Archiv pro štítek: hluchota

Eliška je už skoro hluchá a slepá

Na Elišku už nestačí houknout nebo spoléhat na přirozenou inteligenci, že půjde tam kam já. Už od svého dobrovolnictví – dlouhodobou asistenci u nevidomých – jsem se učila jak komunikovat s lidmi, kteří mají zbytky zraku nebo o zrak přišli. A tak teď s Eliškou začínáme přirozenou kapitolu každého stáří – znakovou řeč a to celým tělem.

Výborně se na to hodí dovednosti z průvodcovství nevidomých a také magický posismus. Když Eliška nevnímá, chytnu jí jemně za obojek a naznačím rukou směr, kam půjdeme. Pak už se mě drží. Šišku už nenajde i když je od ní na pět centimetrů. Proto je každá šiška v jejím životě vzácná.

Přinesla jsem jí z Lužánek klacíky, ale nebaví ji už drtit klacíky ani cupovat hračky. Zkusím koupit něco, co píská, to se jí odjakživa líbilo. Kojot měl z toho vždycky nervy nadranc, hračku většinou zabavil a dal jí někam, kde jsem ji nenašla. Pamatuji si výprodejové pískací Santy. Koupila jsem asi tři a to bylo radosti na Starém Bělidle.

Také jsem Elišku ostříhala, zastřihla drápy a dneska budeme čistit uši. Je to fešanda.

Včera večer, když jsme šly ven, Eliška spadla z nizoučkého svahu před domem, nohy jí neudržely. Válela sudy asi tři metry, pak byla valně pocuchaná a nevěřila svým očím, co se to s ní stalo. Seděla potom na páteři, zadek zkroucený pod sebou, nožičky do stran. Prostě přestává chodit. Musely jsme dýl čekat, jestli se zvedne na nohy a bude schopna chůze.

Jojo…

Pane kolego, neinformujete!

Tak tohle se mi stát nemůže. Eliška je už hodně stará. Dnes večer jsem si uvědomila, že to její zklidnění může mít i jinou příčinu – stáří. S Kojotem jsme šli na procházku a Eliška sebou šlehla do bahna, jak pršelo. Pak nevnímala. Neslyšela, neviděla a – pochopitelně – nevnímala.

Proto zřejmě ztratila reflexy. Vždycky dříve, když jsme se k ní přiblížili zezadu a chtěli jí pohladit, tak jakoby shrbila kůži na hřbetě, tak jako strachy, že jí uhodíme, ale zřejmě reflexivně. Eliška je nalezenec a je velmi submisivní, tudíž byla hodně mlácená jako malé štěně. Jak je u mně, tak se hodně spravila na váze a nebojí se. Možná stářím, možná polohou bytu, vyžadováním výtahu, odmítáním posledních tří schodů, takže stojí na mezipatříčku u vchodu a čeká, až já se vrátím od kontejneru, kam jdu vyhodit hovínka. Zřejmě už neslyší, jen odkoukává, takže rychlý vočko má na ní úplně jinej efekt, než eventuální houknutí, protože na houknutí nereaguje. Kojot řekl, že má šedý zákal a na jedno oko určitě nevidí.

No vida a já že na ní mám dobrý vliv. A ono je to malou místností, minimální hlučností, minimální náročností prostředí, nulová členitost, teplo, šero, dostatek potravy a vody, kočička, vlídné prostředí.

Takže je mi to líto, ale informuji, že Eliška stárne asi víc, než bychom si přáli.