tu energii vzala… Byla to síla myšlenky. Uvěřila jsem a bylo to. Já samotná si na to vzpomínám mlhavě. Bylo toho tenkrát tolik. Možná jsem byla tenkrát taky silná jako Chávez. Ale neviditelně pro ostatní. Takovou energii nikdo nevnímá, jako nevnímá energii ptáčka nebo stromu. Přesto energii mají. Senzitivní lidé ji vnímají.

Dala jsem vám ke srovnání energii člověka, energii politika a energii Boha. Těžko říct, která je účinnější pro jaký typ nutnosti. Každopádně jsem dala energii Kojotovi, ten ji dal Chávezovi, Chávez ji dá… Uvidí se. Je to velice zjednodušené. Velice. Prosím tedy o shovívavost, šlo mi o příklad jakéhosi lidského řetězu energie. O to, že každá altruistická modlitba je v podstatě sobecká i altruistická zároveň. Že i „matka Tereza“ má své oblíbence, stejně jako církev, jako jiná sdružení, která se třeba zabývají pomocným kruhem sobě samým. Anonymní alkoholici kupříkladu. A myšlenka, energie, koluje. Je všude.

A je to tak dobře.

Breathariánství – klíč k zámku, který leží nikdo neví kde

Udělejme si jasno. Já to vím. Ví to možná víc lidí, ale vím jenom o jednom, který to umí. 

Já to nejsem. Tajemství se udržuje živé na podkladě plánů – v Bibli, Koránu, na webových stránkách lidí, co to buď umějí (někteří se tak prezentují, ale neumí to) a nebo, a těch je většina, to odněkud opsali a neumějí to. 

Breathariiánství znamená žít z dechu. Tuším v Mediu z letošního června se o breathiánství píše jako o jakési nadstavbě vegetariánství, veganství a semibreathariánství. Tedy o žití z rostlinné a bílkovinné stravy v podobě mléčných výrobků, vajec a mléka (sama znám z vlastní jedenáctileté zkušenosti), veganství – rostlinné stravy, semibreathariánství – žití o vodě a vzduchu, tedy dýchání. 

Před kamerami každý selhal, protože je to za prvé velice těžké a za druhé se k tomu pojí jisté tajemství, které zná velice málo lidí nebo si to velice málo lidí, co mají takové sklony, neuvědomuje. 

K breathariánství zaprvé potřebujete letité zkušenosti půstu o vodě. Koho by napadlo nejíst, nepít a rovnou dýchat, ten umře. Zcela jistě. Takže začněte půldenním půstem (dopoledne), odpoledne jezte jen trochu zeleniny. Za týden si dejte jeden den vodu (pro hardcore – nedoporučuji – destilovaná voda – ne pro začátek), druhý den po třech hodinách zelenina – ovoce – zelenina – ovoce – vždy po hrsti. Další týden třídenní půst, třídenní vracečka. Za další týden zase třídenní půst, třídenní vracečka. Pak ještě jednou a pak týden. Zase týden vracečka. Vracečka je vždy těžší než samotný půst. Pak následuje čtrnáct dní a čtrnáct dní, pak jednadvacet, čtyřicet a tady by to mělo končit. Tolik samotné půstování jak ho znám a jak mi bylo doporučeno chlapem, který breathariánství umí. 

Nadstavba nad tohle je dalších dvacet dní půstu, tedy celkem šedesát a pak pomalu odstavovat vodu. Když zhrubne pokožka, vodu vrátit a tak pokračovat, až se dostanete k samotnému vzduchu, což probíhá fyzicky tak, že se vám břišní čakra naplní vodou ze vzduchu a přiberete asi pět kilo. Tělo si pak samo pro energii sahá a tahá si ji ze vzduchu samo čakrami, tedy kůží a dechem, tedy plícemi. To už vám nikde neřeknou, protože to neví. A to je jenom půlka tajemství.

Druhá půlka tajemství je v duchovní přípravě. Během půstu se musíte duchovně připravovat, modlit se, meditovat, pak přestanete spát, to přijde úplně samo, když to děláte správně, máte dost energie na svůj život i svoje čištění. Čistíte se v první řadě tělesně – močí, stolicí, dýcháním, po třech dnech čisté vody ustane práce trávicího traktu, žaludek na vodu nereaguje trávením. Poslední stolice odejde asi třetí den a pak za týden, pak zhruba za tři týdny a pak už nic. Také děláte jógu, speciální cviky, při správném půstu by to mělo přijít samo a v noci, tělo by se mělo nanavigovat na samotné cviky po meditačním působení. Život se vám narovnává do centra – všechny chyby, které kde děláte, vám přirozeně odezní, což je strašlivě blbá zkušenost, já sama jsem zjistila, že jsem strašlivě zanedbaná v duchovní péči o sebe a to jsem už pro sebe dost dělala. Málem jsem dala výpověď v práci, odstěhovala se z domova, začala řešit zdraví, vztahy atd. Všechno najednou, protože to mysl a tělo vyžadovalo. Nemělo stravu a tak řešilo ducha. Fuj. Bylo to odporné, všechno najednou a bylo toho hrozně moc. Neměla jsem zkušenosti, jak se zvládnout, neměla jsem žádného učitele, nic. Takže, jak se vám tohle stane, tak se snažte meditovat, modlit se, zavést si režim a zkusit dát věci do pořadí, v jakém je budete řešit a jestli to radši nenecháte, abyste po půstu přežili. Dát výpověď z práce, kde jste nespokojení, není dobré, pokud nemáte jinou. Člověk v půstu daleko hůře dělá běžné věci, pokud mu nějak vadí. Má tendenci uvést se do klidu. Co breathariánství, už půst vás může zabít.   Je to nekontrolovaná střela. Nicméně, pokud nemeditujete, nezpracováváte duchovno, jako byste dělali jen půlku půstu. Bez duchovní práce je půst zbytečné zatěžování, respektive odlehčování těla. Pokud chcete něco shodit, je lepší racionální dieta v dlouhodobém horizontu. Půst na to není stavěný. Půst je především duchovní práce a vřazení jedince tam, kde má být. Realizace božího plánu.

Ale když vám někdo řekne, že máte jen dýchat, tak umřete hlady a žízní. Něco takového jako žití z dýchání čeká jen vysoké zasvěcence ducha zvyklé na sobě tvrdě pracovat, cvičit, půstovat a žít harmonicky. Nic si nenamlouvejte. Není to sranda. Opravdu musíte se sebou umět pracovat. A to se dneska nikde neučí a ani slavný kurz za čtvrt milionu od Ravena Argoniho Jak nestárnout, vás to nenaučí. Raven koneckonců na takové věci nevěří. Je to úplně jiná cesta – ta jeho. Ale nebudu prozrazovat jeho know-how, to bych špatně dopadla. 

Takže, než tu umřu, jsem předala dál pár vědomostí, ale jestli někomu budou platné, to netuším. Každopádně můžete říci, že o breathariánství víte více, než ví kdokoli okolo vás, protože já to mám z vlastní zkušenosti.