Archiv pro štítek: jídlo

Dobrý skutek

Ne, nečekejte nějakou výzvu k dobrým skutkům. Jedná se mi o toto. Denně projdu kolem několika lidí žijících na ulici nebo invalidů. Pokaždé žebrají o drobné. Včera dokonce upgradovala jedna dívka na prosbu na drobné o jídlo. Nabídla jsem jí, stejně jako ostatním… jídlo. Housku. Čerstvou.

Chlápek bez nohou řekl, že si housku nemá kam dát a chce drobné.

Dívka odmítla se slovy, že housku nechce, že si chce koupit bramborák, že chce drobné.

V Praze se mne mladá dvojice po nabídnutí housky pokusila shodit z eskalátorů v metru pod výhružkou, že jestli nedám peníze, shodí mne, což začala činit.

Hlad na vás, chuligáni. Když mám hlad, tak jím přeci cokoli. Myslím, že pokud by mi dotyčný řekl, že si chce koupit krabicák na zapití žalu bídné existence, tak bych mu snad i za upřímnost tu kačku dala. Ale takhle? Akorát zkazí cestu ostatním, kteří mají opravdu hlad.

A pak je od sebe nerozeznáme…

Jídlo – precedent – půst – komplexní strava

Byli jsme s Kojotem v hospodě v Popovičkách u Brna, každý jsme si vybral to nejstravitelnější jídlo a pak jsme pomalu jedli.

Já si dala jídlo, které v životě nevařím a měla jsem ho naposledy – ve velice slušné verzi v restauraci Na Bořislavce v Praze 6 – asi před sedmi či osmi lety – typicky hospodské, mastné, tučné, nezdravé vepřové výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem. Vegan Kojot si dal z nemožnosti všech výběrů – zvěřinu neměli – rybu s bramborovou kaší. Pangasiase.

U jídla jsme si povídali o tom, jaké má jídlo být a co bychom jedli. Já jsem s sebou měla bágl s jídlem, tedy, kostrou jídla, neboť mi nestačil čas na namazání rohlíků máslem, respektive rostlinným margarinem, to aby to Kojot jedl. Sama ze své éry vegetariánství vím, že nabídka masa vegetariánovi je silně nepříjemná a Kojot se změnil ve vegana – tudíž ani mléko, mléčné výrobky, cokoli živočišného kromě zvěřiny – nechce jíst. Jí podle své etiky.

Já sama jsem měla za svých jedenáct let vegetariánství asi milion smažáků. Pila jsem mléko – občas. Jedla sýry, potraviny upravené s vajíčky, různé buchty a tak dále. Výjimečně soju. Kojot je oproti mně asi stokrát více sójový, kupuje si sušené sojové mléko, tofu – to máme oba rádi uzené -, sojové nápoje, různé veganské preparáty, o nichž jsem v životě neslyšela, jako například pšeničnou kaši nebo tak něco. No před dvaceti lety to na trhu rozhodně nebylo.

Moje rodina to nesla těžce. Můj nevlastní otec pravil, že musím zavraždit tisíc špenátů, zatímco on zabije jedno prasátko. Takže Kojota naprosto chápu. Ve všem, co si o téhle oblasti myslí. Já jenom nemám v tuto chvíli odvahu se do něčeho, jako je veganství, pouštět. Už jsem si touhle etapou prošla a opravdu bych se musela změnit i v tomhle ohledu, abych jedla jen rostliny a vystříhala se masa. Ano, i tohle jsou aspekty duchovní cesty, ale já je v současné době postrádám. Měním se v jiných ohledech. Nevím, jestli se někdy k vegetariánství vrátím nebo se stanu veganem. To neví nikdo, ani já ne.

Ale zpátky k tématu. Pro Kojota je důležité, aby jídlo bylo výživné a veganské, tedy rostlinné. Když prý budou chybět nějaké prvky, tak to tělo odnese. Vynesl téma breathariánství a kontrolované fungování nějaké paní, která tvrdila, že nepije ani nejí a tak ji pozorovali a málem zemřela na dehydrataci. Byla duševně nemocná a zřejmě si nepamatovala, že pije a jí. Já osobně si o breathariánství myslím, že je tak deset lidí z celé planety, kteří nejí ani nepijí a žijí dlouhé roky. Víc ne. Ale existuje to a jde to. Jenom musí být ten člověk „vadný“ v oblasti normálního fungování a musí být nastaven na energetické jídlo. Už jsem to tady někde o breathariánství psala.

Můj názor je, že můžete jíst co chcete a pokud je jídlo uvařené spokojeným človškem, který vaří s láskou, případně je jídlo pozitivně energeticky nabito. No, v kontextu prvků, které tělu chybí nebo přebývají, to zní jako nesmysl, není. Já osobně můžu sníst dietní jídlo připravené cizím člověkem s problémem na duši a mám okamžitě obrovské zažívací problémy. Můžu klidně sníst mastný bramborák s uzeným nebo párky nebo si představte co chcete nezdravého a v zásadě nepoživatelného, ale když ho připravuje druhý člověk nebo já s láskou a případně ještě jídlo energeticky posílím modlitbou, tak mi nic není. Bez výjimky. Prostě moje tělo vnímá energetický dosah druhých a to jakkoli.

Stejně mi ublíží nevyrovnaný starý mládenec, nebo paní v přechodu, která je z nějakého důvodu nešťastná a sedneme si vedle sebe. Takoví lidé mě vysají, ublíží mi energeticky, někdy i musím vystoupit z dopravního prostředku, protože proti silné agresi nemám tak silnou obranu. A mám ve svém okolí jednoho člověka, který i když dobře vaří, tak já mám z jakéhokoli jeho jídla těžký průjem a koliky. Taky není moc šťastný a vybíjí si negativitu s vařením. Takže on uvaří negativně nabité jídlo, u toho se vyžije, pak ho naservíruje a pak je lidem špatně a hledá se, co nesedlo. Což je blbost, protože si nesedly energetické proudy v jídle a v těle.

Nicméně jsem si léty vybojovala obalovaný celer, cibuli a placičky z mouky. Veganské párky a sojové tofu uzené. Rostlinné pomazánky, ze všech super a hypermarketů je v celé šíři obsahuje snad jen jeden řetězec – Globus. Pro vegana a vegetariána je to rozhodně změna.

Pak jsem si řekla, že drtivá většina chlapů maso jí a pokud si mám někdy pořídit známost a nedejbože děti, tak musím maso jíst. A tak jsem se s těžkým srdcem vzdala vegetariánství. Ale kdybych opravdu „musela“, tak když jsme se seznámili s Kojotem, tak už tehdy měl namířeno veganským směrem, jenom k tomu došel se zpožděním – i díky mně – až teďka. Složité jsou cesty osudu. Opravdu jsme se v tomto ohledu nešťastně minuli.

Teď je Kojot šťastný vegan a doma se mu hromadí bagetky se sojovým mlékem a pšeničným masem. No aspoň si poradil 🙂

Já až budu odvážná, tak zase začnu s půsty, protože je to správné a protože je to duchovní a protože je to zdravé a protože v nemocnici jsem přišla na to, že mě to i s mými léky nezabije, což byl jeden z důvodů, proč jsem dosud jedla pořád. Aby nebyly léky nalačno a půst mě nevyčerpával a do toho ještě darda léků. No, v nemocnici si z toho evidentně nic nedělali a čtrnáct dní jsem jedla léky na holý žaludek a v podstatě se nic nestalo. Takže ozkoušené to je. Teď jenom přestat se bát sama sebe a jít do toho. Pro mě je to ohromně těžký duchovní úkol. Fakt. Nebýt té nemocnice, tak si půst strčím do škatulky:“Už nikdy.“

Teď už ale nemám výmluvu.

Při půstu tělo stravuje samo sebe. Je nejméně tisíc proti včetně teorie o anorexii a Kojotových „celých prvcích, které tělo musí mít.“ Ovšem pokud berete půst jako duchovní cestu, nepijete vodu s citrónem a necucáte k obědu list salátu s půlkou rajčete. Nehladovíte u toho, že musíte všem jídlo připravovat a mluvíte jenom o jídle, zatímco je z vás lety kostra. Půst není anorexie. Je to duchovní cvičení a čištění těla přírodní cestou. Pijete opravdu hodně vody a čistíte se. Duchovně i tělesně. Víceméně souhlasím s teorií, že v našich buňkách jsou naše zkušenosti a v přemíře tukových buněk jsou zkušenosti tak, jak je člověk v životě nasbíral. Proto v různých dnech půstu zpracováváte různá témata, která právě vyplavuje vaše čistící se tělo. No, mě to logiku dává a mám i takovou zkušenost.

Třeba má někdo další zkušenosti…

A ty to určitě zase děláš zadarmo, jak tě znám! To nesmíš!

„Ne! Nedělám to zadarmo! Pod každým svícnem je papír s tím, co chci, do kdy to chci, co proto udělám a co za to dotyčná bytost dostane.“

„Ha! Chceš moc! Oni způsobují lepší pravděpodobnost. Musíš po málu.“

Zkorigovali jsme to.

Jestli ono to nebude tím, že jim ty svíčky a podobný věci dávám už teď a ne až po splnění úkolu. Jak si řeknou, tak to mají. Ale že bych je tu nějak hecovala svíčkou u svícnu, nezapálenou, tak jako aby mohli slintat… To nedělám.

„Pak jim můžeš třeba slíbit i ten kubánský rum.“

……………………………

„Žádná z mých bytostí nikdy žádný alkohol nechtěla!“

„Ne??? Jakto? Ghede chtějí zásadně rum.“

„Ne, chtějí červené jídlo.“ Možná mám v sobě velice tlusté zábrany k alkoholu, takže to vycítili a zjistili, co bych jim mohla z jejich rozkoší dopřát. Sama alkohol piju jen opravdu výjimečně, jednou za pár let. Asi by mi tady ta flaška vadila.

Není to jednoduché. Lidé mají tolik přání a to žijí. Kolik přání mají neživí…. To ani nechtějte vědět. Smrt není dělítkem pro přání. Po smrti jsou snad ještě vyzývavější a drzejší než byli za života, kdy je svírala morálka a zákony. Schválně, co řekl jeden posednutý:“A co chcete dělat? Zabít mě? 🙂 “