Archiv pro štítek: Imuran

A od smrti jen krok…

Jak řekl Kojot:“Pochlub se, že přežiješ všechno…“

***

„Jestli máte tu diagnózu, kterou tvrdíte, tak patříte na hematoonkologii.“ Říká hlas v telefonu.

„Já? Na onkologii? V žádném případě!“

„Ale s touto diagnózou patříte na hematoonkologii.“

„Tam nejdu.“

***

„Vy jste s takovými výsledky došla pěšky??? Normální člověk už by byl mrtvý. Už s tím musíte žít nějakou dobu, vaše tělo si muselo vybudovat nějaké náhradní přenosy kyslíku v těle! S těmito výsledky patříte na hematoonkologii. Poradíme se s hematology, ale je to jedno, jestli vám bude kapat transfúze tady nebo tam.“

***

„Máte nějaké problémy s transfúzí?“

„Nemám.“

Lékařka dělá test krevní konzervy s mojí krví. První konzerva, druhá, třetí, čtvrtá… Dělá to pokaždé, je to už takový rituál.

„Budeme doufat, že když vysadíme ty léky, tak ta dřeň naskočí.“

„Hmmm.“

První týden, druhý týden, třetí týden, čtvrtý týden………

Můžete meditovat, povídat si se stromy, provádět psí kusy, ale pokud vám léky vymlátí krev, tak nepomůže nic. Jenom vysazení léků. Holt doktoři si nevšimli kontraindikací Imuranu s jinými léky. Daň za cizí blbost? Těžká pancytopenie.

***

„Vypadáte dneska dobře.“

„Aha, Vy jste namalovaná…“ 🙂

 

 

Imuran si vybírá svou daň

No, ještě, že jsem zavčasu koupila teploměr. Ten poslední jsem dala před několika měsíci churavějícímu Kojotovi a sama se léčila pocity – Paralen zabere i když nevím, jakou mám teplotu.

Včera jsme s Eliškou pěkně nachladly. Jak jsem psala, brodily jsme se vodou k domovu. Eliška to neodnesla, já ano. Byla mi zima včera, dnes jsem se špatně budila, zima je mi i dnes a i když jsem v tričku s dlouhým rukávem a dlouhé sukni, klepu se a jsem zároveň horká. Bádala jsem, proč jsem dneska tak ukecaná a přišla jsem na to. Jednoduše jsem nachlazená.

Prozíravě jsem také zainvestovala do lesního medu a kilogramu citronů. Teď jen koupit několik balení Paralenů a jsem připravena na podzim.

Mimochodem, víte, že lihový obyčejný teploměr je asi o pět korun dražší než elektronický? Taky jsem to nevěděla.

Pustila jsem si asi deset videí o sinkholes a teď se mi vaří Kyselo a čumím na USO. Také mi to tu zvláštně voní, až provokativně. Kašlu jak vzteklá, Bůh ví, jestli víc z nachlazení nebo z dnes doručeného záhadného balíčku. Až budou nabité baterie, vyfotím a popíšu.

Zatím se jdu léčit.

Imuran začíná

Je to hrozné, ale to, nač jsem byla léta hrdá, a právem, zřejmě právě skončilo.

Už nemůžu mít v běžné a studenější teplotě holé nohy. Stačí tady sedět bosa večer u počítače a mít otevřené dveře na balkon. Pochopitelně jsem hned chytla zánět močáku. Damn it. Už jsem ho chytla v posledním měsíci třikrát za sebou. Mám tu ulitá antibiotika, tak jsem je na to použila. Ale neskutečně mě žere ta skutečnost, že jsem o svou svobodu přišla. Taky mám pořád plný nos. A když už nekrvácím z nosu, mám rýmu jako řemen. Já a rýma? Ch! To dříve nebývalo. To byla rýma týden deset dní a konec a teď? Furt. Koupila jsem si dneska další nosní sprej, tak ho vyzkouším.

Moc jsem nevěřila tomu, že mě tohle potká. Podle různých komentářů na různých diskuzích je tohle úplně normální, když člověk bere imunosupresiva. Prý všechno chytí. Věřila jsem si. Své odolnosti. Svým nohám. Svému zatracenému močáku, o kterém už nevím pět let, od té doby, co mě odoperovali tumor velikosti většího grapefruitu z břicha.

Zrada! Jak já nesnáším pantofle. Jak miluju chození bosa. Žádné ponožky. A teď až do konce života mám utrum, protože to JE doživotní léčba. V pondělí si půjdu koupit vyhlídnuté pantofle, které jsem nosila jako malá holka. Tenkrát jsem si je vydupala. Korkáče.

Smutně pokyvuji hlavou. Jojo, jsem sračka. Tohle jsem od sebe fakt nečekala.