Archiv pro štítek: Eliška

Elišce, pejsce psí, malé pejsce do kapsy…

Eliško, chybíš mi. Určitě chybíš i Kojotovi a všem zvířatům, o která jsi kdy pečovala. Dneska mám den blbec, Eliško. Několikrát chybělo málo a byla bych zlá. Já… Dalo mi to hrozně sebezapírání, ale než bych ublížila, radši jsem napsala několik článků do šuplíku. Jako vždycky, když mě něco trápí. Kdyby jeden blbec, ale bylo jich pět. Pět blbců na den, to jednoho vezme.
 
S rodičema nezatopíš, ale když se dají na sektářské myšlení, je to kříž. S doporučením se nebavit s dětmi ani rodinou, protože seniora nikdy nemůže pochopit, jen „Oni“ mohou, to je psina. A ona s tím cele souhlasí a celé té myšlenkové sračce říká „Nádherná pravda.“ Jeden ochrnutej, druhej zatvrzelej ve svý nádherný pravdě, jež ho obírá o životní radosti a jistoty. Mě snad trefí.
 
S byťákem mě  čeká dohadování o výměně kusu topení. Celé Brno topí, ale já tu budu mrznout s rozsekanou drškou a spát o dvojích tlustých ponožkách, košili, svetru, peleríně, dvou peřinách a dece. Strhnuté a zarezlé ventily, jak do toho sáhnu silou, utrhne se to. Jak technik domluvil, tak ještě ani nepoložil telefon a já slyšela:“A je to v klídku, nic to nebylo, vidíte…“ To bych ho fakt vzala po čuni. Ale fotky detailů toho zpropadeného kusu žebrovaného železa už mají na městské správě v mailu, tak snad se to v dohledné době hne.
 
Další člověk je nemocný, že skoro nemluví, ale on do práce půjde, protože by přišel o další den dovolené a už jich má do konce roku jenom šest. To by ho jeden lísknul.
Kdysi mi někdo říkal:“Když máš chřipku nebo nachlazení, nepřecházej to. Je to velký nápor na tělo a pak to jde na klouby.“ Neposlouchala jsem ho. Pak jsem chodila v pubertálním věku čtyři roky o berlích. To máte pech, když vám na někom záleží.
 
Čtvrtý blbec byl člověk, na kterém mi taky záleží a nestála jsem mu ani za odpověď na pro mě důležitou otázku. A to je online.
 
Pátý blbec, Eliško, jsem byla já. Protože se chovám jako blbec. Jak vidíš z výše uvedeného, málo prosím Bohyni o dar rozlišování mezi věcmi, co mohu ovlivnit a co nemohu. Pro mě je to na stejné úrovni, bojuju o všechno pořád stejně, nic nevzdávám. Bojovníka v sobě prostě nepředělám. 
 
Ty bys mi otřela hlavu o nohy a bylo by to pryč. Vzala bych Tě na procházku nebo si s Tebou a s Tvým hlasitým ňufňutím hufla do postele a byly bychom jenom samy dvě. Dýchaly bychom společně v tělesném teple a já bych Ti hladila srst a povídala Ti. Pak bys mi olízala ruce na znamení účasti na mých trápeních.
 
A život by šel dál…
 
Takhle jde stejně, ale bez Tebe. Vedle mě kocour, který se mi ani nepodívá do očí a drží se stranou cesty, starý spavý potkan a zima kolkolem. Ale na vnitřní mráz ani dvoje ponožky a armáda svetrů nestačí…
 
Eliško, Eliško… Máš dneska svátek a jsi pryč. Ty… jedna… moje… Eliško… Lumpice jedna. Pleskla bych Tě přes zadek, až by se zaprášilo.
 
Měj se krásně v tom psím nebi, pejsko moje psí, pejsko moje do kapsy…………………..

Člověk, zvířata a stáří

ELISKA-posledni_fotka

Stáří u nás všech je klidné i neklidné, v našem věku věčného mládí je obávané a je nechtěným přívažkem biologických hodin. Stáří je utrpení, které vidíme nejenom na sobě, ale i na svých blízkých, zvířatech.

Před časem jsem se setkala s tím, jak malá dívka vzala starého potkánka a vypustila ho do lesa. Potkánek tam po letech strávených v blahobytné kleci pochopitelně umřel na hlad, žízeň, vyčerpání, chlad, dravcem. Měla jsem vztek na tu mladou dámu a její zaostalé rodiče, kteří dovolili něco takového. Já sama jsem pohřbila asi třicet potkánků a většinu z nich jsem nechala uspat pro nemoc. Chápala jsem nesmyslnost její volby a bolest, kterou způsobila.

Pro vyvážení poselství můžu přidat pozitivní příklad. V Brně na Kociánce je ústav sociální péče pro tělesně postiženou mládež. Tam chovají, kromě jiného, staré prasátko Huberta, který tam volně chodí a má se dobře. Děti se učí, že stáří je přirozenou součástí života a nikomu nesnižuje jeho hodnotu, ani člověku, ani zvířatům…

A vo vo vo tom to je 🙂

Problematika trestání

Shrnu to: jsem proti trestání. Za prvé to moc nepomáhá a zoufalí lidé či zoufalá zvířata dělají zoufalé věci. Trest patří k věcem, které zoufalost vyvolávají. Je to nemohoucnost se bránit, protože pokud už trestám, tak mám převahu nebo tím převahu získávám v té dané věci. Tím u trestajícího i trestaného roztáčím kolo znovuzískávání převahy nad situací a tak dále, do nekonečna.

Když jsem byla malá, říkali mi, že přeci musím být rozumnější, když jsem ta větší. No, rozumná nejsem, ale v této věci si myslím, že mám docela jasno.

Mám hodná zvířata nebo máme s Kojotem hodnou Elišku s Myšinkou, oba jsme je měli dlouhý čas. Nikdy nezlobí. Mají své slabé chvilky – Eliška vyžere uvařené slupky od brambor z koše nebo něco jiného, Myšinka soustavně nažírá pytel s Eliščími granulemi a skáče na zábradlí od balkonu, ač jsme v pátém patře. Netrestám je za to. Za prvé mám klid, za druhé nemám ustrašená zvířata, za třetí mám větší odpovědnost, protože předcházím takovým kolizím a vůbec. Mám klidnější vztahy s oběma, protože když potřebuju, aby něco přestaly dělat, sáhnu do kuchyňské linky pro kokinka a granule a ty je zaručeně odvedou od všech činností, co dělají, ať už dělají cokoli.

Pan domácí chodí a trochu trápí Myšinku. Je vyjeven, že se Myšinka ničeho nebojí. Ano, ničeho se nebojí a to je důsledek mojí výchovy, protože nikdy nic Myšince nedělám. I Kojot jenom tak zlobí laskáním. Prostě Myšinka se nemusela nikdy bránit nebo škrábnout. Dneska jsme Myšince stříhali drápky, pan domácí držel Myšinku, já ji v rychlosti stříhala, přeci jenom mám už něco nastříháno. Říkal, že ho pak bude Myšinka nenávidět, když jí dělá takové věci. Já na to jako proč, když jsem jí nestřihla, celou tu krátkou dobu ani nemňoukla a klidně se posadila ke dveřím, hlavnímu dějišti. Má to za sebou poprvé v životě a pohoda jazz.

Takže – netrestat. Nikdy. Buď je trestáte pravidelně a pak se bojí a nebo je nikdy netrestáte a pak to nechápou. Obojí je na prd. Radši zaveďte kokinka. A je jedno u koho.

Praxe ve smrti

Šla jsem na bohoslužbu a potkala paní s nemocným pejskem. Pejsek měl 31 kilo, Eliška má 30, takže byli skoro stejné postavy. Pejsek měl hodně, ale opravdu hodně nemocné zadní nožičky, až učurával, protože moč neudržel. Bylo to otřesné setkání s realitou a diskutovaly jsme na téma eutanasie.

Paní řekla, že už jednou byla na veterině s tím, že pes měl obrácený žaludek a smutné oči. Přežil prý kdeco, ale podle smutných očí pozná, kdy je čas na konec a ten zatím ještě nenastal. No pes vypadal otřesně, nestál, ona jej držela za šusťákovou podšívku nad zády, ale smutné oči neměl. Oči kroužily po ptácích a pes se usilovně snažil ploužit sadem. Pro mě osobně už byl za hranicí, za kterou hodlám snášet zvířecí utrpení. Jenomže paní neměla tu mou praxi a odestávala si jednu z prvních smrtí. Tím chci říci, že právě v její situaci bych se zachovala jinak a už mnohem dříve.

Kojotova Isabella umírala na rakovinu dlouho. Jeden den překročila hranici a zrovna byla sobota nebo pátek, oba dny jsou k neutahání dlouhé. Do pondělka daleko, dala jsem jí tedy bohatě tramalu a ona ožila. Evidentně jí přestalo všechno bolet, začala kousat můj prst- jemně a plazit se po posteli. Bylo to strašné. To poznání, že musela doteď trpět, že to není jenom o tom, že má nádory a jinak dobrý. Od té doby jsem neváhala s poslední injekcí, nikdy. Vždy jsem byla ten první kat a bohužel jsem musela přijít s první umělou smrtí až příliš pozdě pro Isabelku.

Totiž, dostanete-li se do situace uspat či neuspat, tak nemůžete říct, že odpovědnost za to nese někdo jiný. Jste to vždy vy, kdo rozhoduje o životě a kvalitě života pro daná zvířata. U lidí se dají nadávkovat prášky proti bolesti, ale u zvířat, třeba potkanů? Neexistuje. Nejde říct, že budete dávkovat morfium až do smrti, aby jedinec neumíral v bolestech. Neexistují náplasti s morfinem. Smrt trvá chvilku, ale umírání trvá příliš dlouho. Na to už jsem jí zažila mnohokrát, padesátkrát, šedesátkrát, víckrát…? Mockrát. A jenom možnost eutanasie ze mě dělá člověka. Ne to, že nechám zvíře chcípat v bolestech až do konce, ale jeho slušný konec a výborný život dělá ze mě slušného člověka. Protože mám možnost rozhodnout se pro neutrpení.

Se smrtí přichází i zapomnění. V tomto ohledu musím zmínit Kojotův článek o tom, jak to má s reinkarnací a musím říci, že s jeho vývody souhlasím, ačkoli jsem vždycky byla na straně víry. V tuto chvíli je Isabelka dočista mrtvá a rozložená na humus pro kytičky, což je potěšující. To je ta pravá reinkarnace. Isabelina pamětnost bude trvat dokud o ní budeme smýšlet. A pak už o ní nebude vědět nikdo, že byla první, koho dali Polákovi utratit a za humánnost takového činu se nestydí.

isabelka

 

Osud

Jde změnit osud? Existuje vůbec něco jako osud? Poslední týdny se nad tímto tématem hodně zamýšlím. Je to hodně hořké přemýšlení…

Chodím do práce, která je v určitém ohledu hořká a náročná, už deset dní Eliška zvrací, sere krev a já s ní chodím co dvě hodiny ven. Dvě věci za všechny, co prožívám. V očích sirky, protože mne Myšinka nenechá vyspat ani v té hodině a půl, co mi zbývá mezi minutami, jež trávím s Eliškou na trávníku. Co má tohle všechno společné? Předpověď.

A to různé předpovědi. Dovolím si zde okopírovat část horoskopu od Ravena Argoniho na listopad 2013:

Jak to tak vypadá podle astrologických konstelací, dostanete v druhé polovině listopadu 2013 zajímavou pracovní nebo finanční nabídku, prostě nějakou nabídku, která bude z finančního hlediska vypadat naprosto skvěle a suprově, ale… Dávejte si pozor na klíče od bytu nebo od auta, je možné, že je někde  zapomenete nebo založíte a nebudete je moct najít, je také možné, že je ztratíte a těžko je budete hledat, asi by bylo nejlepší je nosit někde na řetízku nebo na krku…

Ohledně práce mám podepsanou mlčenlivost, takže vám bude muset stačit „ale“ a s klíčema mám teď velké akce – nejdříve jsem začala hledáním Kojotova klíče od schránky, který jsem nenašla. Teď chodím s extra klíčem  od bytu sundaným z klíčů ostatních, to abych nerušila sousedy, když chodím často s Eliškou ven.

Na jaře přišla odpověď, že práci budu mít na podzim. Určitě. Ale jak nebo co jsem nevěděla, jenom, že budu mít práci. A s tím jsem prožívala měsíce choroby, asi abych měla co na práci do doby, než budu mít práci. Možná si říkáte, že jsem mohla vzít nějakou práci jako do podzimu, ale opravdu to nešlo. Z tohoto pohledu bylo smyslem nemoci zabít čas a možnost seznámení s novými přáteli. Já už jsem se tomu tak poddala, že jsem byla připravená na jakékoli životní zvraty včetně nynější duchovnosti, kterou přijímám se stejně stoickým klidem jako minulou nemoc a krok od smrti. Motto života je změna je příjemná. Mám pocit, že je to vlastně jedno, co člověk prožívá, pokud stojí na středu kruhu a nebojuje proti něčemu a někomu.

Už na jaře vyšlo, že Eliška bude mít velké zdravotní problémy v polovině prosince 2013 a pravděpodobně umře. Nojo a je to tady. Zatím žije, ale jak dlouho… Volala jsem dneska veterinářce, dostala zdrbáka, ale mám pocit nevyhnutelnosti. Něco jako „byla to chyba“ a zároveň „jak může být chyba něco, o čem vím tři čtvrtě roku dopředu a vlastně jenom teču s proudem řeky života a nejde se proudu vzepřít“. Je to vůbec možné udělat nějakou chybu v tomhle pojetí skutečnosti? Tahle věta je gró tohoto článku. Vím-li, jak to dopadne a jdou-li události tak, že se jim nelze vyhnout, jak můžu dělat chyby? V tomhle pojetí slovo „chyba“ neexistuje.

Ano, Eliška jednou musí umřít a klidně to může být ke konci roku. Klidně může umřít sešlostí věkem, i když má teď problém s trávením. Ano, práce je náročná a někdy si připadám, že do toho musím říznout víc než jenom mlčet. Klíče si hlídám. Je toho víc. Nechci o spoustě věcí mluvit.

Přemýšlejte se mnou… Jde se vzepřít osudovému toku času, jdou-li události jedna za druhou jak nekonečný řetěz perel…

A má žluté oči?

To mě tedy nikdy nenapadlo. Má Myšinka žluté oči? Čumím jí do očí každý den, ale jestli má žluté oči… No asi ano. Takhle si všímat očí u chlapa, ale u kočky? Každopádně mě tahle otázka dokonale zaskočila.

Myšinka2

Začala jsem provázet svých pět fotek ve třídě komentáři. První jsem vybrala fotku vrhu od Coventiny Lampy, naší potkanky. Vybrala jsem ji, protože tam potkyši stojí jak u pultu, jeden mrňavý potkyšek vedle druhého. Fotka mi přišla roztomilá.

Opět jsem se u téhle situace přesvědčila, že jedna z mých životních lásek jsou potkani. Začala jsem uvádět svůj život potkany tak jsem se do toho zažrala, že jsem vůbec nevnímala čas a okolí. Dobře pět sekund jsem mluvila o potkanech. Prostě potkany miluju.

potkanci

Byla to taková situace, kdy zjistíte, že pořád mluvíte o tom, jak chcete potkana, chcete potkana, chcete potkana a pak zjistíte, že sice většina žen ve vašem věku má děti a nebo po dětech touží, ale vás to vůbec nebere a to, u čeho si cvrknete blahem do kalhot, je vidina hromady chlupatých teplých potkaních osobností, které po vás lezou a s kterými se dá úžasně komunikovat.

Vidím to skoro tak, že pokud budu mít jenom trochu podmínky, jdu minimálně do jednoho potkana a úplně nejlépe do potkaní chovatelské stanice. Ta emoce byla tak silná, že jsem v tu chvíli měla pocit, že bych se snad i naučila tu změť genetických kódů, kterými jsou potkani identifikováni.

A v tom jsem slyšela, jak někdo říká, že jsou tam ještě kočičky… Jó, jó… Kočičky… No to je Myšinka jak kouká na medvídky a všichni koukají jako puci a tohleto je Myšinka jak se protahuje… To jsem pořád ještě myslela na potkany a Myšinku jenom tak odbyla.

Myšinka

„A má žluté oči?“ Má, sakra, žluté oči? Asi jo…

„Je to britská modrá?“

„No jo, je.“

„A tohle je Achanah s mým exmanželem.“

„Co to je za hada?“

„To je hroznýška. Docela malá hroznýška.“

Kojothadyska

„A tohle je Eliška.“

Eliška

 

Ještě přidávám vtip od Renčína, který si čas od času opráším a který mě dokonale oslovuje.

za vodou

Když jedu domů, v tramvaji kolem mě zaznělo: „A zatím strč prst skrz krk. Zdarec!“

Takže – zatím končím výčet svých slabostí a strčte prst skrz krk! 🙂

 

Ježek v dešti

Zdá se, že se poslední dobou sžívám s přírodou. Každé ráno a večer chodíme s Eliškou za ježečkem. Cíl procházky – najít ježka. Říkám mu Ježek. Ježka najdeme tak jednou z deseti procházek. Vždycky večer. Kam zaleze na den, to netušíme. Je to středně velký ježek a je překrásný.

Dneska jsem u hřiště našla kozáka, který měl asi deset centimetrů, taková dvouhouba. Naprosto mě to překvapilo. Zdravý, krásný, velký kozák. Dneska jsem také ostříhala Elišku. Nejdříve jsem jí vyčesávala, pak jsem jí vyndavala chlupy, co vyčesat nešly a nakonec jsem to vzala nůžkami. Eliška má totiž ve zvyku se válet v listí a na trávě. I když jí očistím, listí z bříška jí padá a já to mám doma jak pod lípou. Také to už bylo dlouho takové urousané, no kdo má dlouhosrstého psa ví, o čem mluvím.

Eliška teď vypadá úžasně, je z ní někdo úplně jiný! Wow, miluju ji! Myšinku a Ježka taky miluju! Stromy jsou teď taky úžasné.

Myšinka je u každého česání zvědavá a jakmile se věnuju víc Elišce než jí, tak hned jde obhlížet, cože se to děje. Zkusila jsem jí párkrát pročísnout kartáčem a hrozně se u toho smála. Kočka se normálně řehtala až si sedla na zadek a kousala do kartáče. Kdo chce mít vysmátou kočku, může vyzkoušet…